ECLI:CZ:US:2014:3.US.2668.14.1
sp. zn. III. ÚS 2668/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 3 Tdo 74/2014-49, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2013 č. j. 12 To 160/2013-462 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 14 T 21/2012-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 11. srpna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu vydírání ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měla, stručně řečeno, dopustit tím, že dne 15. června 2010 v pozici advokátky na jednání, při němž zastupovala obec Štěchovice, spolu se starostkou uvedené obce vyvíjela stupňující se tlak na Bc. Olgu Hlaváčkovou, která do té doby vykonávala pro obecní úřad práce související s provozem knihovny a tzv. infocentra, aby podepsala dohodu ukončení Dohody o provedení práce, jakož i zápis z tohoto jednání, v němž měla uznat své kriminální jednání při výkonu uvedené práce, přičemž jí stěžovatelka agresivním a vulgárním způsobem vyhrožovala zejména podáním trestního oznámení, případným zveřejněním jejích intimních fotografií, nalezených na jejím pracovním počítači, a v neposlední řadě i ztrátou hlavního zaměstnání v mateřské škole. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Soud dospěl k závěru o stěžovatelčině vině zejména z výpovědi poškozené a svědka, který se předmětného jednání s poškozenou a oběma obžalovanými rovněž účastnil. Jejich výpověď pak byla dle okresního soudu potvrzena řadou dalších nepřímých důkazů, na rozdíl od výpovědí stěžovatelky a druhé obžalované, jež soud shledal nevěrohodnými a rozpornými. Na základě odvolání, podaných oběma obžalovanými, zrušil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu nalézacího v části týkající se trestu, a to pro formální chybu, přičemž stěžovatelce vyměřil trest ve stejné výši. Stran ostatních skutkových a právních závěrů se pak krajský soud s okresním soudem v zásadě ztotožnil. Nejvyšší soud poté odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť uplatněné námitky, které mohly být předmětem dovolacího řízení, shledal zjevně neopodstatněnými.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka je toho názoru, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin. Stěžovatelka byla fakticky odsouzena za výkon advokátské profese, když jednala výlučně v intencích pokynů svého klienta. Ústavní soud by tak dle stěžovatelky měl především rozhodnout, zda předmětné jednání ze dne 15. června 2010 mezi obžalovanými a poškozenou mělo charakter běžného pracovněprávního jednání mezi zaměstnavatelem a poškozenou, anebo zda se "jednalo o jednání v rámci trestního práva". Normy trestního práva byly v projednávaném případě aplikovány v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Soudům je dále vytýkáno nedostatečné prokázání jednání, kterého se údajně stěžovatelka měla dopustit. Soudy rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu neuvedly, z jakého důvodu neprovedly důkazy navržené stěžovatelkou. Zejména měly prověřit, za jakých okolností došlo ke ztrátě těch dat z pracovního počítače poškozené, které byly důvodem rozvázání vztahu založeného dohodou o provedení práce. Přitom bylo jedním ze svědků prohlášeno, že má k dispozici zálohu těchto dat. V řízení před nalézacím soudem vyšlo navíc najevo, že ke ztrátě těchto dat došlo v době, kdy byl počítač v držení policie. Dále se soudy nezabývaly stěžovatelkou pořízeným posudkem z oboru extremismu, který obsah vybraných dat (např. videoklip s Adolfem Hitlerem) hodnotil. Vůbec nebylo bráno v potaz, že poškozená sama dle všeho porušila trestní zákoník zveřejňováním takovýchto dat, čímž mimo jiné soudy jednaly v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ohledně potírání všech druhů rasismu. Stěžovatelka se navíc cítí být rozhodnutími soudů diskriminovaná, když tyto braly jako přitěžující okolnost její právnické vzdělání a advokátskou praxi. Soudy rovněž nevzaly v potaz, že až do dnešního dne nebyly ke stěžovatelčiným advokátním službám žádné připomínky ze strany jejího klienta. Stěžovatelčino chování v průběhu předmětného jednání přitom nevybočilo ze standardů běžného výkonu advokacie. Byla přitom přesvědčená, že poškozená spáchala trestný čin. Stěžovatelka jednala po celou dobu dle přání svého klienta a v mezích zákona o advokacii. Celá kauza má navíc silný politický kontext,
ne-li přímo motiv, což při ústním vyhlašování rozsudku přiznala i sama soudkyně nalézacího soudu. Porušena byla rovněž zásada in dubio pro reo, když žádný z rozhodujících soudů nepřihlédl k důkazům svědčících ve prospěch stěžovatelky. Soudy spolehlivě nevysvětlily rozpory mezi jednotlivými výpověďmi, když je bez dalšího přičetly k tíži obžalovaných. Nalézací a odvolací soudy dále dospěly k závěru, že fotografie, které poškozená do pracovního počítače umístila, nejsou nijak závadné z hlediska trestního práva. Z toho důvodu neměla pak stěžovatelka logicky čím poškozenou vydírat. Poškozené navíc nemohla být žádná újma způsobena, čehož si dle své výpovědi byla vědoma, neboť její pracovní poměr mohla obec ukončit jednostranně a o místo v mateřské škole jí připravit nemohla. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti - jak sama uvedla, s vědomím toho, že Ústavní soud neplní roli přezkumné instance k obecným soudům - formálně namítá porušení svého procesního základního práva, přesto však obsahově brojí jen proti nesprávné aplikaci hmotného podústavního práva. I přes poukaz na ustanovení Listiny je tak zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a velmi zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavními rozměry celé kauzy, které směřují zejména k otázkám mezí řádného výkonu advokacie, svobodě projevu a tzv. oprávněnému nátlaku, či politickým rozměrem celé věci, se přitom obecné soudy v napadených rozhodnutích obsáhle zabývaly. Role Ústavního soudu tak byla vymezena přezkumem toho, zda tyto jejich závěry nezasáhly do kautel spravedlivého procesu vymezených ústavním pořádkem, tedy zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, není výrazem interpretační svévole (libovůle), případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. V tomto ohledu Ústavní soud takto kvalifikovaná pochybení či vady neshledal.
7. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud se neztotožnil s námitkami stěžovatelky ohledně nedostatků důkazního řízení. Z textu napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy braly všechny provedené důkazy v potaz a tyto poté jednotlivě i ve vzájemných souvislostech hodnotily. To platí i pro jí vznesenou námitku tzv. opomenutých důkazů, když nalézací soud měl k dispozici důkaz stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkem z oboru extremismu (viz na č. l. 290 až 292 soudního spisu včetně závěrů znalce, dále srov. jeho hodnocení na str. 12 rozhodnutí nalézacího soudu). Co se ostatních navržených důkazů týče, z napadených rozhodnutí lze dovodit, že soudy nepřistoupily k jejich provedení z důvodu jejich irelevantnosti. Pátrání po datech, nahraných poškozenou do jejího pracovního počítače, nemá zjevně s předmětným trestním řízením žádnou významnou souvislost, neboť povaha těchto dat nemůže ovlivnit oprávněnost či naopak neoprávněnost stěžovatelčina vystupování vůči poškozené. Klíčové fotografie, dle stěžovatelky pornografické, přesto nalézací soud viděl (provedení důkazu v soudní síni - srov. str. 11 rozhodnutí nalézacího soudu) a jejich obsah pro svůj úsudek o oprávněnosti argumentace stěžovatelky vyhodnotil. Tento aspekt však lze chápat pouze jako obiter dictum napadeného rozhodnutí, jelikož obsah těchto fotografií nebyl předmětem trestního řízení (srov. str. 15 napadeného rozhodnutí). Jsou-li tato data pro stěžovatelkou napadené trestní řízení irelevantní, nepovažoval Ústavní soud za nutné zabývat se ani okolnostmi jejich ztráty.
8. Zbývající námitky pak představují jen pokračování polemiky s hmotněprávními závěry rozhodujících soudů, k jejichž přezkumu není Ústavní soud zásadně příslušný, s výjimkou případů, kdy by nesprávná aplikace norem trestního práva neoprávněně zasáhla do stěžovatelčiných základních práv a svobod způsobem definovaným výše (viz sub 6). Nic takového však Ústavní soud neshledal.
9. Předně pak stěžovatelka buduje svou argumentaci v ústavní stížnosti na předpokladu, že celé jednání s poškozenou spadá do oblasti pracovního práva, a stěžovatelka, jako zástupkyně zaměstnavatele, domnívajícího se, že pracovník spáchal trestný čin, vedla celé jednání korektně. Obecné soudy však tomuto názoru nepřisvědčily, přičemž pro Ústavní soud je z výše vymezených hledisek podstatné, že jejich závěry stran nutnosti užití prostředků trestní represe jsou dostatečně odůvodněny a z ústavněprávního hlediska jim tak nelze nic podstatného vytknout.
10. V trestním řízení tak byl posuzován excesivní výkon advokátské profese, který dalece překročil meze morálního a profesionálního vystupování advokáta, takže přístup obecných soudů k jeho hodnocení z hlediska trestního práva nelze chápat jako diskriminaci, jak argumentuje stěžovatelka. Osobní poměry a rysy pachatele, jako např. jeho vzdělání, společenské postavení, předchozí styl života, hrají u trestného činu vydírání rovněž bezpochyby významnou roli, neboť pro posouzení společenské nebezpečnosti podobného chování je důležité, jak tento projev přijímá ten, komu je takové závadné chování adresováno. Od advokátky tak bezpochyby určitý projev vyzní jinak, než od osoby zcela jiného společenského nebo profesního zařazení, popř. ve zcela jiné životní situaci. O porušení principu rovnosti či snad diskriminaci pro povolání advokáta proto v tomto směru nelze hovořit již s ohledem na to, jaká práva a povinnosti jsou s advokátským stavem či profesí spojovány nejen zákonem o advokacii, nýbrž i obecným míněním a stavovskými předpisy advokacie samotné.
11. Stejně tak z hlediska trestnosti stěžovatelčina jednání není podstatné, jakého jednání se dopustila sama poškozená. I kdyby snad stěžovatelka byla přesvědčena, že poškozená pracovnice spáchala řadu trestných činů, nevyplývá pro ni z takového důvodu oprávnění vystupovat vůči ní způsobem, jaký je popsán v napadených rozhodnutích. Byla-li stěžovatelka na pochybách, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, tím zdrženlivěji byla povinna jako advokátka vystupovat. Protesty klienta či sankce ze strany České advokátní komory nemohou takové negativní hodnocení ovlivnit. To, zda stěžovatelka skutečně jednala tak, jak se uvádí v napadených rozhodnutích, pak Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat provedené důkazy (pokud by je sám přímo neprováděl znovu), neboť je zásadně vázán skutkovými zjištěními obecných soudů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Soudy zjištěný skutkový stav lze označit za úplný, logický a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Politickým rozměrem celé kauzy se pak zabýval odvolací soud, který korigoval některá nevhodná vyjádření soudu nalézacího.
12. Na závěr je pak jako zcela neopodstatněnou třeba odmítnout námitku, že stěžovatelka se trestného činu vydírání nemohla dopustit, když obecné soudy neshledaly intimní fotografie poškozené rozporné s trestním zákoníkem. Tato námitka je značně nelogická, neboť stěžovatelka na jednu stranu uvádí, že pokud byl obsah fotografií trestný, jednala oprávněně, a pokud nikoliv, jednala rovněž oprávněně, když poškozené hrozila rizikem trestního stíhání. Jak je však uvedeno výše, není obsah fotografií vůbec relevantní a podstatné je pouze stěžovatelčino vystupování, které obecné soudy shledaly trestným bez ohledu na trestnost obsahu předmětných fotografií. K existenci pociťované újmy poškozené se pak dostatečně vyjádřil nalézací soud a na tyto jeho závěry lze plně odkázat.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu