ECLI:CZ:US:2014:3.US.2706.14.1
sp. zn. III. ÚS 2706/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Khyna, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2014 č. j. 7 Afs 146/2014-10 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2014 č. j. 22 Af 50/2012-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal přezkumu rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava II a zastaveno řízení zahájené stěžovatelovým podáním ze dne 26. 4. 2005, kterým se odvolal proti platebnímu výměru Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997 na daň důchodovou a daň z objemu mezd za rok 1992. Kasační stížnost stěžovatele proti napadenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl jako opožděně podanou.
II.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvádí, že kasační stížnost byla podána advokátem Mgr. Tomášem Gureckým, který mu byl ustanoven k jeho zastupování; ten však dle jeho názoru nebyl oprávněn kasační stížnost podat, neboť kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem. Pro řízení o tomto prostředku je nutno dle stěžovatele buď založit plnou moc, nebo zástupce nově ustanovit. Stěžovatel má za to, že postavení ustanoveného advokáta v řízení podle soudního řádu správního a v řízení podle občanského soudního řádu je zcela totožné. Z toho stěžovatel vyvozuje, že byl-li rozsudek doručován pouze takto ustanovenému advokátovi, je pro běh lhůty pro podání kasační stížnosti nutno zkoumat, kdy byl doručen tomu, kdo byl oprávněn opravný prostředek, byť mimořádný, uplatnit. Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek krajského soudu mu byl doručen dne 30. 6. 2014.
4. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu pak stěžovatel nejprve uvádí, že krajský soud nezohlednil důvody vedoucí k vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Má za to, že výše zmíněný platební výměr ze dne 13. 11. 1997 na daň důchodovou a daň z objemu mezd za rok 1992 nebyl vydán správcem daně, nikdy mu nebyl relevantním způsobem doručen a nikdy nenabyl právní moci. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 78/2003-66, kterým byla vyslovena nicotnost rozhodnutí finančního úřadu, jímž bylo stěžovateli vyměřeno penále vztahující se k předmětnému platebnímu výměru z roku 1997, a to právě z důvodu prejudiciálního posouzení nicotnosti původního rozhodnutí, tj. rozhodnutí, o němž se v daném řízení jedná. V řízení před krajským soudem nebylo stěžovateli umožněno prokázat, že mu platební výměr z roku 1997 nebyl doručen.
III.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Nutno uvést, že ústavní stížnost podal stěžovatel nejprve jen proti napadenému rozhodnutí krajského soudu (podání bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. 8. 2014), v ústavní stížnosti zpracované stěžovatelem zvoleným advokátem (doručené Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2014) pak již stěžovatel brojí i proti (v mezidobí vydanému) usnesení Nejvyššího správního soudu.
6. Stran ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu lze konstatovat naplnění všech formálních předpokladů. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu nejsou další opravné prostředky přípustné.
7. Ústavní soud se tedy ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zaměřil na obsah ústavní stížnosti; dospěl však k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud připomíná, že jeho posláním, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), je především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich.
8. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší správní soud nesprávně určil běh lhůt pro podání kasační stížnosti, kterou pro opožděnost odmítl věcně projednat. S tímto závěrem, stejně jako s argumentací stěžovatele, týkající se určení okamžiku, od něhož se má odvíjet lhůta pro podání ústavní stížnosti, se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu s procesními předpisy, pokud běh lhůty pro podání kasační stížnosti počítal ode dne doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu zástupci (advokátovi) stěžovatele, který mu byl (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2012) k jeho žádosti ustanoven. Ustanovenému advokátovi bylo napadené rozhodnutí krajského soudu prokazatelně doručeno do datové schránky dne 12. 6. 2014, čímž toto rozhodnutí nabylo právní moci (srov. §42 odst. 2 soudního řádu správního). V §35 odst. 8 věty čtvrté soudního řádu správního (ve znění zákona č. 303/2011 Sb., účinného od 1. 1. 2012) je přitom stanoveno, že "zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti". Není tedy žádného důvodu pro zásah Ústavního soudu ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který pro nedodržení pravidel, jinak umožňujících přístup stěžovatele k soudu, nepřistoupil k meritornímu projednání jeho věci.
9. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byl přípustný opravný prostředek ve formě kasační stížnosti, pak Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpáním opravných prostředků je přitom nutno rozumět nejen jejich uplatnění a rozhodnutí o nich, ale též jejich uplatnění v souladu s procesními právními předpisy (viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 556). Pokud tedy byla v daném případě kasační stížnost podána opožděně, nelze o vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu hovořit.
10. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí krajského soudu byla podána ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, zabýval se Ústavní soud tím, zda v daném případě není dána výjimka z povinnosti vyčerpání všech opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, byť proti napadenému rozhodnutí nejsou vyčerpány všechny opravné prostředky, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud však v případě stěžovatele po posouzení vyžádaného spisového materiálu nenaznal, že by měl otevřít cestu k výjimečnému projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti; podmínky pro takový postup (podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele, k výkladu tohoto pojmu viz např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007.
s. 577-581) totiž splněny zjevně nejsou (stěžovatel odmítá přijmout právní závěry obecných soudů stran posouzení jím namítané nicotnosti rozhodnutí, jímž mu byla uložena daňová povinnost). Naplnění těchto podmínek se ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nedovolává.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2014 č. j. 7 Afs 146/2014-10 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2014 č. j. 22 Af 50/2012-70 a dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu