ECLI:CZ:US:2014:3.US.2617.14.1
sp. zn. III. ÚS 2617/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky R.B.TRANS, s. r. o., IČ 25799347, se sídlem Novodvorská 412/133, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2014 č. j. 21 Cdo 1285/2014-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 4. 8. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2014, stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2013 č. j. 19 C 21/2012-27 bylo k žalobě Pavla Kočnara uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci dlužnou mzdu ve výši 87 592 Kč s příslušenstvím a dále náklady řízení ve výši 31 815,07 Kč. Tento rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, načež Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2013 č. j. 23 Co 275/2013-55 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil pouze tak, že jejich výše činí 23 539 Kč, a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 13 205 Kč. Proti posledně uvedenému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen
"o. s. ř.") odmítl s tím, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dále pak stěžovatelce uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v dovolání namítala nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, zejména jde-li o otázku, a) zda omluva z jednání u soudu prvního stupně byla svou povahou i žádostí o odročení, b) zda odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §213 o. s. ř., jestliže neprovedl důkaz, který označila v podání předcházejícím prvnímu jednání ve věci a který předložila až s podaným odvoláním, a c) zda listina ze dne 15. 12. 2011, která byla jako důkaz provedena soudem prvního stupně, je svou podstatou potvrzením dlužné částky či jde o pouhé potvrzení o převzetí listiny z její strany.
4. Následně stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu svévolný postup, neboť z jeho odůvodnění nevyplývá srozumitelným způsobem, v čem konkrétně Nejvyšší soud spatřuje naplnění předpokladů pro svůj postup. Podle stěžovatelky obdobné případy již Ústavní soud řešil, přičemž např. v nálezu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 zaujal stanovisko, že v případě §243f odst. 3 věty první o. s. ř. jde o výjimku z ustanovení §157 odst. 2 a §169 odst. 4 o. s. ř., neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí, nicméně odůvodnění takového rozhodnutí musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti. V daném případě dovolací soud pouze konstatoval, že byl uplatněn jiný důvod než uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., což požadavek srozumitelnosti nenaplňuje. Navíc v dovolání poukázala na ústavněprávní přesah svých námitek, takže pokud tyto námitky byly legitimní, měl se jimi dovolací soud jako poslední instance v soustavě obecných soudů, jejímž úkolem je odstranit protiústavnost rozhodnutí, zabývat.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (resp. ve vztahu k napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek nemá).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že řádně neodůvodnil své usnesení, kterým odmítl její dovolání proto, že v něm nebyl uplatněn relevantní dovolací důvod. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom patrno, že Nejvyšší soud nevysvětlil, proč nelze námitky uplatněné v dovolání podřadit pod dovolací důvod zakotvení v §241a odst. 1 o. s. ř. Uvedený postup by skutečně mohl signalizovat možnou libovůli v postupu tohoto soudu, jež je neslučitelná s principy spravedlivého procesu, ledaže by takový závěr s ohledem na příslušnou právní úpravu zcela zřetelně plynul z obsahu podaného dovolání.
8. Z ustanovení §241a odst. 1 a 2 o. s. ř. plyne, že jediným dovolacím důvodem může být nesprávné právní posouzení věci, přičemž dovolatel je v dovolání povinen vymezit důvody dovolání a současně uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to způsobem reflektujícím ustanovení §237 o. s. ř. Stěžovatelka však takto nepostupovala, neboť ty dovolací námitky, jež jsou specifikovány v ústavní stížnosti, mají povahu (toliko) námitek skutkových či vad řízení. Možno dodat, že dovolání sice může být přípustné i pro řešení procesních otázek, musí však být splněny podmínky stanovené v §237 o. s. ř., v opačném případě dovolací soud může k takovým vadám přihlédnout jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, aby tedy vůbec mohla být splněna podmínka přípustnosti dovolání, musí samotný dovolatel u tvrzených procesních vad náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Za účelem posouzení této otázky si Ústavní soud vyžádal příslušný soudní spis, avšak po posouzení obsahu dovolání nemohl dospět k závěru, že by se tak stalo (tedy že by byla procesně-právní otázka v dovolání náležitě vymezena), neboť ve vztahu k podmínkám plynoucím z §237 o. s. ř. v dovolání nic uvedeno není. Z toho plyne, že předmětné námitky tak rovinu námitek vad řízení nepřesáhly.
9. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu