ECLI:CZ:US:2014:3.US.308.14.1
sp. zn. III. ÚS 308/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti PhDr. Martiny Roučkové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem Daliborova 648/10, 102 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 22 Nd 283/2013-152, spojenou s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení dovolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o námitce podjatosti soudců senátu Nejvyššího soudu ČR, ve složení JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Novotný a JUDr. Mojmír Putna. Jmenovaní soudci měli rozhodovat o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 č. j. 62 Co 165/2011-120.
Stěžovatelka podjatost výše jmenovaných soudců dovolacího soudu spatřuje v údajně úzkém osobním a pracovním kontaktu těchto soudců s osobou JUDr. Bohuslava Kahleho, v jehož zastoupení žalovaná Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí ČR vede se stěžovatelkou dlouhodobé pracovněprávní spory. K těmto kontaktům má docházet na pracovišti katedry pracovního práva a práva soc. zabezpečení Právnické fakulty UK, jak sdílením společné kanceláře, tak i v rámci ekonomické závislosti ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a údajným vzájemným poskytováním právních služeb. Jmenovaní soudci dovolacího soudu rozhodují o dovolání stěžovatelky v pracovněprávních sporech údajně formou "překvapivých rozhodnutí v rozporu s dosud vydanou, případně následnou judikaturou ESLP, ÚS ČR a NS ČR".
I když všechny již shora uvedené námitky stěžovatelka uvedla ve svém podání, dovolací soud se prý jimi náležitým způsobem nezabýval a nezkoumal je ve vztahu k účastníkům řízení, pouze se spokojil s prohlášením soudců, že u nich skutečnosti, které by odůvodňovaly pochybnosti o jejich podjatosti ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř., nejsou dány a že se jednalo o vztahy minulé.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené usnesení dovolacího soudu porušilo její právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolací soud prý napadeným rozhodnutím nerespektoval závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97) tím, že nestrannost soudců posuzoval pouze z hlediska jejich subjektivního přesvědčení, aniž by se zabýval okolnostmi vylučujícími důvodné pochybnosti o jejich podjatosti z objektivního hlediska.
Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení dovolacího soudu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 11. 2013 č. j. 22 Nd 283/2013-152 ve věci žalobkyně PhDr. Martiny Roučkové proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničí ČR rozhodl o návrhu na vyloučení soudců Nejvyššího soudu ČR tak, že JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Novotný a JUDr. Mojmír Putna nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, přičemž konstatoval, že vztahy mezi výše jmenovanými soudci či jinými osobami činnými v oblasti právní teorie a praxe nepřekračují profesionální rámec a nelze z nich tedy dovodit, že by se tyto vztahy staly osobními, kdy by bylo možné zvažovat pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Podle názoru dovolacího soudu i závěry soudní judikatury podporují důvodnost závěru, že samotná známost soudců s osobami z odborné veřejnosti, např. ze společné účasti na odborných seminářích, ještě neznamená, že by tu byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudce. Důvod k pochybnostem by tu byl tehdy, pokud by tyto vztahy překročily profesionální rámec a staly se osobními; to však dovolatelka netvrdí a neprokazuje, a ani soudci, jichž se námitka týká, nic takového neuvádějí.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků řízení a zajištění záruk spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům řízení a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje, jako důvody vyloučení soudce, soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Na rozdíl od úpravy platné do 31. prosince 2000, která spojovala vyloučení soudců s nepřesnou a neurčitou konstrukcí pochybností o jejich nepodjatosti, zákon nyní zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, musí být zjištěn (na jisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti (Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání C. H. Beck, Praha 2006, s. 51).
Podstatou argumentace stěžovatelky je její přesvědčení, že již samotná skutečnost, že bývalý ředitel pracovněprávního odboru Ministerstva zahraničních věcí ČR, JUDr. Bohuslav Kahle je v možném kontaktu s výše jmenovanými členy senátu dovolacího soudu na akademické půdě i mimo ni na různých odborných seminářích či konferencích, je objektivním důvodem k pochybnostem o nepodjatosti jmenovaných soudců. Takovou argumentaci však Ústavní soud nesdílí.
Úvaha stěžovatelky, že takové vztahy již samy o sobě zakládají jejich nepodjatost, resp. jsou důvodem pochybovat o jejich nepodjatosti, nemá oporu v ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ani v platné judikatuře obecných soudů či soudu Ústavního (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. 29Icdo 23/2012). Ústavní soud například v usnesení ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. III. ÚS 3268/10 k otázce objektivního kritéria, která má pro posouzení důvodnosti námitky podjatosti soudce klíčový význam, konstatoval, že jde o to určit, jestli nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Stěžovatelka však netvrdí (a ani neprokazuje), že JUDr. B. Kahle i nyní pracuje pro žalovanou. Ani z jiných skutečností nelze dovodit žádné specifické důvody vzbuzující obavy z podjatosti jmenovaných soudců.
Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že stěžovatelkou uváděné námitky nemohou samy o sobě konstituovat důvod podjatosti podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v rámci své argumentace poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97), aniž bere v úvahu, že závěry z něj vyplývající se týkají zcela jiné procesní i skutkové situace.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu Nejvyššího soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho tento soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle či dokonce překvapivé. Odůvodnění napadeného usnesení se dostatečným způsobem vypořádalo s námitkami stěžovatelky a obsahuje i závěry tohoto soudu opírající se o platnou judikaturu v předmětné otázce. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena ústavně zaručená práva.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Z důvodu, že nebylo možné ústavní stížnost věcně projednat, nezbylo Ústavnímu soudu než spolu s ní odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu