ECLI:CZ:US:2014:3.US.2583.14.1
sp. zn. III. ÚS 2583/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Libora Poštolky, zastoupeného Mgr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem Školní 3362/11, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2014 č. j. 21 Cdo 277/2014-375, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soud dne 4. 8. 2014, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí dovolacího soudu a tvrdí, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu porušilo jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37, odst. 2, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že při svém rozhodování údajně porušil povinnosti vyplývající z čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, neboť prý neposkytl stěžovatelovým právům soudní ochranu a v průběhu řízení porušil rovnost práv účastníků řízení.
Stěžovatel uvádí, že v exekučním řízení přišel z důvodu údajně nesprávného postupu soudního exekutora o rodinný dům ve Zlíně, v němž bydlel, proto usnesení o příklepu napadl odvoláním, které projednává Krajský soud v Brně pod sp. zn. 26 Co 796/2008. V tomto řízení, dosud pravomocně neskončeném, se stěžovatel domáhá rozhodnutí, že vydražiteli Františku Mikuškovi se příklep neuděluje. Krajský soud v Brně ve věci rozhodoval opakovaně, přičemž odvolání stěžovatele vždy vyhověl. Nejvyšší soud však na základě dovolání vydražitele rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že mu nezaslal dovolání vydražitele (dovolatele), ale aniž prý bylo rozhodnuto o jeho žádosti o ustanovení advokáta stěžovateli pro dovolací řízení, jeho advokát obdržel již rovnou napadené usnesení, jímž zrušil rozhodnutí krajského soudu. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení svého práva vyjádřit se, dříve, než o něm bude rozhodnuto, k podanému mimořádnému opravnému prostředku. Rozhodnutí o dovolání tak prý obdržel advokát, který k zastupování stěžovatele v tomto řízení nebyl zmocněn ani soudem ustanoven. Napadené usnesení dovolacího soudu podle názoru stěžovatele vychází "z nesprávné interpretace tzv. jednoduchého práva", přičemž nesprávnost této interpretace prý dosahuje takové intenzity, že zasáhla právo stěžovatele na spravedlivý proces a zasáhla i do jeho práva na právní pomoc v řízení a práva vlastnit majetek.
II.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno v exekuční věci oprávněné Ing. Aleny Poštolkové proti stěžovateli jako povinnému. Věc je vedena u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 22 Nc 851/2002 a u pověřeného soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín pod sp. zn. Ex 2306/02.
Z připojeného usnesení dovolacího soudu Ústavní soud zjistil, že dovolací soud na základě dovolání vydražitele Františka Mikošky v exekuční věci oprávněné Ing. Aleny Poštolkové proti povinnému Luboru Poštolkovi zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2013 č. j. 26 Co 796/2008-289 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem projednávané ústavní stížnosti, musí vždy zkoumat, jestli jsou splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je ke standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním. Což jinak řečeno znamená, že jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci řízení před obecnými soudy, může se uplatnit ochrana poskytnutá přezkumem Ústavního soudu v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, resp. v dané věci i soudu dovolacího v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 441/04, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 36, str. 53); projednávaná věc (viz níže) však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá.
Ústavní stížností napadeným usnesením dovolací soud zrušil shora specifikované usnesení Krajského soudu v Brně a vrátil věc tomuto soudu k projednání. Řízení před obecnými soudy tak není pravomocně skončené a stěžovatel může k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj