ECLI:CZ:US:2014:3.US.2854.14.1
sp. zn. III. ÚS 2854/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Otakara Cwika, zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem 1. máje 741, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 241/2014-217, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2013 č. j. 1 Co 163/2013-188 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2013 č. j. 23 C 241/2008-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných rozhodnutí, stěžovatel se před obecnými soudy domáhal obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 241/2008. V jeho rámci byla stěžovateli uložena povinnost doručit žalobkyni písemné sdělení, na jakém místě provedl rozptyl, vsyp nebo jakýkoli jiný způsob uložení do země či likvidaci ostatků rodičů žalobkyně (výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 241/2008-45 ze dne 2. 6. 2009). Stěžovateli byla dále uložena povinnost se žalobkyni písemně omluvit a zaplatit jí 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy (výroky II. a III.). Obnovy řízení se stěžovatel domáhal z toho důvodu, že po právní moci rozhodnutí, jímž mu byly tyto povinnosti uloženy, nalezl v hrobě urny s ostatky rodičů žalobkyně. Původní zjištění soudů, že nechal tyto ostatky zlikvidovat, je tudíž nesprávné. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť stěžovateli nic nebránilo, aby již v rámci původního řízení obsah předmětného hrobu zkontroloval. Vrchní soud v Olomouci usnesení nalézacího soudu ve věci samé potvrdil a konstatoval, že nově zjištěné skutečnosti by na důvodnosti původní žaloby nemohly nic změnit, pročež podmínky pro obnovu řízení nejsou splněny.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní namítá, že s ohledem na nově zjištěné skutečnosti nemůže splnit povinnost, kterou mu soudy v původním řízení uložily. Jak uvádí, žalobkyně si odmítá urny převzít a po stěžovateli požaduje, aby prokázal, že v nich jsou skutečně ostatky jejích rodičů, což však není možné. V současnosti je tak proti stěžovateli vedena exekuce, v rámci které jsou mu opakovaně ukládány pokuty. Pokud nedojde k obnově řízení, jediným řešením podle stěžovatele je, aby provedl rozptyl ostatků nyní a následně žalobkyni sdělil, kde tak učinil, což považuje za absurdní. Stěžovatel dále soudům vyčítá, že pominuly, že žalobkyně porušila zákon o pohřebnictví a že v řízení opakovaně tvrdila nepravdivé skutečnosti.
V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 25. 9. 2014, stěžovatel sděluje, že žalobkyně je ochotna převzít pouze urny, v nichž prokazatelně nejsou ostatky jejích rodičů. Stěžovatel poukazuje i na nejasné okolnosti uložení ostatků rodičů žalobkyně do hrobky rodiny stěžovatele.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu by připadal do úvahy jen tehdy, pokud by v postupu obecných soudů spatřoval porušení stěžovatelových základních práv. Tak tomu však v dané věci není.
Vrchní soud v Olomouci dostatečně reagoval na stěžovatelovu argumentaci a přesvědčivě vysvětlil, proč potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobě na obnovu řízení nevyhověl. Jak soud objasnil, podstatou rozhodnutí v řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhal, byla skutečnost, že stěžovatel odmítal žalobkyni sdělit, jak s ostatky jejích rodičů naložil; proto by nebyl úspěšný ani při zohlednění skutečností, které podle svých slov nově zjistil. Ústavní soud považuje tyto závěry za logické a přiléhavé.
Již pouze nad rámec Ústavní soud podotýká, že uvedené závěry zcela odpovídají nosným důvodům původních rozhodnutí ve věci stěžovatele a žalobkyně. V rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 192/2009-83 ze dne 13. 1. 2010 bylo mimo jiné konstatováno, že zásah do soukromí žalobkyně byl trvalý, neboť "i kdyby v budoucnu žalovaný vydal urny či označil místo, kde jsou uloženy, popřípadě jak naložil s ostatky rodičů žalobkyně, ta s ohledem na chování žalovaného nikdy již nemůže mít naprostou jistotu, že jde skutečně o zpopelněné ostatky jejích rodičů". V rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 241/2008-45 ze dne 2. 6. 2009 pak bylo uvedeno, že zásah do osobnostních práv trvá, neboť žalobkyně nemá informace o způsobu nakládání s předmětnými ostatky, a nemůže tak vykonávat "právo na pietu k místu ‚posledního odpočinku'"; pokud by přitom stěžovatel potřebné údaje sdělil, mohly by být následky podle krajského soudu (v tomto směru) odčiněny. Již v původním řízení tedy byla brána do úvahy i možnost, že stěžovatel ostatky v budoucnu vydá (a tedy že je nezlikvidoval), a to nejen např. sdělením místa rozsypu, nýbrž i předáním ostatků v urnách. Z obou citovaných rozsudků je zároveň patrné, že zásahem do práv žalobkyně nebylo jen samotné stěžovatelovo zacházení s danými ostatky, ale zejména jeho právně a lidsky zcela nepřijatelné chování vůči žalobkyni, když jí odmítal sdělit, kde jsou ostatky uloženy, čímž spolu se svými urážlivými a necitlivými výroky způsobil, že žalobkyně musela vyhledat odbornou pomoc psychologa. I kdyby tedy stěžovatel ve skutečnosti zničil jiné ostatky (či žádné), na jeho neúspěchu ve věci by to nic nezměnilo.
Stěžovatel namítá, že vzhledem k nově zjištěným skutečnostem nemůže vykonat povinnost uloženou mu výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2009. Z tohoto výroku ovšem podle názoru Ústavního soudu nevyplývá, že by se jeho vykonatelnost odvíjela od předpokladu, že došlo k rozptylu předmětných ostatků. Stěžovatel má žalobkyni sdělit, kde provedl jejich rozptyl, vsyp nebo i jakýkoli jiný způsob uložení do země či likvidaci. Pokud se ostatky nacházejí v urnách, jež má stěžovatel podle vlastních slov nyní "k dispozici", ve splnění uložené povinnosti mu nic nebrání. Případné problémy, ke kterým podle ústavní stížnosti dochází v rámci exekuce, pak není důvod řešit obnovou řízení. Ostatně tvrzená nemožnost splnění požadavku žalobkyně, aby stěžovatel prokázal, že v urnách jsou opravdu ostatky jejích rodičů, zjevně nijak nesouvisí s nově zjištěnými skutečnostmi, neboť tento požadavek by byl stejně tak obtížně splnitelný, ať už by s ostatky bylo ze strany stěžovatele naloženo jakkoli. To koneckonců plyne i z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2010, v němž bylo řečeno, že vzhledem k chování stěžovatele si žalobkyně již nikdy nebude moci být zcela jistá, že jde skutečně o zpopelněné ostatky jejích rodičů.
Argumenty stran údajného porušení zákona ze strany žalobkyně, případně týkající se nepřesných a nepravdivých informací, které měla v průběhu soudních řízení uvádět, jsou pak pro posouzení nyní projednávané věci irelevantní, stejně jako argumenty uplatněné v doplnění ústavní stížnosti.
Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal ani v postupu Nejvyššího soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu