ECLI:CZ:US:2014:3.US.3150.12.1
sp. zn. III. ÚS 3150/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Josefa Jarolíma, zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 220, 763 61 Napajedla, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 23. května 2012 č. j. 59 Co 88/2012-373 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. prosince 2011 č. j. 19 C 175/99-345, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena práva ve smyslu čl. 1, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve stručně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel po shrnutí výsledku pravomocně skončeného řízení, v němž se po žalované: 1) České republice - Ministerstvu zemědělství a 2) Obci Lukov domáhal určení, že je oprávněn podle §4 a §4a odst. 3, odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") k uplatnění nároku u Pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě k pozemku parc. č. X1 o výměře 2 500 m2 v kat. území Lukov, uvádí, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho nárok na vydání předmětné nemovitosti zanikl v důsledku prekluze nároku, neboť v prekluzivní lhůtě podle §13 zákona o půdě nepodal návrh na vydání věci, resp. na uzavření dohody o vydání věci.
Stěžovatel poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 575/03, z nichž dovozuje, že žádost o uznání vlastnictví podle §4a odst. 3 zákona o půdě lze považovat za výzvu k vydání pozemku podle §9 zákona o půdě, neboť je nutné ji posuzovat podle jejího obsahu, nikoli podle označení.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na obsah žádosti, kterou doručil Pozemkovému úřadu Zlín dne 22. 12. 1992, z níž vyplývá, že žádá vydání jím označeného pozemku v původní výměře, přičemž sebe označuje za osobu oprávněnou.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud ve Zlíně zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po žalované České republice - Ministerstvu zemědělství domáhal určení, že je, ve smyslu §4 a §4a, odst. 3, odst. 5 zákona o půdě, oprávněn k uplatnění nároku u Pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě, a to vydání pozemku parc. č. X1 o výměře 2 500 m2 v kat. území Lukov (výrok III).
Soud prvního stupně konstatoval, že Okresní úřad Zlín, Okresní pozemkový úřad v pořadí druhým svým rozhodnutím nárok stěžovatele na uznání vlastnictví k předmětnému pozemku neuznal, neboť žadatel nepředložil podle §4a odst. 3 zákona o půdě potřebné důkazy (zejména přídělovou listinu podle Dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.), o něž by opřel svoji žádost, a proto ho odkázal s jeho nárokem na soud (§4a odst. 5 zákona o půdě). Zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství.
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že ke dni účinnosti zákona o půdě (k datu 24. 6. 1991) byla v evidenci nemovitostí vedena parcela č. X2 s vlastnickou výměrou 2835 m2, jejímž vlastníkem byl český stát - ONV v Gottwaldově. Součástí této parcely byla i blíže nezjištěná část parcely č. X1 kat. území Lukov. Vlastníky pozemku parc. č. X1 o výměře 1062 m2 ke dni účinnosti zákona o půdě byl Zdeněk Jarolím a Marie Jarolímová. Soud prvního stupně z provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. K datu účinnosti zákona o půdě však byla ve vlastnictví státu jen velmi malá (nijak dále nespecifikovaná) část přídělové parcely č. X1 kat. území Lukov, zbývající část pozemku byla ve vlastnictví fyzických osob, mimo jiných i žalobce a jeho manželky. Prvostupňový soud proto dospěl k závěru, že jen k této (blíže neidentifikované) části původního přídělového pozemku by žalobce byl oprávněnou osobou [§4 odst. 2 písm. c) a §4a odst. 3 písm. c) ve spojení s §4a odst. 5 zákona o půdě]. Protože žalobce ani po poučení soudu svá skutková tvrzení nedoplnil a nenavrhl k prokázání svého nároku k předmětnému pozemku žádné důkazy, soud prvního stupně žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích III a IV. Na rozdíl od závěru soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil z obsahu spisu a tvrzení stěžovatele, že ani v případě kladného výroku soudu o určení oprávněné osoby by nebylo možné předmětný restituční nárok přiznat z důvodu jeho prekluze. Stěžovatel totiž podle názoru odvolacího soudu nepodal v prekluzivní lhůtě podle §13 zákona o půdě návrh na vydání věci, resp. na uzavření dohody o vydání věci, proto i kdyby stěžovatel prokázal svůj nárok na vydání předmětné nemovitosti, jeho nárok již v mezidobí zanikl v důsledku prekluze.
III.
Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud z hlediska tvrzené protiústavnosti napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na jedné straně musí přitakat námitce stěžovatele, že právní závěr odvolacího soudu o údajné prekluzi jeho restitučního nároku z důvodu nepodání návrhu na vydání věci, resp. na uzavření dohody o vydání věci, je nesprávný a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 575/03 Ústavní soud zdůraznil, že nárok na restituci byl řádně uplatněn, byla-li podána výzva u pozemkového úřadu. Protože v zákoně o půdě nebyly stanoveny formální ani obsahové náležitosti takové výzvy, je nutné ji posuzovat podle jejího obsahu, nikoliv podle označení.
Jestliže tedy stěžovatel v projednávané věci uplatnil dne 22. 12. 1992 u Okresního úřadu Zlín, Okresního pozemkového úřadu nárok o uznání vlastnictví podle §4a odst. 3 zákona o půdě, přičemž z obsahu žádosti lze dovodit, že žádá vydání pozemku parc. č. X1 o výměře 2 500 m2 v kat. území Lukov a současně žádal, aby pozemkový úřad rozhodl o tom, že je oprávněnou osobou, je názor odvolacího soudu, že nárok stěžovatele je prekludován, nesprávný.
Přes toto zjištění však Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť by takový postup byl pouze formální a nemohl by zlepšit, jak bude dále vyloženo, procesní postavení stěžovatele v projednávané věci.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že smyslem §4a zákona o půdě je řešit situace, kdy se žadatel o restituci dostane do důkazní nouze s ohledem na prokázání vzniku resp. existence vlastnického práva k restitučně požadovaným nemovitostem, a to z důvodů blíže uvedených v §4a odst. 3 zákona o půdě. Uznat nárok tzv. domnělé oprávněné osoby je pak na základě platné právní úpravy oprávněn pozemkový úřad; pokud ho ten neuzná, pak o něm rozhoduje obecný soud podle §4a odst. 5 zákona o půdě.
Citované ustanovení ukládá soudu spojit řešení otázky, jestli je domnělá oprávněná osoba skutečně oprávněnou osobou podle ustanovení §4 téhož zákona, s rozhodováním, jestli jsou doloženy okolnosti uvedené v §4a odst. 3 písm. b) a c) zákona o půdě (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2005, Cpjn 36/95). Výsledkem rozhodnutí soudu je pak závěr, jestli žalobce je oprávněn ve smyslu §4 a §4a zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o půdě ke konkrétnímu pozemku identifikovanému číslem parcely v označeném katastrálním území.
Účastníky takového řízení je kromě oprávněné osoby, resp. domnělé oprávněné osoby, osoba povinná, přičemž tou ve smyslu §5 zákona o půdě je právnická osoba, která nemovitost drží. Stát je povinnou osobou jen v případě, je-li majetek v držení státního orgánu či státního zařízení bez právní subjektivity.
Jak již konstatoval soud prvního stupně, soud v takovém řízení sice nerozhoduje o povinnosti povinné osoby vydat označené nemovitosti v konkrétním rozsahu, přesto musí soud při svém rozhodování respektovat žalobní návrh tak, jak byl formulován žalobcem a rozhodnout o celém návrhu.
Jestliže stěžovatel i přes poučení soudu setrval na svém žalobním návrhu a požadoval, aby soud rozhodl, že je oprávněnou osobou k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě k celému původnímu přídělovému pozemku parcela č. X1 o výměře 2 500 m2 v kat. území Lukov, a že žalovaná je osobou pasivně legitimovanou k nárokovanému pozemku v požadovaném rozsahu, byl povinen tato svá tvrzení v řízení prokázat. To se však stěžovateli v řízení prokázat nepodařilo a ani z obsahu spisu možnost dovodit důvodnost takových žalobních tvrzení zjištěna nebyla.
Postup soudu prvního stupně, který vyústil v zamítavý výrok ve věci samé (výrok pod bodem III citovaného rozsudku) je tak, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, správný. Je tedy nutné uzavřít, že ani případný nález Ústavního soudu, který by zčásti vyhověl ústavní stížnosti a zrušil toliko rozsudek odvolacího soudu, by nemohl nic změnit na procesním výsledku projednávané věci.
Nikoliv každé pochybení, jehož se obecné soudy dopustí, je nutno hodnotit jako protiústavní zásah. Ústavní soud vždy též posuzuje, zda celkový výsledek řízení je výsledkem spravedlivého procesu a je v souladu s ústavně chráněnými hodnotami. V projednávaném případě nebylo porušení základních práv stěžovatele zjištěno.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu