ECLI:CZ:US:2014:3.US.3128.14.1
sp. zn. III. ÚS 3128/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatele I. Z. M., právně zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Na Křivině 1363/4, 140 00 Praha 4, proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. 24 T 118/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 9. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného trestního příkazu, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. b, c, d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení uvedených práv stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") spatřuje v tom, že mu byl soudem při vazebním zasedání předán trestní příkaz s poučením, že pokud se vzdá odporu sám, nebrání to podání odporu ze strany obhájce, ovšem v protokolu o zasedání bylo uvedeno, že se vzdává podání odporu i za osoby oprávněné. Stěžovatel si však prý nebyl vědom, že by se tohoto práva vzdal, proto jeho obhájce podal proti tomuto trestnímu příkazu odpor. K tomuto podání odporu však nebylo ze strany Obvodního soudu pro Prahu 7 přihlíženo, neboť trestní příkaz nabyl právní moci.
Napadeným trestním příkazem byl stěžovatel uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho a půl roku.
Jak vyplývá z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 118/2014, trestní příkaz byl doručen obhájci stěžovatele dne 29. 7. 2014 a nabyl právní moci téhož dne.
II.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmíněnými prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, dále - vyjma návrhu na obnovu řízení - mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, když náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
Pro posouzení přípustnosti projednávané ústavní stížnosti je rozhodující, že stěžovatel proti trestnímu příkazu neuplatnil řádný opravný prostředek, který měl na ochranu svých práv k dispozici, tj. nepodal proti němu odpor (viz ustanovení §314g odst. 1 tr. ř.), byť byl o jeho přípustnosti řádně poučen a vzdal se jej při jednání soudu. Nevyužil tak všech procesních prostředků k ochraně svých práv a jeho ústavní stížnost je nutno posoudit jako návrh nepřípustný.
Z předmětného trestního spisu a z protokolu o vazebním zasedání ze dne 10. července 2014 (č. l. 47 trestního spisu) je zřejmé, že se obviněný výslovně vzdal práva na podání odporu i za osoby oprávněné.
K jeho námitce porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces, podle níž mu měla být odňata možnost řádného projednání věci v hlavním líčení, je třeba dodat, že dle spisového materiálu byl obhájce přítomen úkonu policejního orgánu a byla mu umožněna porada s klientem. S ohledem na zadržení stěžovatele jej obhájce mohl poučit o dalším postupu ve věci a vysvětlit mu možnost podání odporu a následky jeho vzdání se. V předmětné věci se nekonalo hlavní líčení, ale bylo rozhodnuto trestním příkazem.
Nedošlo tedy nijak k porušení práv stanovených trestním řádem a skutečnost, že stěžovatel tvrdí, že si není vědom vzdání se práva za oprávněné osoby, nemůže vést k vydání stěžovatelem navrhovaného nálezu, tedy ke zrušení samotného trestního příkazu. V neposlední řadě je nutné zmínit, že právo podat odpor za oprávněné osoby se vztahuje na příbuzné v pokolení přímém, manžele, druha a partnera, nikoliv za osobu obhájce, jak tvrdí stěžovatel. K podání odporu podanému obhájcem obviněného tedy nelze vůbec přihlížet.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj