ECLI:CZ:US:2014:3.US.2695.14.1
sp. zn. III. ÚS 2695/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky M. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Vazební věznice Praha - Ruzyně, oddělení výkonu trestu žen, Domov sv. Karla Boromejského, zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem Kamenice nad Lipou, Bořetín 73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 5 Tdo 101/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2012 sp. zn. 3 To 56/2012 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2012 sp. zn. 17 T 8/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsoudil ji podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností se specifikovaným předmětem podnikání na 7 let. Rovněž ji odsoudil podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 280 denních sazeb, přičemž výše denní sazby stanovil na 18 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonala, stanovil jí podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Dále stěžovatelce uložil podle §70 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku trest propadnutí vymezených věcí a také podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty v podobě konkretizovaných finančních prostředků na bankovních účtech.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání stěžovatelky zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Stěžovatelku podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku a pro výkon tohoto trestu ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že příjmy, které obchodní společnost DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. v daňovém řízení zatajila, v podstatě plynuly z nelegálního zprostředkovávání zaměstnání, takže trestní stíhání mělo být vedeno pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a nikoli pro daňový delikt, protože nelze pachatele prvně jmenovaného trestného činu nutit k tomu, aby se k trestné činnosti doznal tím, že zdaní příjem z ní pocházející. Stěžovatelka deklaruje, že obchodní společnost, za kterou jednala, zastřeně zprostředkovávala ošetřovatelkám zaměstnání, ačkoliv k tomu neměla povolení podle zákona o zaměstnanosti (zákon č. 1/1991 Sb., resp. s účinností od 1. 10. 2004 zákon č. 435/2004 Sb.). Ku podpoře tohoto závěru podrobně rozebírá ujednání mezi subjekty zprostředkujícími zajištění ošetřovatelských služeb, zájemci o tyto služby ("hostitelskými rodinami" na území Rakouska) a ošetřovatelkami. Stěžovatelka dovozuje, že se de facto jednalo o pracovní (zaměstnanecký) poměr mezi "hostitelskými rodinami" a ošetřovatelkami, vykonávaný ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, podle pokynů a osobně, resp. za peněžní plnění (byť formálně označované coby kapesné a náhrady nákladů za pobyt).
Pro případ, že by Ústavní soud neuznal ústavněprávní rozměr této argumentace, stěžovatelka polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů ohledně úmyslného zavinění a spáchání činu ze ziskuchtivosti. Dále oponuje zjištěním ohledně výše škody, a to s poukazem na Smlouvu o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Rakouskem publikovanou pod č. 48/1979 Sb. a trestní stíhání, které je proti ní v Rakousku vedeno pro daňové delikty odvíjející se z týchž příjmů, v souvislosti s nimiž byla odsouzena ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Obecné soudy při stanovení výše škody nedocenily, dovozuje dále stěžovatelka, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým se potvrzovaly dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Českých Budějovicích, byla v rámci soudního správního řízení pravomocně zrušena a došlo k zastavení odvolacího řízení.
Stěžovatelka zpochybňuje zákonnost resp. procesní použitelnost prohlídky jiných prostor, k níž došlo ve dnech 31. 10. až 1. 11. 2006 v objektu sídla obchodní společnosti DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. s tím, že na stejném místě sídlila i Nadace Jihočeská lidová pomoc a ohledně jí užívaných prostor prohlídka nařízena nebyla.
Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval jí předloženým pevným diskem se záznamem domovní prohlídky.
Stěžovatelka oponuje též výroku o trestu. Obecné soudy nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou nezavinila, resp. tomu odpovídající důsledky v osobní sféře. Dále nevzaly v potaz četné polehčující okolnosti, že nikomu neublížila na zdraví, a naopak svou činností pomohla tisícům lidí. Seniorům a těžce nemocným pacientům v Německu a Rakousku, kde je nesmírně drahá péče poskytovaná v kruhu rodiny, zabezpečila ošetřování, díky němuž mohli dožít v domácím prostředí. Na druhé straně ošetřovatelkám zajistila dobře placenou práci. Poukazuje též na to, že v tuzemsku provozovala mobilní pečovatelskou péči, ze které nebyl generován zisk, a zajišťovala vánoční dárky a program pro Dům seniorů U Hvízdala, a před svým odsouzením i po něm vedla vzorný život. Zdůrazňuje rovněž, že z tvrzené škody bylo České republice reparováno celkem 31 728 775 Kč, což obecné soudy nepromítly do úvahy o peněžitém trestu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Je namístě doplnit, že ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, v důsledku čehož je pak určující ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Konkrétně je případné zaznamenat následující:
Obecné soudy ve vztahu k otázce trestněprávní kvalifikace stěžovatelčina jednání položily důraz na zjištění, že součástí Smlouvy o obstarání pobytu mezi DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. a ošetřovatelkami bylo jasné prohlášení, že jejich činnost v hostitelské rodině je charitativní, dobrovolná a bezplatná. Podle obecných soudů z tohoto pohledu šlo o činnost, která odpovídala předmětu činnosti DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. zapsanému v obchodním rejstříku, a to jmenovitě zprostředkování služeb, poskytování služeb pro rodinu a domácnost, poskytování služeb osobního charakteru. Rozhodující soudy se nedopustily ústavněprávního excesu tím, že se k uvedeným závěrům přiklonily za situace, kdy výkon pečovatelské služby ošetřovatelek se některými prvky závislé činnosti - jak akcentuje stěžovatelka - vyznačoval.
Pokud jde o stěžovatelčiny výhrady ohledně úmyslného zavinění, krajský soud se subjektivní stránkou trestného činu - ústavně konformním způsobem - zabýval na stranách 16, 17, 40, 65 a 66 svého rozsudku, a to s poukazem na konkrétní důkazy, zejména svědecké výpovědi zaměstnankyň DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. a listiny nalezené při domovní prohlídce v domě užívaném stěžovatelkou. Z týchž důkazních pramenů obecné soudy dovodily pohnutky ke spáchání trestného činu.
Ve vztahu k úvahám stěžovatelky týkajícím se daňových povinností vůči Republice Rakousko se patří připomenout, že obecné soudy dospěly na argumentovaném základě k závěru, že ke zdanitelnému plnění docházelo v České republice. Konstatovaly, že zpoplatněna byla zprostředkovatelská činnost, přičemž jen tyto platby byly předmětem daňové povinnosti, nikoli samotná pečovatelská péče poskytovaná následně na území Rakouska. K uzavírání zprostředkovatelských smluv docházelo ze strany jejich poskytovatele výhradně na území České republiky v sídle obchodní společnosti DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. V kanceláři v Linci byly zájemcům o služby jen sdělovány informace a případně byla připravována smlouva [srov. čl. 5 odst. 4 písm. e) předmětné smlouvy o zamezení dvojího zdanění], k jejímuž uzavření později došlo v sídle DAS etwas ANDERE Das Beste Privat s. r. o. na území České republiky.
Jestliže stěžovatelka upozorňuje na výsledek řízení vedeného Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích, dlužno podotknout, že vyplýval z prekluze, pro kterou již nebylo možné znovu dodatečně daň vyměřit.
Ústavněprávní deficit nelze dovodit ani na podkladě stěžovatelčiných výtek, že na stejném místě, kde policejní orgán prováděl prohlídku jiných prostor a pozemků, sídlí ještě další subjekt, navíc personálně i jinak velmi úzce spjatý s tím, jehož prostřednictvím měl být spáchán zvlášť závažný zločin, pakliže se nejedná o subjekt se zákonnou povinností mlčenlivosti (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st 31/10 ze dne 14. 12. 2010, 426/2010 Sb.ST 31/59 SbNU 607).
Nejvyšší soud nepochybil ani tím, že nepřistoupil k dokazování pevným diskem se záznamem domovní prohlídky (srov. §265r odst. 7 tr. řádu).
Není též jednoznačného důvodu k úsudku, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů stojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu, které se týkají korelace mezi délkou řízení a přiměřeností výše trestu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 380/09 ze dne 12. 10. 2009 a sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010). Ústavní soud zde kladl důraz na povinnost soudů zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj.; připomínal rovněž, že není jeho úlohou předjímat, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. Ve stěžovatelčině věci se jednalo o poměrně složitý skutkový základ případu, který se vyznačoval mezinárodním prvkem.
Stěžovatelce se patří přisvědčit co do otázky společenské prospěšnosti zajišťování péče o seniory a těžce nemocné pacienty, současně ovšem nelze ztrácet se zřetele, že obecné soudy důvodně vzaly v potaz zejména výši způsobené škody (35 466 840 Kč na dani z příjmů a 15 536 445 Kč na dani z přidané hodnoty), zištný motiv a délku období páchání trestné činnosti.
Pochybení v rovině ústavního práva tudíž nelze shledat za situace, kdy odvolací soud stěžovatelce stanovil trest odnětí svobody ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby a zařadil ji do mírnějšího typu věznice. Peněžitý trest obecné soudy stanovily v kontextu stěžovatelčiných výnosů z trestné činnosti a účelového převodu části jejího majetku. Ani situace, kdy by bylo možné z ústavněprávních hledisek obecným soudům vytknout, že se neuchýlily k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody (srov. §58 tr. zákoníku), zde přesvědčivě dovoditelná není (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 908/12 ze dne 17. 5. 2012).
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno; podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu