ECLI:CZ:US:2014:3.US.3124.14.1
sp. zn. III. ÚS 3124/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Drdy, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Brno, 1. oddělení, spočívajícím v zadržování věcí zabavených stěžovateli dne 28. července 2009 a proti úřednímu záznamu vyhotovenému Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Brno, 1. oddělení, dne 27. srpna 2014 pod č. j. OKFK-441-791/TČ-2008-01-TRV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní soud obdržel dne 24. 9. 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Brno, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán"), spočívajícím v zadržování věcí zabavených stěžovateli při prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 28. července 2009. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený úřední záznam, jímž policejní orgán oznámil stěžovateli, že mu zabavené věci nevydá, dokud tak nerozhodne předseda senátu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který bude projednávat proti stěžovateli podanou obžalobu. Výše uvedeným postupem policejního orgánu došlo dle stěžovatelova tvrzení k porušení jeho ústavních práv upravených v čl. 11, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil, že v roce 2009 provedl policejní orgán v souvislosti s prověřováním podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu několik prohlídek jiných prostor a pozemků ve smyslu ustanovení §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V jejich rámci byly mimo jiné zabaveny i věci patřící stěžovateli. V lednu 2014 byla proti stěžovateli podána obžaloba ke krajskému soudu, a stěžovatel se proto žádostí ze dne 13. června 2014 domáhal navrácení věcí, které s trestním řízením, vedeném proti němu, nesouvisejí, anebo mohou posloužit jako důkazy o jeho nevině. V záhlaví uvedeným úředním záznamem policejní orgán stěžovateli sdělil, že dne 27. srpna 2014 bylo hovořeno s předsedou senátu krajského soudu, který má přidělenou stěžovatelovu trestní věc, a tento sdělil, že předmětnou věc nemá rozvrhově na pořadu dne a jakmile se s ní blíže seznámí, vyrozumí policejní orgán, jak s výše uvedenými zajištěnými věcmi naložit. Do té doby zůstanou věci zajištěné v budově policejního orgánu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv především ve skutečnosti, že policejní orgán neoprávněně a navzdory slibu o nápravě neustále zadržuje několik stovek dokumentů, prokazujících stěžovatelovu nevinu v předmětném trestním řízení. Tím porušuje stěžovatelova základní práva, když zadržuje jeho majetek po delší dobu, než je nezbytně nutné, a omezuje současně stěžovatelovo právo svobodně podnikat. Zároveň stěžovatel nemá žádný opravný prostředek, kterým by se mohl proti postupu policejního orgánu bránit, neboť se skončením přípravné fáze trestního řízení již nedochází k dohledu nad činností policejního orgánu ze strany státního zástupce, který je nyní stěžovatelovou "protistranou" v kontradiktorním řízení, a soud, kterému byla věc přidělena, se věcí ještě nezačal zabývat. Neexistují žádné efektivní obranné prostředky, kterými by stěžovatel mohl chránit svá ústavní práva, resp. pokud takové jsou, státní orgány je ignorují. Zároveň dochází v celém řízení k soustavnému porušování zásady presumpce neviny, když policejní orgán účelově manipuluje s důkazy tak, aby byla stěžovateli vina prokázána, a důkazy prokazující jeho nevinu nebere vůbec v potaz a nadále brání stěžovateli v přístupu k nim. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost postupu policejního orgánu, zakázal mu pokračovat v dalším porušování stěžovatelových ústavních práv a zároveň zrušil napadený úřední záznam.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou subsidiarity, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Může tak nastat situace, že ústavní stížnost bude Ústavním soudem vyhodnocena jako formálně přípustná, přesto se však Ústavní soud nebude vzhledem k okolnostem konkrétního případu cítit oprávněn k zásahu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Taková situace nastala i v projednávaném případě.
7. Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud je maximálně zdrženlivý při posuzování činnosti orgánů veřejné moci v doposud neskončeném trestním řízení. Sám stěžovatel přitom uvádí, že věcí se přislíbil zabývat příslušný předseda senátu krajského soudu ve chvíli, kdy bude tato věc "rozvrhově na řadě". Takový postup považuje Ústavní soud zcela za standardní. Stěžovatel měl až do konce přípravné fáze trestního řízení možnost obrátit se s kritikou postupu policejního orgánu na státního zástupce a po podání obžaloby je k posouzení takovéto kritiky příslušný soud. Tím téměř nezbytně vznikne určitý časový prostor, v němž se musí příslušný soud s věcí dostatečně seznámit, a tím dojde k určitému oslabení procesních práv dotčených osob (zejména obžalovaných). Ústavní soud již v minulosti deklaroval přípustnost takového rozumného omezení procesních práv dokonce u vazebních rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1863/13 ze dne 14. 10. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ve stěžovatelově případě by se Ústavní soud cítil povinen zasáhnout toliko v situaci, kdyby zadržováním zabavených věcí došlo k nenapravitelné vážné újmě na stěžovatelových základních právech a svobodách, např. zabavením věcí nezbytných k zachování života či zdraví, nebo přiměřeného příjmu nezbytného pro důstojný život obviněného či jeho rodiny. Žádnou obdobnou námitku však stěžovatel nevznesl, přičemž je značně sporné, zda lze o takové možnosti s ohledem na charakter zabavených listin vůbec uvažovat. Sám stěžovatel uvádí, že zabavené listiny jsou pro něj důležité zejména s ohledem na to, že prokazují jeho nevinu. V takové situaci je dle Ústavního soudu zcela v souladu s ústavními principy, aby příslušnému soudu, který bude rozhodovat o stěžovatelově vině či nevině, byla ponechána dostatečná lhůta k prozkoumání zabavených věcí. Všechny uvedené závěry pak platí i v otázce tvrzené manipulace s důkazy ze strany policejního orgánu.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu