ECLI:CZ:US:2014:3.US.2594.14.1
sp. zn. III. ÚS 2594/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Václavy Černé, Miroslava Černého a Petry Černé, zastoupených Mgr. Tomášem Klineckým, advokátem, se sídlem Český Brod, Tuchorazská 1433, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013 (správně 2014) č. j. Ncp 3490/2013-42 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2013, č. j. 16 C 42/2013-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich občanskoprávní věci, neboť jsou názoru, že jimi došlo k zásahu do jejich základních práv, zaručených v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným usnesením vyloučil věc žalujících stěžovatelů o náhradu škody podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.") k samostatnému řízení, a následně rozhodl Vrchní soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným usnesením tak, že k projednání a rozhodnutí této věci je příslušný okresní soud (Okresní soud v Jičíně).
Těmto rozhodnutím stěžovatelé v ústavní stížnosti oponují; odkazují na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě sp. zn. I. ÚS 904/08, a dovozují, že nesprávným výkladem procesních předpisů (§9 odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "o. s. ř.") bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces (zde též pro nedostatečné odůvodnění usnesení vrchního soudu).
Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti diktuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost proti jen dílčím (a nikoli konečným) procesním rozhodnutím obecných soudů jako stížnost nepřípustnou. Z důvodů, vyjádřených mimo jiné i ve stěžovateli výše odkazovaném nálezu, se tento důsledek v dané věci neprosadí, a ústavní stížnost proto projednatelná je; je však nedůvodná.
Stěžovatelé před obecnými soudy uplatnili dva nároky; na náhradu škody dle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. a nárok z titulu ochrany osobnosti dle ustanovení §11 a násl. obč. zák. Není pak pochyb, že o obou lze objektivně vést navzájem oddělená řízení a že jsou tudíž způsobilá implikovat dvě samostatné soudní věci. Ani stěžovatelé nemají jistě nic proti tomu, že věcná příslušnost pro projednání a rozhodnutí první věci svědčí soudům okresním (§9 odst. 1 o. s. ř.) a pro věc druhou soudům krajským [§9 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Jestliže výsledkem obou napadených rozhodnutí je nastolení právě takového stavu, a tak tomu vskutku je, pak lze stěží uvažovat o "odnětí zákonnému soudci", jak se stěžovatelé domnívají; naopak, pro každou z jejich věcí byl určen soudce "zákonný", má-li jím být soudce věcně příslušného soudu.
Námitka na bázi čl. 38 odst. 1 Listiny je tak vypořádána.
Ačkoli stěžovatelé svoji pozornost soustřeďují k rozhodnutí vrchního soudu, je primárně "ve hře" rozhodnutí soudu krajského, jímž věc nároku podle ustanovení §443 odst. 3 obč. zák. vyloučil (postupem podle §112 odst. 2 o. s. ř.) k samostatnému řízení (ponechává se stranou otevřená otázka, zda ústavní stížnost proti němu je ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu včasná). Procesní postupy ve smyslu ustanovení §112 o. s. ř. (spojení věcí a vyloučení věci) jsou sice založeny na podmínce skutkové nebo osobní souvislosti, nicméně uskutečňují se zásadně z pozic té rozhodné okolnosti, jíž je zájem na "hospodárnosti řízení" (což sami stěžovatelé reflektují tvrzením o ztížení přístupu k právní ochraně v podobě "dvojího dokazování téhož, dvojích nákladů apod.").
I kdyby postup krajského soudu byl ve vyloženém smyslu "nehospodárný", a tím podústavně - z pohledu §112 o. s. ř. - kritizovatelný, nemohly však být přesto dotčeny principy tzv. spravedlivého procesu, jelikož procesní rozhodnutí podle tohoto ustanovení s žádným základním právem stěžovatelů spojovat nelze, a to zcela očividně. Není pak vůbec podstatné, jak krajský soud ne-vhodnost žalobou stěžovatelů založeného spojení jejich věcí odůvodnil.
Aniž by bylo jakkoli namístě oponovat stěžovateli odkazované komentářové literatuře, co jest odtud dovozováno má význam opět jen v rovině určitého pochopení "hospodárnosti" řízení, což spor o základní ústavně chráněná práva neotevírá.
Opak nelze založit ani na odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 904/08, neboť v tamní věci šlo o nároky (více nároků) z jediného odpovědnostního titulu (podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb., tj. včetně nároku na náhradu imateriální újmy), zatímco ve věci nyní posuzované jde o odpovědnostní tituly dva, relativně nezávislé, na čemž ani ustanovení §16 obč. zák. ničeho nemění.
Stěžovatelé se rovněž mýlí, pakliže se domnívají, že vrchní soud měl "tuto chybu" (krajského soudu) "napravit"; vrchní soud rozhodoval v režimu předznamenaném ustanovením §104a odst. 2 o. s. ř., a to jej k jinému rozhodnutí, než které soudy jsou k projednání dané (tj. jemu předestřené) věci věcně příslušné, nepovolává.
Ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tudíž dovodit nelze.
To platí i o té části tomuto článku Listiny odpovídající argumentace, v níž stěžovatelé dovozovali, že usnesení vrchního soudu je vadné i pro "absenci obsažného odůvodnění"; není totiž tvrzeno, že by odůvodnění absentovalo vůbec, což by vzhledem k předchozímu vyjádření stěžovatelů ke krajským soudem zamýšlenému postupu ústavněprávní problém implikovat mohlo. Taková situace však zde není; vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil, a to věcně adekvátně, a jím vyjádřený názor na vzájemný vztah obou dotčených řízení je racionální, a lze jej hájit. Samotná stručnost (nedostatek "obsažnosti"), je-li z odůvodnění dostatečně zřejmé, na základě jakých úvah soud rozhodoval, zásah do základních práv stěžovatelů nezakládá.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Ze shora řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní stížnost stěžovatelů proto Ústavní soud jako návrh zjevně neopodstatněný podle tohoto ustanovení (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu