ECLI:CZ:US:2014:3.US.2849.14.1
sp. zn. III. ÚS 2849/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Renaty Szmolenové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2014 č. j. 7 To 200/2014-558, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, garantovaného v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále "práva na zákonnost" zakotveného v článku 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v článku 2 odst. 2 Listiny, práva na soudní ochranu podle článku 4 Ústavy a článku 36 odst. 2 Listiny a k porušení rovnosti před zákonem a rovnosti účastníků řízení podle článku 1 Listiny a článku 37 odst. 3 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí krajského soudu se zjišťuje:
Stěžovatelka figuruje jako svědkyně v trestním řízení, vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 111/2011 proti obžalovanému Pavlu Smrtkovi. Usnesením tohoto okresního soudu ze dne 23. dubna 2014 č. j. 24 T 111/2011-523 byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 3.500,- Kč. Pořádkového deliktu se stěžovatelka měla dopustit tím, že ačkoliv byla telefonicky předvolána jako svědkyně k hlavnímu líčení, konanému dne 23. 4. 2014, bez omluvy se na soudní jednání nedostavila, takže hlavní líčení muselo být odročeno. Stěžovatelka se přitom na předvolání nedostavovala opakovaně, nepřišla již předtím na hlavní líčení konané dne 22. 1. 2014. Z obsahu spisu se podává, že svědkyně nesplnila ani další povinnost, uloženou jí příkazem okresního soudu, totiž "aby doložila výdaje za období od listopadu 2008 do 2. 2. 2011, dále aby donesla doklady o svém zakončeném vzdělání".
Proti prvoinstančnímu usnesení okresního soudu o uložení pořádkové pokuty podala Renata Szmolenová stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. 6. 2014 č. j. 7 To 200/2014-558 (napadeným ústavní stížností) tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelka uvádí zejména tyto konkrétní námitky proti uložení pořádkové pokuty:
* obecné soudy prý porušily při zjišťování skutkového stavu zásadu objektivní pravdy a věc chybně právně posoudily;
* k hlavnímu líčení, konanému dne 23. 4. 2014, prý nebyla stěžovatelka obeslána vůbec, protože telefonické vyrozumění podle jejího názoru jako předvolání neobstojí; soudní úřednice, která stěžovatelku telefonicky vyrozumívala, jí prý vyhrožovala, takže stěžovatelka byla nucena si na ni stěžovat; telefonické předvolání pouhý jeden den před konáním hlavního líčení je prý "nepřiměřené, neboť se nejednalo o urgentní věc, která by nesnesla odkladu"; stěžovatelka se domnívá, že měla být předvolána alespoň tři dny předem;
* stěžovatelka zpochybňuje, že by byla řádně předvolána též na předchozí soudní jednání, ani příkazy soudu k předložení dokladů jí prý nebyly řádně doručeny;
* stěžovatelka poukazuje též na svou pracovní neschopnost, která jí prý bránila v tom, aby se k soudu mohla dostavit;
* při ukládání výše pořádkové pokuty se prý soudy nezabývaly sociálními poměry stěžovatelky, která je samoživitelka.
IV.
Ústavní soud posoudil stěžovatelkou uplatněné námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98). V posuzované věci Ústavní soud žádný protiústavní zásah do stěžovatelčiných základních práv nezjistil.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Rozhodnutí stížnostního soudu, jímž byla stěžovatelčina stížnost proti uložení pořádkové pokuty zamítnuta, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Toto rozhodnutí je náležitě odůvodněno, soud se v něm řádně vypořádal se všemi stěžovatelčinými námitkami.
Nad rámec řečeného Ústavní soud pokládá za potřebné dodat:
V posuzovaném případě jde o uložení peněžité pokuty ve výši 3.500,- Kč; jde nepochybně o tzv. bagatelní částku.
Je vhodné poukázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly malichernostmi odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny; takový postup odporuje smyslu ústavního soudnictví. Již jen z tohoto důvodu lze dospět k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem řízení - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však neexistují žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by stěžovatelku opravňovala k tomu, aby se domáhala zásahu Ústavního soudu.
Závěrem tedy Ústavní soud shrnuje: Napadenému rozhodnutí krajského soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu