ECLI:CZ:US:2014:3.US.2961.14.1
sp. zn. III. ÚS 2961/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Březinové, t. č. Vazební věznice Brno, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2014, č. j. 1 To 342/2014-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán (Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava) usnesením ze dne 14. 1. 2014 č. j. OKFK-500/TČ-2014-252503 zahájil trestní stíhání stěžovatelky pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku za použití §366 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který spáchala ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. 0 Nt 509/2014 vzal stěžovatelku do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu, kdy vazba započala od okamžiku jejího zadržení, tj. ode dne 14. 1. 2014 v 06.00 hodin. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 1 To 67/2014 instanční stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1591/14 ze dne 11. 6. 2014 stěžovatelčinu ústavní stížnost proti oběma usnesením obecných soudů odmítl coby návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 5. 2014 č. j. 0 Nt 220/2014-56 rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatelka ponechává ve vazbě, neboť u ní i nadále trvají vazební důvody uvedené v §67 písm. a), c) tr. řádu, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nabídka převzetí záruky důvěryhodné osoby nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib stěžovatelky nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se dohled probačního úředníka nestanoví a podle §73a odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nabídka peněžité záruky nepřijímá.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením k instanční stížnosti stěžovatelky podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení Okresního soudu v Olomouci zrušil a nově rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatelka i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a, c) tr. řádu, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nabídky převzetí záruky konkretizovanými důvěryhodnými osobami nepřijímají, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib daný stěžovatelkou nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se dohled probačního úředníka nad stěžovatelkou nestanoví, podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžitých záruk specifikovaných osob nepřijímá .
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud se nezabýval otázkou, zda existují "specifické indikace" skutečné potřeby veřejného zájmu odůvodňující její ponechání ve vazbě, které nehledě na presumpci neviny převáží nad principem respektování osobní svobody. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí ESLP ve věci Letellier proti Francii, Müller proti Francii, Jecius proti Litvě či Rokhlin proti Rusku.
Obecné soudy též nedostály své povinnosti zkoumat, zda pokračující omezení osobní svobody je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. Důvod prodloužení vazby založily na neodůvodněných spekulativních závěrech, které odporují skutkovým zjištěním.
Dále stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nepostupoval v souladu s §74 odst. 3 tr. řádu; dovozuje, že vady usnesení soudu prvního stupně, které stížnostní soud konstatoval, byly závažné, a tudíž ji měl podle §74 odst. 3 in fine tr. řádu propustit z vazby.
Krajský soud ztotožnil vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu pouze s hrozbou vysokého trestu, což není dostačující vysvětlení. Neadekvátní jsou odkazy soudu na její finanční zázemí. Nalezení částky 100 000 euro u rodičů na Slovensku postrádá přímou souvislost s možností je použít pro zahraniční cestu, a zajištění těchto prostředků vylučuje jejich využití k útěku. Stěžovatelka zpochybňuje význam zjištění ohledně finančních zdrojů dalších svých rodinných příslušníků.
Vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu není dán proto, dovozuje dále stěžovatelka, že "dotčené osoby (jejichž jména lze jednoduše vyčíst z usnesení o zahájení trestního stíhání) v trestní věci Radka Březiny byly procesně vyslechnuty", a tedy "lze jen stěží uvažovat o tom, že by bylo možné jejich výpověď dodatečně ovlivnit".
Krajský soud prakticky vyloučil možnost, aby záruku důvěryhodné osoby poskytl příbuzný obviněného. Tento soud rovněž nepřijatelně porušil zásadu presumpce neviny, jestliže v souvislosti se zárukou nabídnutou farářem konstatoval, že "návštěvy mší svatých ani víra zřejmě nedokázaly zabránit obviněné v páchání trestné činnosti".
Stěžovatelka konečně polemizuje se závěry krajského soudu, podle kterého by ztráta peněžních prostředků složených coby peněžitá záruka neměla relevantní dopady do majetkové sféry konkretizovaných osob. Dovozuje, že krajský soud se finanční situací těchto osob nezabýval a obracel pozornost pouze k předpokládané výši škody.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelčiny svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelkou předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněná ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatelka dovolávala, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Ani stěžovatelka netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a) a c) tr. řádu pokládal za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující soud přijaté závěry srozumitelně odůvodnil, a zakotvil v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatelka jinak námitky nevznesla. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měl oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
Je současně přiléhavé připomenout, že - jak bylo výše řečeno - ústavnost vazebního stíhání stěžovatelky Ústavní soud již prověřil; její ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu coby zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 1591/14 ze dne 11. 6. 2014, a na toto rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat.
K jednotlivým námitkám stěžovatelky stran obsahu ústavní stížností napadeného usnesení pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Krajský soud vycházel z podloženého podezření, že stěžovatelka se stíhaného jednání dopustila, přičemž zdůraznil jeho společenskou nebezpečnost. Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného rozhodnutí je určující, že krajský soud podal v odůvodnění svého usnesení řadu relevantních údajů ohledně předmětného jednání stěžovatelky. Z ústavněprávních hledisek přitom není vyloučeno, aby soud rozhodující ve vazební věci na argumentované (a aktualizované) bázi převzal rovněž východiska obsažená v usnesení o zahájení trestního stíhání.
Stěžovatelce se patří přisvědčit potud, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu lze "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby [§67 písm. a) tr. řádu] toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Nepostačuje též, aby rozhodující orgány v souvislosti s posuzováním důvodnosti "útěkové vazby" bez dalšího zaznamenaly, že stěžovatelka je obviněna ze zločinu, ke kterému trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (a který tak spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů dle §14 odst. 3 tr. zákoníku).
Ačkoli obecné soudy obracely pozornost k horní hranici zákonné trestní sazby bez bližšího odůvodnění (resp. individualizace) jejího vztahu k trestu hrozícímu stěžovatelce, podstatné je, že existence tohoto vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu byla ústavněprávně udržitelně uvedena do souvislosti s možnostmi stěžovatelky "uprchnout nebo se skrývat" vyplývajícími rovněž z dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení, podle nichž měla organizovaná zločinecká skupina, ke které přiřazují též stěžovatelku, způsobit v rámci svých dlouhodobých aktivit škodu v řádu miliard Kč a trestnou činností usilovat (mimo jiné) o ovlivňování postupů státních orgánů (včetně důkazního řízení).
Není přitom přesvědčivého argumentu ve prospěch úsudku, že závažnou vadu ve smyslu §74 odst. 3 tr. řádu představuje krajským soudem zjištěné formální opomenutí, kdy z výrokové části usnesení prvoinstančního soudu není patrno, kterých nabídek převzetí záruky důvěryhodných osob se zamítavý výrok týká a s jakými peněžitými zárukami souvisí výrok o jejich nepřijetí. Tentýž závěr se patří uplatnit ve vztahu ke konstatování krajského soudu, že soud prvního stupně odkazoval (patrně jen písařskou chybou) na neexistující ustanovení §73a odst. 1 písm. a) tr. řádu, namísto §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu.
Stěžovatelčiny poukazy na již uskutečněné výslechy svědků postrádají věcnou souvislost s vazebním důvodem podle §67 písm. c) tr. řádu, jestliže vazební důvod ve smyslu §67 písm. b) tr. řádu zanikl.
Krajský soud nezatížil ústavněprávním deficitem ani své závěry týkající se nabídek převzetí záruky důvěryhodných osob a peněžité záruky.
I při respektování zásady presumpce neviny není vyloučeno, aby rozhodující soud peněžitou záruku hodnotil v kontextu předpokládané škody způsobené trestnou činností (byť odtud se odvíjející škoda nemusí odpovídat výnosům pachatelů).
Krajský soud při aplikaci ustanovení §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nevybočil z věcné roviny hodnocení schopnosti osoby nabízející převzetí záruky za další chování obviněného účinně ovlivňovat obviněného a jeho chování. Nevyloučil přitom možnost, aby předmětnou záruku poskytla osoba v příbuzenském vztahu ke stěžovatelce, a též další záruky diskvalifikoval pro jejich předpokládanou neefektivitu.
Řečené představuje zároveň dostatečný důvod pro to, aby obecný soud shledal vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným zajišťovacím opatřením.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu