ECLI:CZ:US:2014:3.US.3253.14.1
sp. zn. III. ÚS 3253/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje)ve věci ústavní stížnosti Mgr. Marcely Urbanové, zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014 č. j. 23C 7/2013-83, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2014 č. j. 1Co 208/2014-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení ve věci žaloby stěžovatelky proti žalovanému Jiřímu Čunkovi (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 10 146 Kč (výrok II), neboť zpětvzetím žaloby procesně zavinila, že řízení muselo být zastaveno (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Vrchní soud v Olomouci též ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka se žalobou na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy v penězích domáhala, aby soud žalovanému uložil zaplatit jí na náhradě nemajetkové újmy 200 000 Kč (neoprávněný zásah do osobnostních práv shledávala ve výrocích žalovaného vyslovených v pořadu "Ozvěny dne" Českého rozhlasu - Radiožurnál), a žalobu vzala zpět s odůvodněním, že na prvním jednání ve věci uzavřela s žalovaným smír, v jehož rámci se žalovaný zavázal zdržet se jakýchkoli výroků na její adresu (s dohodnutou výjimkou), přičemž tímto závazkem bylo dosaženo účelu, pro který žalobu podala. Podle odvolacího soudu krajský soud postupoval správně, jestliže se při rozhodování o nákladech řízení uchýlil k užití §142 odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť mezi smírem založeným závazkem žalovaného a stěžovatelkou uplatněným nárokem na zaplacení nemajetkové újmy v penězích není příčinná souvislost, jestliže jím žalovaný neposkytl stěžovatelce "sebemenší satisfakci za to, co mu v této věci vytýká", a nelze ani dovodit, že by "nesprávnost svého chování" uznal. Připomenul též, že již rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 42/2010-485 bylo žalovanému uloženo zdržet se vůči stěžovatelce výroku "že je lhářka", a bylo tak na místě, aby stěžovatelka - namísto podávání žalob z téhož důvodu - podala návrh na výkon tohoto rozhodnutí. Důvody pro užití §150 o. s. ř. vrchní soud neshledal.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých práv garantovaných v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Uvádí, že ač opakovaně deklarovala, že jí ke zpětvzetí žaloby vedlo konání žalovaného a "změna jeho postoje", byla rozhodnutími soudů o nákladech řízení "v podstatě finančně postižena za to, že chránila svá osobnostní práva, jak ji k tomu obecné soudy přiměly svým odmítnutím poskytnout komplexní ochranu pro futuro" (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 42/2010), čímž došlo k "výraznému výkyvu" v rovném postavení účastníků řízení. Je názoru, že pro tyto důvody měl soud rozhodnout, že žalovanému náklady řízení nepřiznává, a to eventuálně i s přihlédnutím k §150 o. s. ř..
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany svých práv nemůže logicky v dané věci založit svoji kritiku rozhodnutí obecných soudů v jejich nákladových výrocích na jiném základě, než na porušení zásad tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelce upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a odvolací soud se jejími námitkami dostatečně zabýval; zřejmé je též, že oba soudy svá nákladová rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnily.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu však nesvědčí.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Je zjevné, že stěžovatelka toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého práva a proti jimi uplatněným názorům klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je s ohledem na rozhodné okolnosti věci (zde tvrzené odepření komplexní ochrany pro futuro krajským soudem, jak dovozuje z jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. 23 C 42/2010) "správnější", nicméně relevantně neuvádí, proč závěry, jimž nyní oponuje, měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Je tudíž namístě shrnout, že výše uvedené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; napadená rozhodnutí soudů za výraz aplikační "libovůle" ve vyloženém smyslu mít nelze.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu