ECLI:CZ:US:2014:3.US.3073.14.1
sp. zn. III. ÚS 3073/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014 č. j. 5 Tdo 717/2014-23, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. března 2014 č. j. 31 To 54/2014-396 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. ledna 2014 č. j. 2 T 123/2009-366, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 18. září 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo být stíhán v souladu se zákonem zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. ledna 2014 č. j. 2 T 123/2009-366 (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009, jehož se měl, stručně řečeno, dopustit tak, že dne 30. září 2006 v ranních hodinách spolu s dalšími dosud neznámými pachateli vykonal po násilném zadržení na kolemjdoucí ženě pohlavní styk proti její vůli. Za tento skutek byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Nalézací soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině zejména z výpovědi poškozené, sestaveného identikitu a provedené fotorekognice, během níž poškozená stěžovatele spolehlivě poznala. Soud naopak odmítl stěžovatelovu obhajobu, poukazující na předložené listiny, prokazující, že stěžovatel pracoval toho dne v zahraničí, a zejména na analýzu DNA vzorku spermií, zajištěného na spodním prádle poškozené, jež se neshodovala s DNA stěžovatele. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") následně na základě stěžovatelem podaného odvolání zrušil rozsudek soudu nalézacího, a to ve výroku o trestu, a sám uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Odvolací soud přistoupil ke snížení trestu zejména s ohledem na dobu, která od spáchání činu uplynula. S ostatními skutkovými a právními závěry se krajský soud ztotožnil. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť neshledal naplnění žádného z dovolacích důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se domnívá, že hodnocení důkazů, provedené obecnými soudy, vykazuje tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry. Stěžovatel je toho názoru, že výpověď poškozené z přípravného řízení nemůže být dostatečným důkazem pro závěr o jeho vině. Identikit je pak dle stěžovatele vhodnou pomůckou pro přípravné řízení, pro důkazní řízení před soudem nicméně hraje zanedbatelnou roli. K usvědčení stěžovatele tak zůstává pouze rekognice podle fotografií. Tento jediný důkaz přitom k závěru o stěžovatelově vině nestačí, a to zvláště v situaci, kdy ostatní důkazy jeho vinu vyvracejí. K samotné rekognici podle fotografií lze ještě poznamenat, že tyto nezachycují dokonale výraz a mimiku obličeje, nehledě na to, že osoby jednoho etnika mají obvykle problém rozpoznat od sebe několik podobných osob odlišného etnika, což je i tento případ. Soudy se naopak zcela nedostatečně vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou. Stěžovatel doložil listinným důkazem, že v den, kdy mělo k znásilnění dojít, pracoval v zahraničí, a nemohl tudíž skutek spáchat. Tento důkaz nalézací soud odmítl s tím, že sám stěžovatel u hlavního líčení uvedl, že tou dobou pracoval u jiného zaměstnavatele. Stěžovatel však tou dobou (před více než sedmi lety) pracoval prostřednictvím pracovní agentury, která potvrzení vystavila, pro celou řadu zaměstnavatelů. Z toho důvodu považuje stěžovatel odmítnutí listinného důkazu pro z pochopitelných důvodů nepřesnou stěžovatelovu výpověď za rozporné se zásadami trestního řízení. Soud nevyvinul žádnou aktivitu, aby svůj závěr o nevěrohodnosti předloženého potvrzení opřel o další důkazy. Za zcela zásadní důkaz pak stěžovatel považuje výsledek analýzy vzorku DNA, zajištěném na spodním prádle poškozené, a jeho srovnání s DNA stěžovatele. Tyto dva vzorky se neshodují, a nalézací soud namísto pečlivého zkoumání, z jakého důvodu tomu tak je, přichází s vesměs laickými argumenty, proč tento důkaz není dostatečným podkladem pro stěžovatelovu nevinu, přestože poškozená opakovaně vypověděla, že mezi stehna ji ejakuloval pouze jeden z pachatelů. Podobně postupoval i soud odvolací. Uvedeným způsobem soudy porušily základní zásady trestního řízení, zejména zásadu in dubio pro reo. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti - jak sám uvedl, s vědomím toho, že Ústavní soud neplní roli přezkumné instance k obecným soudům - formálně namítal porušení svého procesního základního práva, přesto však obsahově brojil jen proti nesprávné aplikaci podústavního práva a způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. I přes tento poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto (zejména odvolací a dovolací soud) srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy České republiky v jejich obecně přijímaném pojetí, neboť ani Ústavní soud nemůže zasahovat do nezávislé činnosti obecných soudů svévolným nahrazováním jejich názorů, zejména v oblasti hodnocení skutkového stavu, za názor vlastní. Argumentace uplatněná stěžovatelem v ústavní stížnosti je v zásadě totožná s argumentací uplatněnou v dovolání, s níž se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal, a stěžovatel tuto skutečnost nijak v ústavní stížnosti nezohlednil. Ústavní soud tak - při možnosti, kterou mu dává §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - nemá, co by dodal k argumentaci Nejvyššího soudu stran stěžovatelem namítané existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich obecné soudy vyvodily. Další námitky, tedy uplatněné nad rámec odvolání a dovolání, již stěžovatel nevznesl.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu