ECLI:CZ:US:2014:3.US.3145.13.1
sp. zn. III. ÚS 3145/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky RW PRIMO - příslušenství mostů s. r. o., IČ 25025414, se sídlem Brno - Řečkovice, Novoměstská 2170/1c, zastoupené Mgr. Michalem Vávrou, advokátem advokátní kanceláře Bulinský & Vávra se sídlem tř. Kpt. Jaroše 13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013 č. j. 32 Cdo 2399/2012-257 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2012 č. j. 8 Cmo 257/2011-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 14. 10. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že postupem Nejvyššího soudu a potažmo Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na rovnost zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, a že napadené rozsudky vedou k narušení jejího práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011 č. j. 6 Cm 16/2009-146 bylo k žalobě stěžovatelky směřující proti FIRESTA-Fišer, rekonstrukce, stavby a. s. rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 498 493,50 Kč s 0,03% úrokem z prodlení za každý den od 3. 10. 2008 do zaplacení (výrok I), že se žaloba co do částky 94 713,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,03 % denně od 2. 8. 2007 do zaplacení a v nároku na zaplacení 0,03% úroku z prodlení z částky 498 493,50 Kč od 2. 8. 2007 do 2. 10. 2008 zamítá (výrok II) a žalované bylo uloženo zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 57 483 Kč (výrok III).
3. Proti výše uvedenému rozsudku podaly obě účastnice odvolání, načež vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), ve stěžovatelkou napadené části výroku II (kde bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 0,03 % denně z částky 498 493,50 Kč od 2. 8. 2007 do 2. 10. 2008) jej potvrdil (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (výrok III a IV).
4. Proti tomuto rozsudku, resp. jeho výrokům I, III a IV brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem, jde-li o napadený "měnící" výrok I, jako nedůvodné podle §243b odst. 2 část věty před středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zamítl, ve zbývajícím rozsahu (tj. ve vztahu k napadeným výrokům III a IV) je jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že meritum věci spočívá v odpovědi na otázku, zda je nutné vždy "formalisticky" trvat na existenci písemného protokolu o předání díla (zde konkrétně mostních závěrů), jenž byl podle ujednání stran požadován (resp. tato skutečnost byla podle smlouvy o dílo podmínkou zaplacení ceny díla žalovanou jako objednatelkou stěžovatelce coby jeho zhotovitelce), jestliže je ze všech ostatních okolností a z následného jednání smluvních stran zřejmé, že k faktickému předání tohoto díla skutečně došlo. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že předmět smlouvy o dílo byl žalovanou předán investorovi, tj. Ředitelství silnic a dálnic ČR, a to na základě podepsaného předávacího protokolu, již dne 15. 8. 2007, přičemž žalovaná na základě tohoto protokolu jistě od investora obdržela i cenu předmětného díla. Následně byla příslušná část silničního okruhu zprovozněna a je do dnešního dne provozována, resp. užívána. Žalovaná přitom převzetí díla bezdůvodně odmítala a stále odmítá, což stěžovatelka považuje za šikanózní výkon práva a za výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
6. Stěžovatelka odmítá názor Nejvyššího i vrchního soudu, které se odvolávají na stávající judikaturu, přičemž má za to, že tento závěr vysílá v konečném důsledku signál dalším objednatelům, že mohou léta blokovat převzetí díla, které fakticky bylo předáno a je již užíváno. Argumentace smluvní volností stran sjednat si odlišný okamžik splatnosti ceny za dílo, než je okamžik formálního předání a převzetí díla, nemůže obstát, neboť v praxi je téměř nemožné prosadit jakékoliv změny do návrhů smluv předkládaných velkými stavebními firmami. Výše uvedený přístup pak stěžovatelka považuje za projev přepjatého právního formalizmu, což je i důvodem dalších sporů, např. o uložení povinnosti převzít dílo, který probíhá u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 29/2011.
7. Stěžovatelka upozorňuje rovněž, že s dílem není oprávněna disponovat, neboť bylo předáno investorovi, aniž by předtím bylo od ní jako zhotovitelky převzato. Ve smlouvě bylo sice sjednáno, že vlastnické právo přechází na žalovanou (jako objednatelku) dnem převzetí díla, toto dílo se však zabudováním do dalšího díla (tj. mostu) stalo jeho součástí. Svého vlastnického práva se tak domáhat nemůže, neboť je nelze bez porušení mostu vyjmout. Popsaná patová situace, kterou žalovaná zapříčinila, zakládá zásah do jejího vlastnického práva. V této souvislosti připomíná, že odvolací i dovolací soud opomíjejí ujednání stran, podle kterého záruční doba počíná běžet od 1. 8. 2007, nikoliv od podpisu předávacího protokolu, na které navazuje ujednání o bankovní záruce k první polovině pozastávky (pozn.: tato byla dohodnuta ve výši 10 % z platby za předmětné dílo) a v němž se pracuje rovněž s datem 1. 8. 2007 jako datem, do kterého měla tato záruka platit, což je třeba interpretovat tak, že objednatelka chtěla mít první polovinu pozastávky zadrženou do 1. 8. 2007, nebude-li vystavena odpovídající bankovní záruka, což se nestalo, a od 1. 8. 2007 začala běžet záruční doba, ke které se vztahuje druhá polovina pozastávky. Výklad uvedených soudů, že není splatná zbývající část ceny za dílo, avšak již běží záruční doba, má být absurdní.
8. Stěžovatelka pokazuje i na skutečnost, že žalovaná její nárok zpochybnila teprve v rámci probíhajícího soudního řízení a že vrchní soud nesprávně uzavřel, že pokud žalovaná uhradila část ceny díla ve čtyřech splátkách, nehodlala tímto plněním uznat i zbývající část ceny díla účtované fakturou č. 117/2006. Tato však byla v souladu se smlouvou o dílo a následnou dohodou vystavena na částku ve výši 9 969 870 Kč bez DPH, tj. 11 864 145 Kč s DPH, přičemž žalovaná na shora uvedenou fakturu zaplatila částku 10 677 730,77 Kč, tj. přesně 90 % ceny díla. Z toho plyne, že žalovaná neměla proti výši fakturované částky žádné námitky (přičemž 10 % považovala za již zmíněnou pozastávku), a tudíž že uznala i zbytek závazku ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku, resp. že jejím úmyslem bylo uhradit celou cenu díla vyjma sjednané pozastávky. Dodává, že v důsledku administrativního pochybení považovala dlužnou částku za 10% pozastávku, a vyslovuje přesvědčení, že pokud by pozastávka ve zmíněné faktuře byla vykázána správně z ceny díla bez DPH, a nikoliv v důsledku nedopatření z ceny díla s DPH, žalovaná by jistě uhradila spolu s platbou ze dne 16. 11. 2007 i zbývajících 189 427 Kč a pak by zbývala uhradit pouze 10% pozastávka, vypočtená z ceny díla bez DPH ve výši 498 493,50 Kč. Tyto okolnosti podle stěžovatelky nevzal vrchní a Nejvyšší soud na vědomí a vůbec se jimi v souvislosti se svým rozhodnutím nezabýval.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména pak vydaných ve formě nálezu.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej není možné, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak Nejvyšší a příp. vrchní soud posoudily otázku vzniku jejího nároku na zaplacení ceny jí zhotoveného díla. Z napadených rozhodnutí plyne, že uvedené soudy v tomto ohledu vyšly z ustanovení §548 odst. 1 obchodního zákoníku a potažmo ze smlouvy o dílo, kterou stěžovatelka s žalovanou uzavřela, jakož i - v souladu s ustálenou judikaturou (představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2427/2009) - z toho, že pokud si smluvní strany sjednaly, že podmínkou předání a převzetí díla a potažmo úhrady jeho ceny byl oboustranně podepsaný zápis (protokol o předání a převzetí díla), a takový zápis neexistuje, resp. nebyl stěžovatelkou v řízení předložen, pak nárok na toto zaplacení nemohl vzniknout. Pokud stěžovatelka obecným soudům vytýká, že postupovaly přepjatě formalisticky, bez zohlednění konkrétních okolností případu, a zdůvodňuje to tím, že žalovaná bezdůvodně odmítá předmětný protokol podepsat a že tudíž jde o šikanózní výkon práva, pak se jedná o tvrzení, jemuž nelze přisuzovat žádnou relevanci, neboť otázka, zda bylo dílo dokončeno řádně (bez vad), či nikoliv, je mezi oběma stranami sporná (viz výhrady žalované vůči danému tvrzení, jež jsou zmíněny v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž v této věci, resp. ve věci uložení povinnosti žalované převzít předmětné dílo je vedeno řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 29/2011 (viz č. l. 163 soudního spisu), v němž se teprve tato otázka postaví najisto. K tomu dlužno podotknout, že řešení zvolené Nejvyšším soudem může být z procesního hlediska sice "nepraktické", neboť v jeho důsledku je (dle všeho) třeba vést dvě samostatná řízení, na straně druhé nutno si položit otázku, zda (či do jaké míry) by se měl tento (procesní) aspekt promítnout do úvah obecných soudů, jež se týkají interpretace a aplikace hmotněprávních norem.
13. Jde-li o argumentaci, na jejímž základě stěžovatelka vyvozuje, že žalovaná uznala celý závazek (jeho "zbytek") ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku, resp. o námitku, že se skutečnostmi, které v této souvislosti předestřela, Nejvyšší soud vůbec nezabýval (a vrchní soud je posoudil nesprávně), Ústavní soud ani v tomto ohledu nemůže stěžovatelce přisvědčit. Nejvyšší soud se danou argumentací zabýval, dospěl však k závěru, že daná otázka je bezpředmětná, což zdůvodnil tak, že pokud stěžovatelce právo na zaplacení ceny díla nevzniklo (jak v řízení vyšlo najevo), je tím ve smyslu §323 obchodního zákoníku a §133 o. s. ř. vyvrácena domněnka o trvání závazku žalované v době uznání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka opakuje jen to, co již uvedla v řízení před obecnými soudy, aniž by vysvětlila, proč měl Nejvyšší soud při interpretaci a aplikaci posledně uvedených zákonných ustanovení vybočit z ústavněprávních mezí, nelze dané námitce přiznat opodstatněnost.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti hovoří také o vzniku "patové" situace. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, v čem má taková situace spočívat; má-li to být údajně bezdůvodné odepření převzetí díla ze strany objednatelky (žalované), ochrany se stěžovatelka může domáhat a také domáhá soudní cestou, příslušné řízení však zahájila až dne 28. 2. 2011 (viz č. l. 163 soudního spisu), ač výše zmíněný právní názor ohledně vzniku nároku na zaplacení Nejvyšší soud vyslovil již v roce 2009. Poukazuje-li stěžovatelka na (snad) spornou problematiku přechodu vlastnického práva (a to v souvislosti s ujednáním ve smlouvě o dílo) či počátku běhu záruční doby, ani v tomto ohledu není Ústavnímu soudu patrno, že by tyto otázky měly mít nějaký význam z hlediska toho, co bylo podstatou posuzování ze strany obecných soudů.
15. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu