ECLI:CZ:US:2014:3.US.3137.14.1
sp. zn. III. ÚS 3137/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou Advokátní kanceláře JUDr. ANNA HORÁKOVÁ & PARTNEŘI, se sídlem Žitná 47, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 23. dubna 2014 sp. zn. 13 P 13/2011, 14 P a Nc 54/2011 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2014 č. j. 13 Co 242/2014-3377, 13 Co 268/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 24. 9. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že obecné soudy porušily ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilého K. H. na vydání předběžného opatření ze dne 18. 4. 2014, kterým by soud uložil matce H. H. nezletilého od stěžovatele převzít v každém sudém kalendářním týdnu v neděli v 17 hodin v místě trvalého bydliště nezletilého na adrese X a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 13 P 13/2011 (14 P a Nc 54/2011) bylo k návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat o letních prázdninách od 27. 6. 2014 od 16 hodin do 13. 7. 2014 do 17 hodin a dále od 24. 7. 2014 od 16 hodin do 10. 8. 2014 do 17 hodin (výrok I), a matce bylo uloženo nezletilého na styk připravit a stěžovateli předat dne 27. 6. 2014, resp. 24. 7. 2014 v 16 hodin na adrese X2 a od stěžovatele ho převzít dne 13. 7. 2014, resp. 10. 8. 2014 v 17 hodin na adrese X, přičemž stěžovateli bylo uloženo nezletilého matce řádně předat (výrok II).
4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") bylo jednak rozhodnuto, že se usnesení okresního soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 13 P 13/2011, 14 P a Nc 54/2011 potvrzuje (výrok II), a jednak že se usnesení okresního soudu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 13 P 13/2011 (14 P a Nc 54/2011) v napadené části, tj. ve výroku II mění tak, že matka je povinna nezletilého od stěžovatele převzít dne 13. 7. 2014, resp. 10. 8. 2014 v 17 hodin v místě svého bydliště na adrese X2, a že otec je povinen nezletilého matce na této adrese předat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v oblasti rodinných vztahů jsou předběžná opatření svým charakterem specifická, kdy po řadu měsíců či let nahrazují konečná rozhodnutí ve věci a nastolují právní vztahy, které v konečném důsledku mohou deformovat a poškodit práva nezletilých dětí i rodičů, a tudíž by se Ústavní soud jimi měl zabývat z hlediska dopadu na konečná rozhodnutí ve věci. V daném případě je délka trvání předběžného opatření, kterým byl nezletilý svěřen do výlučné péče matky, nadstandardní, a má představovat omezení rodičovských práv na dobu 5 let.
6. Konkrétně pak s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 197/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) namítá, že neexistuje důvod, proč by povinnost cestovních nákladů a samotného času stráveného přepravou nezletilého měla stíhat výlučně otce, když celou situaci způsobila matka svým rozhodnutím se odstěhovat. K tomu uvádí, že v řízení opakovaně poukazoval na to, že rodiče mají stejná práva, že rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům, přičemž při výkonu osobního styku s dítětem musí rodiče v potřebném rozsahu spolupracovat, což mj. znamená podílet se na dopravě nezletilého, pokud jsou od sebe vzdáleni. Soudy však dosud nevyrovnaly postavení obou rodičů ani neučinily žádné kroky k nápravě, okresní soud to však alespoň učinil zčásti, když určil podíl matky na přebírání nezletilého.
7. Oba soudy měly dle stěžovatele pochybit i v tom ohledu, že řádně nezkoumaly odůvodněnost předběžných opatření. Krajský soud dospěl k závěru, že není namístě měnit stávající stav, protože pak by muselo dojít k předání nezletilého podstatně dříve než v 17 hodin, aby nezletilý nepřijížděl k matce v pozdních nočních hodinách, což jednak není pravda, jednak soud mohl změnit čas předání, aby si matka nezletilého mohla vyzvednout dříve, navíc při převzetí nezletilého stěžovatelem u matky byl čas předání stanoven na 16 hodinu, tedy jen o hodinu dříve. Matka je vlastníkem osobního vozidla, takže je schopna zajišťovat přepravu nezletilého stejně jako on. Soudy se nezabývaly tím, že matka je ve svém postavení zvýhodněna, neboť nezletilý je v její péči.
8. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že od roku 2008 je zvýhodňována pouze matka, soudy nejsou ochotny akceptovat jiný názor a jeho postavení coby formálně rovnoprávného rodiče je v dané situaci fakticky zhoršeno. Jestliže došlo k zafixování stavu, který preferuje pouze jednu ze stran, projeví se tato skutečnost i na konečném rozhodnutí ve věci, přičemž podle názoru stěžovatele nelze odkládat řešení porušování práv až na takové konečné rozhodnutí, ale je třeba se zabývat problematikou předběžných opatření jako celku ad hoc, zvláště pak oběma výroky krajského soudu, jež porušují právní předpisy a jsou v rozporu se závaznými stanovisky Ústavního soudu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
11. V souzené věci stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tím, že na základě vydaných předběžných opatření musí nezletilého vyzvedávat v místě bydliště matky (a tam jej také matce vracet), v důsledku čehož se jako rodič ocitá vůči matce v nerovném postavení, čímž dochází k porušování jeho rodičovských práv. V souvislosti s tím upozorňuje na to, že v dané věci nařízená předběžná opatření vzhledem k délce jejich trvání v podstatě nahrazují rozhodnutí ve věci samé, resp. mohou na ně mít dopad, a proto by se jimi měl Ústavní soud zabývat.
12. S ohledem na to, že stěžovatel nebrojí proti tomu, v jakém rozsahu okresní soud upravil styk s nezletilým v době letních prázdnin, zaměřil se Ústavní soud na otázku, zda obecné soudy nepochybily při určení podmínek daného styku, konkrétně pokud jde o místo předávání nezletilého mezi stěžovatelem a matkou nezletilého. Třetí senát Ústavního soudu se nemíní svým názorem nijak odchylovat od názoru vysloveného v usnesení sp. zn. IV. ÚS 197/14, kde se Ústavní soud vyjadřoval k dané otázce, a jehož se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. Musí však podotknout, že postavení obou rodičů není zcela shodné, neboť nezletilý byl (prozatímně) svěřen do péče matky, takže je to právě ona, kdo výchově nezletilého věnuje podstatně více času a úsilí, než je tomu v případě stěžovatele. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí nic konkrétního v tom ohledu, že by styk s nezletilým za daných podmínek byl pro něj velmi obtížný až nemožný, např. z časových nebo finančních důvodů, a to na rozdíl od výše uvedené věci (v ní navíc byla vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky dvojnásobná), takže není dostatečně zřejmé, z jakého důvodu měla být porušena jeho rodičovská práva.
13. Ústavní soud dále v citovaném usnesení vyslovil názor, že krátkodobé či jednorázové vychýlení práv ve prospěch jednoho z rodičů (na základě předběžných opatření) nelze považovat za natolik intenzivní, aby bylo možné hovořit o zásahu do základních práv a svobod; teprve za situace, kdy by zmíněná disproporcionalita měla trvat delší dobu, je zásah Ústavního soudu na zvážení. I kdyby ovšem Ústavní soud shledal, že i v daném případě došlo k určitému vychýlení práv ve prospěch jednoho z rodičů, nemohl by názor stěžovatele akceptovat. Ani kdyby v souzené věci eventuální "vychýlení" nebylo možné označit za krátkodobé, resp. jednorázové. Na straně druhé Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel v průběhu řízení podává (vznáší) další, často opakované a téměř vždy nedůvodné návrhy (námitky, viz k tomu též závěr soudního znalce z odvětví psychologie PhDr. Mgr. Jiřího Fišera, CSc., na č. l. 3010 a násl.), přičemž takovýto způsob výkonu práv lze již kvalifikovat jako "šikanózní". Nedaří-li se za této situace obecným soudů rozhodnout v meritu věci, tj. ve věci péče o nezletilého, a dočasná opatření soudu tak nabývají trvalejšího charakteru, lze to přičítat jen samotnému stěžovateli. S ohledem na to Ústavní soud důvod ke svému zásahu do prozatímní úpravy styku s nezletilým neshledal.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu