ECLI:CZ:US:2014:3.US.271.14.1
sp. zn. III. ÚS 271/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. Věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Mánesova 19, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012 sp. zn. 57 T 3/2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. 9 To 18/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013 č. j. 7 Tdo 1064/2013-78, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 20. 1. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a na osobní svobodu (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byli stěžovatel a V. M. uznáni vinnými pod bodem ad I výroku o vině trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zákona v souběhu s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, pod bodem ad II/1-5 pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v souběhu s pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (ve výroku specifikovaných). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na 10 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
3. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění, státní zástupkyně a dva z poškozených. Vrchní soud v Praze z podnětu všech podaných odvolání rozsudkem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 9 To 18/2013 napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně obou obviněných podle 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými pod bodem ad I výroku o vině trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona, pod bodem ad II/1,3-5 výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku a pod body ad II/1-5 zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku. Za to odsoudil stěžovatele podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci (ve výroku specifikovaných). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na 10 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.
4. Po skutkové stránce spočívalo jednání obviněných v podstatě v tom, že ad I v jednom případě v době do 24. 1. 2008, a ad II v době od srpna 2009 do prosince 2009 v pěti ve výroku o vině specifikovaných případech, po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti, v podvodném úmyslu se záměrem vylákat majetkový prospěch v bodech I, II/1,3-5 neoprávněně převedli ke škodě ve výroku o vině uvedených poškozených vlastnické právo k jejich nemovitostem na jiné subjekty, přičemž postupovali tak, že stěžovatel opatřil padělanou plnou moc, kterou vlastníci nemovitostí zmocňovali osobu J. Kubalíka k uzavření darovacích smluv na předmětné nemovitosti, a opatřil tuto plnou moc padělanou notářskou ověřovací doložkou, tyto doklady předložil v notářské kanceláři v Berouně obviněnému V. M., který s vědomím skutečného stavu věci, neboť znal osobně stěžovatele a věděl, že se vydává za J. Kubalíka, sepsal notářské zápisy o darovacích smlouvách, kterými poškození darovali předmětné nemovitosti jiným subjektům, přičemž stěžovatel zápisy podepsal jménem obdarovaných subjektů i jménem falešného zmocněnce J. K., a následně obviněný V. M. tyto notářské zápisy společně s návrhy na vklad vlastnického práva doručil na příslušná katastrální pracoviště Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, který návrhům vyhověl, přičemž jednáním uvedeným pod bodem I způsobili škodu 603 860 Kč, jednáními pod body II/1,3-5 výroku o vině škodu celkem 78 040 235 Kč; obdobně postupovali též v bodě II/2 výroku o vině, kde však v důsledku dobrovolného zpětvzetí návrhu na vklad k převodu vlastnického práva nedošlo.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné [podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění, že shodnými námitkami se již zabýval také soud druhého stupně a stěžovatel tak dovolání, přitom mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako své odvolání. Dospěl dále k závěru, že námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby od počátku trestního řízení a oba soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ ve výpovědích poškozených, kteří všichni vypověděli, že své nemovitosti neměli v úmyslu prodávat ani darovat, k takovému úkonu nikomu ani plnou moc neudělili, osobu J. Kubalíka ani osoby obviněných neznají.
6. Co se týče výhrad ohledně věrohodnosti svědka B. Holešanského, důkazů zajištěných při domovní prohlídce v bytě stěžovatele a pozdější snahy zpochybnit zákonnost uvedeného úkonu (mj. spekulace, že by třetí osoba podstrčila jiný DVD-nosič jako důkaz určený ke znaleckému zkoumání, který nebyl zajištěn při domovní prohlídce) a závěrům znaleckých posudků z oboru písmoznalectví (včetně dodatků) vypracovaných znalcem JUDr. J. Strakou, jsou tyto závěry obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu stěžovateli známé z odůvodnění jeho usnesení, a není je třeba opakovat.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel podal velmi obsáhlou ústavní stížnost. Vytýká nalézacímu soudu, že jeho závěry jsou paušální a souhrnné a že u každého jednotlivého skutku nepopsal konkrétní důkazy, které se k němu vztahují. Dále uvedl, že soud nemá žádný přímý usvědčující důkaz k prokázání jeho viny, ale pouze indicie. Stěžovatel za klíčové označuje tři skupiny důkazů, a to písmoznalecké posudky JUDr. J. Straky, výslechy svědka, původně podezřelého B. Holešanského, a domovní prohlídku. Rovněž tato argumentace je stěžovateli známa a rovněž ji není třeba opakovat s ohledem na možnost, kterou Ústavnímu soudu dává ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", (viz níže).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby stranou řízení (obviněným) v řízení před odvolacím soudem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Úkolem Ústavního osudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
10. Co do skutkové roviny trestního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
11. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 tr. ř. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení v každém z jeho stadií. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutků, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
12. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou - jak bylo výše zdůrazněno - se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí, a to včetně Nejvyššího soudu. Všechny tyto závěry jsou stěžovateli známé. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů všech tří stupňů (krajský, vrchní, Nejvyšší soud). Z hlediska své funkce orgánu ochrany ústavnosti Ústavní soud nemá, co by dodal, když žádnou z uvedených závad z hlediska ústavních kautel práva na spravedlivý proces a vedení dokazování v trestním řízení neshledal.
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Proto byl odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu