ECLI:CZ:US:2014:3.US.3113.14.1
sp. zn. III. ÚS 3113/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Vlčka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2014 č. j. 10 C 141/2011-205 a Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 18 Co 212/2014-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na náhradu škody způsobené státem nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2014 č. j. 10 C 141/2011-205, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně uplatnil při právním posouzení věci ustálený závěr soudní praxe, podle něhož může být nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky; závěr, že žaloba byla podána předčasně, vychází i z judikatury Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných věcech dalších poškozených komanditistů společnosti Joint Invest Action a. s., přičemž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 955/2013 i k nyní stěžejní právní otázce stavění běhu promlčecí doby dovodil, že k tomu dle §112 obč. zák. dochází i tehdy, jestliže nárok na náhradu škody byl uplatněn v trestním řízení, které skončilo odložením proto, že nebylo řádně zahájeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla zmařena možnost domoci se po komplementářích náhrady způsobené škody, neboť v době vedení jejich trestního stíhání nemohl žalovat o náhradu škody pro překážku litispendence, a poté, co byla věc odložena, byl jeho nárok již promlčen. Právní názory, na nichž soudy založily nyní napadená rozhodnutí, nemohou podle stěžovatele z hlediska ústavněprávního obstát.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, identifikuje se stížnostmi jiných stěžovatelů, zastoupených týmž právním zástupcem, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl (viz kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/13, sp. zn. II. ÚS 4484/12, sp. zn. I. ÚS 4878/12, sp. zn. II. ÚS 589/13, sp. zn. III. ÚS 576/13, sp. zn. IV. ÚS 3446/13, sp. zn. III. ÚS 3724/13, sp. zn. III. ÚS 3809/13, sp. zn. IV. ÚS 1026/13, sp. zn. II. ÚS 1121/14, sp. zn. III. ÚS 2013/14, sp. zn. I. ÚS 2447/14 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz), a jako zjevně neopodstatněné je odmítl.
To je významné potud, že tam vyslovené závěry - jmenovitě o působení ustanovení §112 občanského zákoníku bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání řádně nebylo zahájeno - se uplatní i v dané věci, neboť není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.
Patří se pak konstatovat, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat ani jako "svévolná" či excesivní, jestliže obecné soudy svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily, a jimi uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a jsou v rovině práva ústavního akceptovatelné.
Je tudíž na místě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu