ECLI:CZ:US:2014:3.US.3189.14.1
sp. zn. III. ÚS 3189/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 615 na ulici Padlých hrdinů ve Frýdlantě nad Ostravicí, se sídlem Padlých hrdinů 615, Frýdlant nad Ostravicí, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, J. Skupy 1639/21, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2014 č. j. 57 Co 456/2014-27, a výroku II rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 5. 2014 č. j. 14 C 80/2014-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem pro uznání o povinnosti žalovaného Jana Černého zaplatit stěžovateli 19 523 Kč s příslušenstvím, a na nákladech řízení mu přiznal 6 836,50 Kč.
Krajský soud v Ostravě též ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek okresního soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a stejně rozhodl o nákladech řízení odvolacího. V odůvodnění uvedl, že z procesního spisu se podává, že stěžovatel doložil toliko text upomínky (z 8. 3. 2014), nikoliv však doklad o jejím doručení žalovanému, pročež neprokázal splnění podmínek dle §142a odst. 1 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť soudu prvního stupně zaslal do datové schránky žalobu spolu s upomínkou a dodejkou, podle níž ji žalovaný převzal dne 10. 3. 2014, tedy 14 dnů před podáním žaloby. Je též názoru, že pokud odvolací soud "nenašel" v soudním spisu doklad o odeslání upomínky, měl jej vyzvat k jeho doložení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel zakládá svoji kritiku rozhodnutí obecného soudu v jeho nákladovém výroku na tvrzení o porušení zásad tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení, musí už jinak "kvalifikované vady" (relevantní v kontextu ústavněprávního přezkumu), dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá "nesprávnost" zde není referenčním hlediskem.
Takovou povahu stěžovatelem tvrzené procesní pochybení odvolacího soudu však nemá.
Procesní spis, jejž si Ústavní soud vyžádal, doklad o doručení "upomínky" vskutku neobsahuje, a tvrzení stěžovatele, že jej soudu zaslal spolu s žalobou elektronicky do datové schránky, nepodporuje ani záznam o ověření elektronického podání na č. l. 6 spisu. Námitka, že "upomínka" byla žalovanému odeslána, tak zůstala pouze v rovině tvrzení, které stěžovatel ani v řízení o ústavní stížnosti nikterak nedoložil.
Mimo pozornost nemůže zůstat ani hodnocení, zda stěžovatelem dovolávaný přípis žalovanému s označením "Neuhrazená pohledávka. Pokus o smír" (obsahující sdělení, že jej má považovat za pokus o smír "poslední") naplňuje vůbec požadavky ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř., má-li jít o "výzvu k plnění", zahrnující (alespoň implicite) ohlášení vůle k soudnímu sporu, a žalovaný si tak mohl uvědomit i jeho nákladové důsledky.
Stěžovatel tedy jen polemizuje s obecným soudem na úrovni užitého procesního práva (resp. na úrovni procesních zjištění), aniž relevantně doložil, proč závěry, jimž nyní oponuje, by měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu