ECLI:CZ:US:2014:3.US.3061.14.1
sp. zn. III. ÚS 3061/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele qdq services, s. r. o., IČ 26878313, se sídlem Bílovecká 1162/197, Opava-Kylešovice, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2014 č. j. 14 Co 208/2014-464, spolu s návrhem na zaplacení nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podal dne 17. 9. 2014 ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni, a to pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-sever (soud prvního stupně) ze dne 2. 7. 2013 č. j. 7 C 309/2011-252 zpracoval (revizní) znalecký posudek, za nějž mu uvedený soud přiznal usnesením ze dne 7. 12. 2013 č. j. 7 C 309/2011-410 znalečné ve vyúčtované výši (tj. 84 393,60 Kč). Na základě odvolání žalovaného (Ekonomické stavby, s. r. o.) Krajský soud v Plzni (odvolací soud) usnesením ze dne 6. 2. 2014 č. j.
14 Co 42/2014-425 usnesení Okresního soudu Plzeň-sever zrušil pro nepřezkoumatelnost. Po doplnění vyúčtování posudku a vyjádření stěžovatele, k čemuž byl stěžovatel vyzván soudem prvního stupně na základě pokynu soudu odvolacího, mu soud prvního stupně usnesením dne 7. 4. 2014 č. j. 7 C 309/2011-441 přiznal znalečné v původní výši (tj. 84 393,60 Kč). K opětovnému odvolání žalovaného proti tomuto rozhodnutí odvolací soud napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli přiznal odměnu včetně náhrady hotových výdajů ve výši 49 885,20 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nárok na odměnu za řádně a včas zpracovaný znalecký posudek má majetkovou povahu, a je proto pod ochranou Listiny a Úmluvy. Napadené usnesení neodpovídá požadavkům, které na odůvodnění klade čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, §157 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a ustálená judikatura Ústavního soudu. Odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu považuje stěžovatel za velmi stručné a neodpovídající kritériím, která tento soud stanovil v usnesení, jímž zrušil první rozhodnutí okresního soudu v téže věci pro nepřezkoumatelnost. Má za to, že napadeným usnesením krajského soudu mu bylo fakticky znemožněno, aby obhájil své právo na znalečné.
4. Podle stěžovatele krajský soud stanovil přiměřenou dobu trvání jednotlivých úkonů (od nichž se odvíjí znalečné) pouze na základě porovnání s obdobnými odbornými úkony Ing. Němce (zpracovatel znaleckého posudku v téže věci), přestože tyto posudky nejsou identické. Stěžovatel tvrdí, že vycházel z obsáhlejších podkladů, vypracoval časově i odborně náročnější revizní znalecký posudek. Rovněž způsob práce znaleckého ústavu (kolektivního znaleckého zkoumání) je odlišný od práce znalce-fyzické osoby. Krajský soud podle stěžovatele fakticky neprovedl vlastní posouzení povahy a přiměřenosti doby trvání úkonu, jak vyžaduje mj. §25 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících (dále jen "vyhláška č. 37/1967 Sb.").
5. Stěžovatel má za to, že v odůvodnění napadeného usnesení chybí jakékoliv rozhodovací důvody ve vztahu k argumentačním tvrzením stěžovatele, jež uvedl na podporu svého nároku na znalečné. Absence odůvodnění usnesení proto dosahuje dle stěžovatele intenzity svévole, protože došlo k extrémnímu nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními (soud se nevypořádal s tvrzením stěžovatele), nebyla respektována kogentní norma (okolnosti pro stanovení výše znalečného §25 vyhlášky č. 37/1967 Sb.) a bylo rozhodnuto bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.
6. Stěžovatel se domnívá, že také interpretace příslušných ustanovení vyhlášky č. 37/1967 Sb. a zákona je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a naplňuje znaky svévole, a to v následujících aspektech. Zaprvé, krajský soud nepovažoval za správný postup, jakým stěžovatel dospěl k době trvání jednotlivých úkonů, tj. jejím stanovením jako součtu hodin vykázaných za jednotlivé pracovníky, kteří se na kolektivním zpracování posudku podíleli. Zadruhé, podle názoru krajského soudu nelze požadovat odměnu i za dobu strávenou na cestě, neboť se nejedná o odborný úkon, a zákon č. 36/1967 Sb. ani vyhláška č. 37/1967 Sb. nárok na takovou náhradu nezakládá. Zatřetí, krajský soud stanovil čas potřebný na sestavení příloh, závěrečnou kontrolu a kompletaci posudku v rozsahu 2 hodin, protože "byla tato doba vykázána u každého z pracovníků, který se na tomto podílel, takže k celkové době 4 hodin se opět došlo součtem práce za oba pracovníky". Tato myšlenková konstrukce odvolacího soudu je podle stěžovatele nelogická a věcně nesmyslná.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12, N 11/68 SbNU 169) a je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že proti napadenému rozhodnutí krajského soudu není přípustné dovolání [§238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] ani jiný opravný prostředek, lze mít za splněnou i podmínku vyčerpání všech opravných prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů.
10. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Vedle absence řádného odůvodnění je z ústavního hlediska rovněž nepřípustná svévole (libovůle) rozhodování, tj. situace, kdy je shledán extrémní rozpor mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, kdy není respektována kogentní norma, kdy interpretace a aplikace právních předpisů neodpovídá respektovaným standardům výkladu, resp. všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, či jedná-li se o rozhodnutí založené na právní interpretaci, která je v extrémním rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Stěžovateli bylo dle §139 odst. 2 o. s. ř. přiznáno znalečné a rovněž mu bylo v návaznosti na první (zrušující) rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, jímž byla shledána nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, poskytnuta možnost se vyjádřit, resp. doplnit vyúčtování znalečného a dovysvětlit způsob vykazování jednotlivých hodin znalecké činnosti. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces především v tom, že napadené rozhodnutí krajského soudu trpí deficitem řádného (tj. srozumitelného a logického) odůvodnění. Lze přitom samozřejmě souhlasit s tím, že i odůvodnění rozhodnutí o znalečném musí vyhovovat obdobným požadavkům na kvalitu, která je vyžadována u rozhodnutí ve věci samé.
12. Je však zároveň nutné připomenout, že při rozhodování o znalečném se (v případě zde aplikovaných ustanovení §16 a 20 vyhlášky č. 37/1967 Sb.) uplatňuje správní uvážení (viz usnesení ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 360/03, U 22/31 SbNU 339). Ústavní soud je tak s ohledem na svoji úlohu oprávněn toliko k posouzení, jak již bylo uvedeno výše, zda rozhodující soud zachoval záruky práva na spravedlivý proces, tj. zda měl k dispozici a vzal v úvahu všechny relevantní podklady, zda své rozhodnutí odůvodnil a zda si nepočínal svévolně. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud při přezkumu nového rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci k vyjádření stěžovatele přihlédl a aplikoval relevantní právní úpravu (příslušná ustanovení vyhlášky č. 37/1967 Sb.), od níž soud prvního stupně naopak zcela odhlédl.
13. Ústavní soud má rovněž za to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů přistoupil ke snížení původně přiznaného znalečného (porovnání se znaleckým posudkem v téže věci jiného znalce z hlediska obsahových náležitostí, ale zároveň zohlednění jeho revizní povahy, kolektivní způsob zpracování posudku stěžovatelem, přiměřenost vykázaných hodin u jednotlivých úkonů dle odbornosti). V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska požadavků na kvalitu odůvodnění napadené rozhodnutí krajského soudu obstojí. Závěry zde uvedené (úprava vykázaného počtu hodin za jednotlivé úkony a stanovení odpovídající hodinové sazby) vycházejí ze zákonných kritérií (§25 odst. 2, §16 vyhlášky č. 37/1967 Sb.) a reflektují konkrétní zvláštnosti zpracování posudku ze strany stěžovatele.
14. V rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze spatřovat zjevný exces či libovůli, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpány. Případná "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu, a ačkoli stěžovatel vtělil své výhrady do "ústavněprávní" formy, nejde o nic jiného, než právě o hledisko "správnosti", z nějž by Ústavní soud mohl věc posuzovat jen tehdy, byl-li by další opravnou instancí obecného soudnictví, kterou však není. Spor o to, zda znalci mělo být na znalečném přiznáno více či nikoli, není způsobilý otevřít ústavněprávní přezkum.
15. Lze uzavřít, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu. Proto Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Odmítnut tak musel být i návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu