ECLI:CZ:US:2014:3.US.318.14.1
sp. zn. III. ÚS 318/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 5. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti KREDIT DĚČÍN, a. s., se sídlem v Děčíně 1, Masarykovo nám. 3/3, zastoupené Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013 č. j. 2 As 125/2012-77 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012 č. j. 6 A 213/2010-82, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 24. 1. 2014 se KREDIT DĚČÍN a.s., se sídlem v Děčíně (dále též jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná ve správním soudnictví ve věci vrácení finančních prostředků.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyni byla rozhodnutími Státního zemědělského intervenčního fondu poskytnuta jednotná platba na plochu zemědělské půdy pro roky 2005, 2006, 2007, 2008, a dále platba na zemědělskou půdu pro rok 2008.
Dne 5. 3. 2010 rozhodnutím č. j. SZIF/2010/0079845, vydaným podle §11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu), v souladu s článkem 73 nařízení Komise (ES) č. 796/2004 a nařízení Rady (ES) č. 1290/2005, Státní zemědělský intervenční fond (dále též jen "SZIF"), jako správní orgán prvního stupně, žalobkyni uložil povinnost vrátit celkem 452 433,94 Kč, které byly poskytnuty v letech 2005 až 2008 v rámci jednotné platby na plochu zemědělské půdy a pro rok 2008 v rámci platby na zemědělskou půdu. Povinnost vrátit finanční prostředky byla uložena na základě zjištění, že na částech specifikovaných půdních bloků se nacházelo golfové hřiště, což bylo v rozporu s účelem poskytnutých zemědělských dotací; rovněž bylo zjištěno, že zbylé části specifikovaných půdních bloků nebyly žalobkyní obhospodařovány, neboť se na nich nacházela stařina, drny a náletové dřeviny.
Dne 28. 7. 2010 rozhodnutím č. j. 1324/2010-17240 Ministerstvo zemědělství ("žalovaný") odvolání žalobkyně zamítlo, a rozhodnutí SZIF ze dne 5. 3. 2010 č. j. SZIF/2010/0079845 potvrdilo.
Dne 24. 5. 2012 rozsudkem č. j. 6 A 213/2010-82 Městský soud v Praze (dále též jen "správní soud") žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2010 č. j. 1324/2010-17240 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 21. 11. 2013 rozsudkem č. j. 2 As 125/2012-77 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 24. 5. 2012 č. j. 6 A 213/2010-82 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II).
III.
V částech II a III ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že vydáním obou napadených rozsudků byla dotčena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť státní moc nebyla uplatňována v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, a nebylo zajištěno její právo na soudní ochranu a na řádný přezkum zákonnosti rozhodnutí u nezávislého a nestranného soudu.
V části IV stěžovatelka poukázala na pravomocná správní rozhodnutí, na jejichž základě obdržela v roce 2005 - 2008 jednotnou platbu na plochu zemědělské půdy, a stručně zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení v její věci. V části V uvedla, že zjevně "pod vlivem t. č. probíhající medializace problému o poskytování přímých plateb subjektům, jejich hlavním obchodním cílem není zemědělská činnost (a to i v evropském kontextu), byl ovlivněn, podle názoru stěžovatele, účelový výklad právních předpisů Městským soudem v Praze a následně i Nejvyšším správním soudem ČR, přestože zákonný podklad pro neposkytnutí přímých plateb těmto subjektům zde nebyl."
Stěžovatelka dále uvedla, že z napadených rozhodnutí plyne, že český právní řád je v uvedené oblasti zcela nepřehledný a podle jejího názoru "je vymahatelnost práva podle těchto předpisů prakticky nemožná." Poukázala na zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu z kontrolní akce NKÚ č. 13/03, zveřejněnou v částce 4/2013 Věstníku NKÚ, z níž plyne, že "přímé platby jsou nárokové a pokud žadatel splní všechny podmínky pro poskytnutí dotace, má na její poskytnutí nárok."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Správní soud na str. 11 a násl. svého ústavní stížností napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že žalobním bodům 1 až 4 formulovaným ve správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud v odst. 17 a násl. svého ústavní stížností napadeného rozsudku podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.
Ústavní soud je tudíž toho názoru, že správní i kasační soud dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatelky resp. její kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, včetně základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, dle něhož "[s]tátní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví", jemuž koresponduje článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle něhož "[s]tátní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon", Ústavní soud uvádí, že tyto články samostatná základní práva či svobody nezakládají; jedná se o rámcová ustanovení, jichž se lze dovolávat pouze nepřímo ve spojení s jinými konkretizovanými základními právy [srov. nález ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 403/03 (N 9/40 SbNU 75)]. Ústavní soud ze shromážděných podkladů nezjistil jakýkoliv náznak porušení citovaných článků.
K tvrzení stěžovatelky o porušení článku 2 odst. 3 Listiny, jemuž obsahově odpovídá článek 2 odst. 4 Ústavy, Ústavní soud připomíná, že citované články, zakotvující princip omezení státní moci zákonem (tzv. princip legální licence), subjektivní základní právo stěžovatelky nezakládají a nelze se jich dovolávat přímo [srov. např. nálezy ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417) a ze dne 9. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 223/04 (N 27/36 SbNU 319)]. Ústavní soud ze shromážděných podkladů nezjistil jakýkoliv náznak porušení citovaných článků.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu