ECLI:CZ:US:2014:3.US.2999.14.1
sp. zn. III. ÚS 2999/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek nezl. R. K. a nezl. N. K., zastoupených matkou A. M., právně zastoupených JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou, se sídlem Stříbro, Masarykovo nám. 8, proti usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 25. 4. 2013, č. j. 11 EXE 734/2012-56, Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2013, č. j. 18 Co 286/2013-88, a Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, č. j. 30 Cdo 205/2014-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k zásahu do práv zaručených ústavním pořádkem, jež vyplývají z čl. 90 Ústavy České republiky a dále z čl. 1, čl. 36, odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Okresní soud v Tachově rozhodl o zastavení exekuce (ve které stěžovatelky vystupovaly jako oprávnění), stěžovatelkám uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce vůči soudnímu exekutorovi, a povinnému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Odvolací soud toto usnesení změnil jen ve výroku o nákladech exekuce tak, že oprávněným tuto povinnost neuložil. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesení odmítl jako nepřípustné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není tedy nadán pravomocí instančního přezkumu jejich rozhodnutí z hledisek podústavního práva, jeho výkladu a aplikace. Jinak řečeno, věcná správnost rozhodnutí obecných soudů sama o sobě nepředstavuje kritérium ústavněprávního přezkumu.
Z ústavní stížnosti nadto není zjistitelný vlastní obsah ani takové kritiky, natožpak kritiky v rovině ústavněprávní, co do identifikace tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatelek. Jak naznačuje i odůvodnění odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, stěžovatelky nevěnují dostatečnou pozornost formulaci svých podání a argumentaci ve prospěch svých vlastních tvrzení; právo na přístup k soudu přitom nelze vykládat tak, že soud bude svou vlastní iniciativou kompenzovat pasivitu účastníků řízení, a zásada rovnosti účastníků řízení takový postup přímo vylučuje.
Přesto, nad tento rozhodný rámec, a mimo uvedené (určující) zásady, Ústavní soud zaznamenává, že z obsahu napadených rozhodnutí žádné deficity ústavněprávní provenience neshledává.
Proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu