ECLI:CZ:US:2014:3.US.2972.14.1
sp. zn. III. ÚS 2972/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Jiřího Vodičky, zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Okružní 280, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2014 č. j. 26 Cdo 2351/2012-126 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2011 č. j. 7 Cmo 176/2010-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 5. 9. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. "Usnesením" Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2010 č. j. 71 Cm 94/2009-45 bylo o stěžovatelově žalobě, směřující proti "odpůrci" - Společenství vlastníků jednotek domu X, rozhodnuto tak, že se návrh, aby bylo usnesení shromáždění vlastníků bytových jednotek "odpůrce" ze dne 10. 10. 2008 prohlášeno za neplatné, zamítá (výrok I), že se návrh, aby soud uložil "odpůrci" povinnost umožnit stěžovateli nechat si udělat veškeré kopie smluv a hospodářské činnosti spjaté s jeho spoluvlastnickým podílem, zamítá (výrok II), přičemž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit "odpůrci" náhradu nákladů řízení v částce 20 436 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku II zrušeno a řízení v této části bylo zastaveno, ve výroku I pak bylo potvrzeno a ve výroku III bylo změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 14 611,20 Kč, a současně stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 104,80 Kč. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Obecné soudy svůj závěr o zamítnutí žaloby na neplatnost usnesení shromáždění vlastníků shodně zdůvodnily tím, že stěžovatel není vlastníkem bytu na X, jím je jeho dcera Jana Tomanová, a že tudíž není k podání takové žaloby aktivně legitimován.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byt v domě na tř. X "zapsal" na dceru, která však v domě nebydlí, že on patřil mezi starousedlíky a hradil veškeré náklady s bydlením, což prý bylo vlastníkům bytových jednotek známo, že z důvodu neprůhledného hospodaření s penězi ve fondu oprav se nechal zvolit do výboru společenství "zastupitelem vchodu X", aby zajistil kontrolu hospodaření, přičemž od dcery měl písemnou generální plnou moc ke všem právním úkonům vztahujícím se k danému bytu. Na shromáždění vlastníků dne 26. 4. 2007 byla tato plná moc zpochybněna s tím, že pokud není vlastník, nemůže být ve výboru společenství. Dále tvrdil, že dodržoval základní povinnosti (platit do fondu oprav a chovat se ke spoluvlastnickému podílu ohleduplně a tak, aby nevznikaly zbytečné náklady na společných prostorách), ale že se mu nepodařilo získat informace o financování oprav a investic. Napadal prý, že shromáždění nepředchází diskuze samostatných vchodů, takže je ztížena možnost vlastníků zorientovat se v tom, o čem hlasují, a vlastníci hlasují o něčem, o čem hlasovat nemohou. Na mimořádné schůzi společenství, která se konala dne 12. 10. 2008, se mělo hlasovat o vlastnictví bytové jednotky, konkrétně o výměně oken proti jeho vůli za neuvedenou cenu, a to na úvěr, s tím, že těm, kdo již mají okna vyměněna, bude vyplacena "neurčitá částka", což stěžovatel považuje za protiprávní. Z tohoto důvodu podal předmětnou žalobu.
5. Následně stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že nevzal v úvahu, že je zasahováno do jeho hmotných práv, neboť byly proinvestovány jeho peníze, a že případné zadlužení bude splácet on, že má generální plnou moc ke všem právním úkonům a v bytě bydlí. Poukazuje rovněž na to, že neuspěl s argumentem, že se jedná o právní úkon absolutně neplatný. V odvolacím řízení se zaměřil na údajnou absolutní neplatnost daného právního úkonu a vyzval Městský soud v Praze, aby jednal z úřední povinnosti. Podané dovolání pak má směřovat proti absolutní neplatnosti, resp. proti tomu, že obecné soudy nekonaly, ač tak měly činit z úřední povinnosti, přičemž tato skutečnost naplňuje podmínku "zásadního právního významu". Pokud se Nejvyšší soud s jeho výkladem neztotožnil, nechránil jeho právo a úkon absolutně neplatný nebyl soudy řešen.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
8. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, obecné soudy stěžovateli řádně vysvětlily, že není legitimován k tomu, aby se mohl domáhat vyslovení neplatnosti shromáždění, neboť ve smyslu §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů toto oprávnění svědčí pouze vlastníkům bytových jednotek, nikoliv tedy jejich zmocněnci, k čemuž možno dodat, že to stejné platí pro osoby, které byt užívají nebo které za vlastníka plní jeho povinnosti, neboť ani v těchto případech nemohou být tyto osoby na svých právech usnesením shromáždění dotčeny (je přitom bez významu, že mohou být dotčeny fakticky, resp. nepřímo, tj. prostřednictvím vlastníka bytu). Pokud stěžovatel nebyl k podání žaloby oprávněn, nemohly se obecné soudy ani zabývat otázkou namítané absolutní neplatnosti předmětného usnesení. Je-li ústavní stížnost postavena na tvrzení, že obecné soudy neposkytly ochranu právům stěžovatele, nutno je odmítnout, neboť v daném řízení o stěžovatelova práva vůbec nešlo.
9. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu