ECLI:CZ:US:2014:3.US.300.14.1
sp. zn. III. ÚS 300/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) Petra Svojši a B) Hany Svojšové, zastoupených JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Lidická 405/3, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. prosince 2013 č. j. 21 C 78/2010-152, za účasti Okresního soudu v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2014, napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označený rozsudek a tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Stěžovatelé sice podle petitu ústavní stížnosti napadají celou výrokovou část rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. prosince 2013 č. j. 21 C 78/2010-152, z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že jejich námitky směřují výhradně proti té části výroku rozsudku, jímž byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit žalobci Společenství vlastníků bytů Nad Štolou 1408 společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 24 558,- Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Podle názoru stěžovatelů porušuje předmětný rozsudek v napadené části jejich právo na legitimní očekávání, neboť v době podání jejich žaloby platila při stanovení náhrady nákladů řízení vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., která by v případě jejich procesního neúspěchu ve sporu stanovila pro stěžovatele náklady řízení příznivější, tedy v podstatně nižší částce. Okresní soud tak údajně porušil jejich výše označená základní práva, jestliže při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval nesprávný právní předpis, a to vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
Stěžovatelé okresnímu soudu vytýkají nesprávný procesní postup, neboť nedodržel zásadu koncentrace řízení a připustil, aby řízení v občanskoprávní věci, navíce vedené o zaplacení bagatelní částky, trvalo neúměrně dlouhou dobu a tím "zavinil" neúměrné navýšení nákladů právního zastoupení žalobce.
K problematice náhrady nákladů řízení a odměn advokáta stěžovatelé argumentují závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 5. 12. 2013 č. j. 21 C 78/2010-152 v právní věci žalobce Společenství vlastníků bytů Nad Štolou 1408 (dále jen "žalobce") proti žalovaným Petru Svojšovi a Haně Svojšové o zaplacení 7 291,- Kč s příslušenstvím, žalobě zcela vyhověl a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně na nákladech řízení žalobci zaplatit částku 24 558,-Kč. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení žalované částky jako nedoplatku za poměrnou část nákladů, spojených se správou domu a záloh za služby spojené s užíváním nebytové jednotky ve vlastnictví stěžovatelů, za období od dubna do prosince 2009. Soud po obsáhlém dokazování, v němž se podrobně zabýval i řadou důkazních návrhů a protinávrhů stěžovatelů, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť stěžovatelé žalovanou částku žalobci do dne rozhodnutí soudu nezaplatili, ačkoli k tomu byli povinni a ačkoli byli o její zaplacení žalobcem několikrát upomínáni.
O nákladech řízení rozhodl okresní soud ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že stěžovatelům uložil zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení (tj. zaplacený soudní poplatek, náklady právního zastoupení za jedenáct hlavních úkonů a účast u jednání a jedenáct režijních paušálů a 21% DPH z těchto částek, celkem tedy 24 558,- Kč).
III.
Po zvážení námitek stěžovatelů a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích dal zřetelně najevo, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí obecných soudů a že jeho úkolem je kontrola jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, pokud svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k tomu, aby detailně přezkoumával každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Tato zásada v činnosti Ústavního soudu neplatí toliko za předpokladu, že v rozhodnutí obecného soudu dojde k procesnímu excesu, kterým jsou zasažena základní práva stěžovatelů. K takovému závěru však v projednávané věci Ústavní soud nedospěl.
V dané právní věci šlo o sporné civilní řízení, které je ovládáno zásadou rovnosti účastníků řízení. Není tedy žádný důvod k tomu, aby ta strana sporu, která ve sporu nebyla úspěšná, při rozhodování soudu o nákladech řízení byla upřednostňována na úkor úspěšného účastníka řízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení je závislý na úspěchu účastníků ve věci podle ustanovení §142 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Napadeným rozhodnutím okresního soudu byla neúspěšným stěžovatelům uložena povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšnému žalobci podle jím vyúčtovaných nákladů právního zastoupení, zaplaceného soudního poplatku, režijních paušálů a příslušné výše DPH. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi srozumitelně vyplývá, jakou úvahou byl obecný soud při svém rozhodování veden (§157 o. s. ř.), na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci §142 o. s. ř., a proč byla žalobci přiznána právě žalovaná částka. Ústavní soud v takovém postupu okresního soudu nespatřuje jakékoli porušení stěžovateli uváděných základních práv a tedy ani důvod pro svůj kasační zásah.
Pro úplnost lze dodat, že ke zvýšení nákladů řízení přispěli sami stěžovatelé, kteří v rámci své procení obrany učinili mimo jiné i celou řadu protinávrhů, o nichž muselo být v řízení před okresním soudem vedeno obsáhlé dokazování za účasti obou stran sporu.
Za zcela irelevantní pro posouzení tvrzené protiústavnosti napadeného rozhodnutí shledal Ústavní soud odkaz stěžovatelů na závěry Ústavního soud uvedené v jeho nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), neboť ty se týkají problematiky zcela odlišné - náhrady nákladů řízení a odměny advokáta u tzv. formulářových žalob, což v žádném ohledu nesplňuje nyní projednávaná věc.
Ústavní soud ve vztahu ke zcela účelovému tvrzení stěžovatelů o nesprávné aplikaci vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů jen v krátkosti poznamenává, aniž považuje za nutné se touto námitkou podrobněji zabývat, že v průběhu řízení před okresním soudem byla stěžovateli zmiňovaná "přísudková vyhláška" (vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.) zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013.
Protože neshledal porušení základních práv stěžovatelů, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu