ECLI:CZ:US:2014:3.US.2550.14.1
sp. zn. III. ÚS 2550/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. M. Š., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 - Nové Město, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 19. 6. 2014 č.j. MV-121194-4/SO-2013 a usnesení Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 17. 6. 2012 č.j. OAM-3192-10/TP-2012, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2014, později doplněnou podáním ze dne 13. 8. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených správních rozhodnutí, kterými Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo vnitra") a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ("dále jen "komise pro rozhodování") rozhodly o úpravě vedení řízení ve věci žádosti matky stěžovatelky o povolení k trvalému pobytu podle ustanovení §87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Stěžovatelka nejprve podala svou stížnost zastoupena svým otcem, následně však byla zastoupena advokátem.
Stěžovatelka konstatuje, že postupem ministerstva vnitra a komise pro rozhodování došlo k porušení jejích základních práv. Konkrétně uvádí, že bylo zasaženo zejména do jejího práva na úctu České republiky k jejím právům a svobodám, jakožto občana České republiky (ustanovení článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky), do práva na to, aby Česká republika dodržovala závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (ustanovení článku 1 odst. 2 Ústavy České republiky), do práva na to, aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu a aby taková omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena [ustanovení článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], do jejího práva zaručujícího nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (ustanovení článku 7 odst. 1 a 2 Listiny), do jejího práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu (ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny), do práva na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům (ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), do práva na to, aby byl respektován její soukromý a rodinný život (ustanovení článku 8 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), do jejího práva na to, aby Česká republika učinila všechna potřebná správní a jiná opatření k provádění práv, uznaných Úmluvou o právech dítěte (ustanovení článku 4 Úmluvy o právech dítěte), do jejího práva na péči matky a na to, aby Česká republika zabezpečila provádění tohoto práva (ustanovení článku 7 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte), do jejího práva na to, aby Česká republika respektovala její právo na zachování rodinných svazků s její matkou a vyloučila nezákonné zásahy do tohoto práva (ustanovení článku 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), do jejího práva na to, aby Česká republika zajistila, že nemůže být oddělena od svých rodičů proti jejich vůli, aniž by tak bylo učiněno na základě soudního rozhodnutí a aby jí byla poskytnuta možnost zúčastnit se správního řízení a sdělit svá stanoviska (ustanovení článku 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte), do jejího práva na to, aby za účelem spojení rodiny Česká republika posuzovala žádost matky stěžovatelky o vstup na území České republiky pozitivním, humánním a urychleným způsobem a aby Česká republika zabezpečila, že podání žádosti matky stěžovatelky nebude mít žádné nepříznivé důsledky pro žadatelku nebo členy její rodiny (ustanovení článku 10 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a konečně do jejího práva na to, aby nebyla vystavena svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny a domova (ustanovení článku 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
Stěžovatelka uvádí, že shora uvedené správní orgány vydaly rozhodnutí, která jsou produktem správního řízení, jež je poznamenáno nezákonností, neboť oba správní orgány nerespektovaly procesní předpisy upravující vedení správního řízení a jimi provedený výklad použitých právních předpisů je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a odporuje ustálené judikatuře ve správním soudnictví.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních orgánů vyplynulo následující. Matka stěžovatelky podala dne 7. 3. 2012 žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky ve smyslu ustanovení §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra v průběhu řízení z podání otce stěžovatelky zjistilo, že s žadatelkou probíhá řízení na úpravu práv a povinností ke stěžovatelce, které nebylo v době rozhodování pravomocně ukončeno. Toto řízení považovalo ministerstvo vnitra za předběžnou otázku, a proto řízení o žádosti matky stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením dne 17. 6. 2012 přerušilo. Z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že řízení na úpravu poměrů stěžovatelky na dobu před a po rozvodu manželství rodičů a stanovení dohledu nad výchovou stěžovatelky bylo zahájeno dne 1. 3. 2012 na návrh otce stěžovatelky. Následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 2. 12. 2013 zastaveno, neboť otec stěžovatelky vzal své podání zpět.
Proti usnesení ministerstva vnitra podala stěžovatelka odvolání. Dne 19. 6. 2014 rozhodla komise pro rozhodování ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítla s konstatováním, že odvolání je nepřípustné ve smyslu §92 odst. 1 správního řádu, neboť stěžovatelka jako dcera žadatelky neměla postavení účastníka řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu své matky. Odvolání proti rozhodnutí ministerstva vnitra i ústavní stížnost ze dne 31. 7. 2014 podávala nezletilá stěžovatelka zastoupená svým otcem, který v předešlých řízeních rovněž vystupoval, jak je uvedeno shora.
Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, tj. usnesení ministerstva vnitra a rozhodnutí komise pro rozhodování, byla vydána v rozporu se zákonem a zasáhla tím do jí vypsaného katalogu základních práv a svobod. Předně se stěžovatelka domnívá, že komise pro rozhodování, jako odvolací orgán, nesprávně posoudila její účastenství ve správním řízení. Dle jejího soudu byla na základě ustanovení §27 odst. 1 písm. a) správního řádu dotčenou osobou, na kterou se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu. V tomto smyslu stěžovatelka uvádí, že v jiných podobných řízeních účastníkem řízení byla, což u ní vyvolalo legitimní očekávání, že je účastníkem správního řízení. Stěžovatelka dále nesouhlasí s odůvodněním komise pro rozhodování v části ilustrativně zmiňující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2012 č. j. 2 As 77/2009-63. Stěžovatelka se domnívá, že toto rozhodnutí není navzdory názoru komise pro rozhodování ustálenou judikaturou a věcně se vztahuje k jiným typům případů. Dále stěžovatelka uvádí, proč by mělo ministerstvo vnitra rozhodnout o žádosti matky stěžovatelky kladně, a proč bylo usnesení o přerušení řízení v rozporu se zákonem. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na nepřiměřenou délku řízení, avšak bez jakéhokoli návrhu.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") tak, že náklady na její zastoupení zcela zaplatí stát, neboť je nemajetná a nemá žádné příjmy. Dále ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby její náklady v řízení před Ústavním soudem uhradili další účastníci, tj. ministerstvo vnitra, Komise a také Městský soud v Praze, který se dle tvrzení stěžovatelky měl podílet na průtazích. K poslednímu navrženému subjektu Ústavní soud připomíná, že v žádné jiné části ústavní stížnosti nefiguruje.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta, a to včetně připojených návrhů. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, které není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1680/09 ze dne 22. 10. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Od uvedeného závěru nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Stěžovatelka napadá usnesení ministerstva vnitra, kterým došlo k přerušení řízení, a nikoli k samotnému rozhodnutí o žádosti její matky o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Nadto Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka vzhledem ke svému věku byla zastoupena svým otcem, který však měl dle dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zásadní podíl na prodlužování správního řízení a také na samotném přerušení řízení.
Stěžovatelka dále napadá rozhodnutí komise pro rozhodování z toho důvodu, že se domnívá, že byla účastníkem daného správního řízení a příslušné rozhodnutí o zamítnutí jejího odvolání bylo vydáno v rozporu se zákonem. Ani v tomto názoru jí však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Stěžovatelka uvádí, že komise pro rozhodování nesprávně vycházela z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2012 č. j. 2 As 77/2009-63, z jehož odůvodnění čerpala argumenty pro svůj postup. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že zákon o pobytu cizinců nemá žádná ustanovení o účastnících řízení, a je tedy nutné použít obecnou úpravu správního řádu, včetně stěžovatelkou zmiňovaného §27 odst. 1 písm. a) správního řádu. V případě žádosti o povolení k trvalému pobytu na území České republiky jde o řízení o hmotněprávním nároku bezprostředně se dotýkajícím pouze osoby žadatele. Dotčení jiných osob je nutno považovat za dotčení pouze nepřímá, byť mohou být v případě skutečných rodinných vazeb pro ostatní rodinné příslušníky citelná. Účastenství ve správním řízení je však založeno na přímém dotčení posuzovaným hmotněprávním nárokem, a nikoli na dotčení faktickým stavem. Na takto vysloveném závěru, který vyslovil Nejvyšší správní soud, není nutné nic měnit ani v kontextu posuzovaného případu. Rozhodnutím ministerstva vnitra se nijak nezakládají, nemění ani neruší práva a povinnosti stěžovatelky, ale pouze její matky, a to pouze procesního charakteru. Z potenciálně velmi citelného zásahu do faktického vztahu mezi matkou a dcerou (stěžovatelkou), nelze odvodit její právní účastenství, neboť zde nejde o přímý zásah do práv a povinností stěžovatelky.
Pokud stěžovatelka argumentuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím dojde k protiústavnímu porušení jejího vztahu k matce, pak s jejím tvrzením nelze souhlasit. V prvé řadě její stížnost směřuje pouze proti rozhodnutím, kterými se upravuje vedení řízení, a nemají vliv na samotné meritorní posouzení žádosti. Dále je nutno připomenout, že stěžovatelka se v řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu na území České republiky pokouší zastoupit svou matku. Jaký je poměr žadatelky (matky stěžovatelky) k uvedenému řízení však z podání nelze zjistit. Veškeré rodinné vztahy, jejichž význam je podtržen mnoha ustanoveními Ústavy České republiky, Listiny a mezinárodních smluv, na něž stěžovatelka odkazuje, jsou zejména založeny na vzájemné dobrovolnosti. Primát dobrovolnosti zcela jednoznačně plyne i z ustanovení čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, na něj se stěžovatelka také odvolává: je povinností státu zajistit, aby dítě nemohlo být, bez splnění uvedených podmínek, odňato rodičům proti jejich vůli. Ústavní stížnost nijak nereflektuje vztah matky stěžovatelky k ústavní stížností napadenému řízení, aby z něj bylo možné usoudit na možné porušení některých ústavně garantovaných práv a svobod.
V posuzovaném případě nic nenasvědčuje tomu, že by ministerstvo vnitra a komise pro rozhodování postupovaly v rozporu se zákonem či zasáhla základní práva a svobody stěžovatelky. Jejich rozhodnutí jsou podložena příslušnými ustanoveními právního řádu České republiky.
Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů na její zastoupení a na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi, hradí účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky, případně vedlejšími účastníky. Ustanovení §62 odst. 4 lze aplikovat jen v mimořádných případech, podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k výsledku řízení, Ústavní soud důvod neshledal.
Vzhledem k výsledku řízení před Ústavním soudem taktéž nebyla splněna podmínka pro postup dle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení předpokládá, že odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. V projednávané věci však byla ústavní stížnost odmítnuta, což znamená, že podmínky předvídané zákonem o Ústavním soudu splněny nebyly.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti dle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost a návrhy s ní spojené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu