Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 19.06.2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13 [ nález / FILIP / výz-3 ],paralelní citace: N 128/73 SbNU 925 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:3.US.3255.13.1
Právní větaNejen judikatura obecných soudů, nýbrž i judikatura Ústavního soudu nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování, takže obžalovaný se nemůže spoléhat na to, že soud setrvá na vývojem překonaném, byť pro něj příznivějším právním názoru (žádné legitimní očekávání); je však třeba pečlivě posoudit, zda v konkrétním případě je nutné právní názor Ústavního soudu přehodnotit, neposkytuje-li k tomu projednávaná věc dostatečný a spolehlivý podklad.
ECLI:CZ:US:2014:3.US.3255.13.1
sp. zn. III. ÚS 3255/13NálezNález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 19. června 2014 sp. zn. III. ÚS 3255/13 ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Dělnická 434/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 3 Tdo 678/2013-17, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2013 č. j. 7 To 59/2013-136 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. ledna 2013 č. j. 10 T 241/2012-119, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže, přečinu porušování domovní svobody a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení.Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní soud obdržel dne 25. října 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1Listiny a právo na rovné zacházení v soudním řízení garantované čl. 37 odst. 3Listiny.2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), přečinu porušování domovní svobody dle ustanovení §178 odst. 1 a 2trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1trestního zákoníku. V trestním řízení mu bylo kladeno za vinu, že v průběhu měsíců října a listopadu 2012 neoprávněně ve třech případech vnikl anebo se pokusil vniknout do rodinných domů v Karviné za účelem odcizení peněz a jiných cenností, přičemž v jednom případě odcizil peněženku s několika platebními kartami a finanční hotovostí ve výši 40 000 Kč. Stěžovatel se k trestné činnosti doznal, když zpochybnil toliko výši hotovosti v odcizené peněžence. Okresní soud nicméně nepřisvědčil obhajobě v tom směru, že stěžovatelova činnost nenaplnila znaky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1trestního zákoníku. Dle soudu dochází podle současné judikatury při odcizení peněženky k naplnění i tohoto trestného činu, neboť je běžnou praxí, s níž musí pachatel počítat, že poškození přechovávají ve svých peněženkách obvykle i platební karty; skutečnost, že nedošlo ke zneužití platební karty je pro právní kvalifikaci nepodstatná. Zejména proti tomuto závěru podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením, v jehož odůvodnění označil závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285), o něž stěžovatel opíral svou obhajobu stran neprokázání naplnění znaků trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, za překonané novější judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že se pachatel, který odcizí poškozené osobě peněženku, dopouští uvedeného trestného činu v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b)trestního zákoníku. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když potvrdil správnost obecných závěrů odvolacího soudu stran kvantitativního nárůstu používání platebních karet. Tyto závěry však navíc doplnil o vyhodnocení specifických okolností projednávaného případu. Stěžovatelův nepřímý úmysl tak Nejvyšší soud dovodil ze skutečnosti, že peněženka byla odcizena z pánské bundy a rodinného domu, tedy za okolností, kdy je odcizení platební karty spolu s peněženkou třeba předpokládat. Tento závěr navíc posiluje skutečnost, že pachatel byl již v minulosti pro v podstatě totožnou trestnou činnost odsouzen. Nutnost zvláštního hodnocení zacházení s jednou odcizenou peněženkou pak dle soudu vyplývá rovněž z chování pachatele na místě činu, když stěžovatel vytáhl peníze z nalezené dámské peněženky, zatímco pánskou peněženku odcizil celou.II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení3. Stěžovatel obecným soudům vytýká především to, že v trestním řízení nebylo v dostatečné míře prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1trestního zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285), dle něhož nelze z úmyslného odcizení tašky či jiného zavazadla bez dalšího dovodit eventuální úmysl spáchat uvedený trestný čin, neboť takové neodůvodněné konstatování se nepřípustně blíží tzv. notorietě. Novější judikatura Nejvyššího soudu, opírající se o argument společenských změn v užívání platebních karet, se však od zmíněného nálezu v rozporu s Ústavou konstantně odchyluje, čímž aprobuje protiústavní způsob dokazování, vedoucí k neoprávněnému odsuzování obžalovaných osob, a tím k porušení čl. 8Listiny. Navíc je dle stěžovatele argument "společenských změn" nepřesvědčivý, neboť z dostupných statistik vyplývá, že nárůst počtu platebních karet není od vydání zmíněného nálezu Ústavního soudu ani stoprocentní. Dovedeno ad absurdum by tak dle stěžovatele mělo při několikaprocentním nárůstu užívání např. drog dojít ke změně judikatury v tom směru, že při každém odcizení tašky bude pachatel zároveň uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení §283trestního zákoníku, spáchaného v úmyslu nepřímém. Z uvedeného důvodu tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.4. Na žádost Ústavního soudu zaslal své vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud, který v něm uvedl, že podstata jeho rozhodnutí odpovídá současné situaci v oblasti ekonomických vztahů, v nichž došlo k významnému rozšíření platebních karet. Ve zbytku odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.5. Rovněž okresní soud zaslal k ústavní stížnosti své vyjádření, v němž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.6. Nejvyšší soud se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.7. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž setrval na výše uvedené argumentaci, kterou doplnil v tom směru, že změny v ekonomických vztazích nemohou bez dalšího odůvodnit naplnění znaku trestného činu dle ustanovení §234 odst. 1trestního zákoníku.III. Formální předpoklady projednání návrhu8. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti9. Jádro stěžovatelovy argumentace představuje námitka rozporu "nosných důvodů" ústavní stížností napadených rozhodnutí se závaznými závěry rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Odchýlení se od obecně závazných závěrů nálezů Ústavního soudu je ustáleně považováno za porušení čl. 36Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3465/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 27/68 SbNU 313)] a čl. 89 odst. 2Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní soud si je však dobře vědom skutečnosti, že nejen judikatura obecných soudů, nýbrž i ta jeho nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. Z toho důvodu Ústavní soud již v minulosti připustil, že je v kompetenci každého nezávislého soudu se ve výjimečných případech od závěrů judikatury Ústavního soudu odchýlit [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)], má-li k jejich revizi opodstatněné důvody, jež v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubným způsobem ozřejmí. Ústavní soud tedy při zkoumání opodstatněnosti námitky nedodržení "nosných důvodů" některého ze závazných rozhodnutí Ústavního soudu nejprve zhodnotí, zda se předmětné soudní rozhodnutí či postup odchylují od závazných závěrů rozhodovací činnosti Ústavního soudu; následně přezkoumá, jestli je toto odchýlení dostatečně v napadeném soudním rozhodnutí odůvodněno a nakonec posoudí jeho obsahovou opodstatněnost z hlediska ochrany základních práv a svobod, zpravidla postupem podle ustanovení §23zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí výše uvedeným způsobem a dospěl k závěru, že obecným soudům nelze v tomto konkrétním případě vytknout porušení požadavků předvídatelnosti a konzistentnosti jejich rozhodování vyplývajících z čl. 36Listiny ani zásady závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2Ústavy). V obecné rovině tak lze uzavřít, že nejen judikatura obecných soudů, nýbrž i judikatura Ústavního soudu nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování, takže obžalovaný se nemůže spoléhat na to, že soud setrvá na vývojem překonaném, byť pro něj příznivějším právním názoru (žádné legitimní očekávání; zde nález sp. zn. IV. ÚS 37/03); je však třeba pečlivě posoudit, zda v konkrétním případě je nutné právní názor Ústavního soudu přehodnotit, neposkytuje-li k tomu projednávaná věc dostatečný a spolehlivý podklad.10. Pro daný případ má klíčový význam závěr stěžovatelem zmíněného a dle názoru obecných soudů překonaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285). Tento právní názor byl v jeho odůvodnění vyjádřen takto:
"Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem obecných soudů, pokud předmětný skutek kvalifikovaly rovněž jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249btrestního zákona. Poškozený při výpovědi učiněné v přípravném řízení uvedl, že peněženka obsahující platební karty se nacházela v odcizené tašce (č. l. 52). Podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat z faktu odcizení tašky či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, bez jakéhokoliv dalšího dokazování eventuální úmysl podle §4 odst. b) trestního zákona ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle §249btrestního zákona. Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 odst. b) trestního zákona], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že totiž obžalovaní ´museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech´, postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety. Při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný."11. Stručně řečeno, vyjadřuje uvedený nález závěr, že o nepřímém úmyslu spáchat trestný čin dle ustanovení §234 odst. 1trestního zákoníku (dříve ustanovení §249btrestního zákona) nelze usuzovat toliko z odcizení tašky či jiného obdobného zavazadla, jelikož je vzhledem ke stěžejním zásadám dokazování v trestním řízení nutné podpořit naplnění tohoto znaku trestného činu konkrétně zjištěnými skutečnostmi, z nichž bude možné takový pachatelův úmysl, ať už přímý či nepřímý, logicky dovozovat. Tak tomu v daném případě podle většinového názoru senátu Ústavního soudu bylo, i když nelze přehlédnout, že všechny ve stěžovatelově věci rozhodující obecné soudy přinejmenším nepřímo označily citované závěry uvedeného nálezu za překonané (srov. str. 6 napadeného rozsudku okresního soudu, str. 2 napadeného usnesení krajského soudu a str. 7 a 8 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na druhou stranu se však Nejvyšší soud nespokojil toliko s obecnými závěry v otázce společenského posunu při nakládání s platebními kartami, nýbrž poměrně obsáhle spojil tyto teze s konkrétními okolnostmi stěžovatelova případu, což má pro závěry dále učiněné zásadní význam.12. Stěžovatelův úmysl tak Nejvyšší soud nedovozuje toliko ze skutečnosti odcizení peněženky, nýbrž v tomto směru poukazuje rovněž na stěžovatelovu trestní minulost (rozsudky odsuzující stěžovatele za stejný trestný čin spáchaný totožným způsobem), na způsob odlišného zacházení s jednotlivými odcizenými peněženkami, na prostředí a související okolnosti, za nichž stěžovatel trestnou činnost spáchal, jakož i na vyvrácení stěžovatelovy námitky stran naprosté tmy na místě činu, která mu měla bránit poznat obsah odcizené peněženky. Nad rámec uvedeného lze snad ještě podotknout, že v případě, v němž Ústavní soud rozhodoval výše uvedeným nálezem, došlo toliko k odcizení pánské kožené tašky přes rameno, zatímco ve stěžovatelově případě došlo k cílenému vyhledávání a odcizení peněženek, vytažených z oblečení poškozených osob, a na místě činu prohledávaných. Jakkoliv je zřejmé, že Nejvyšší soud a potažmo všechny rozhodující obecné soudy považují výše uvedené závěry Ústavního soudu za překonané, je z výše uvedeného rovněž patrné, že závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285), ohledně dovozování nepřímého úmyslu z konkrétně zjištěných okolností, byly dle Ústavního soudu v ústavně přijatelné míře dodrženy. Zejména Nejvyšší soud v tomto směru založil své úvahy na výkladu smyslu a účelu ustanovením §234trestního zákoníku chráněného zájmu, kterým je mimo jiné nerušený bezhotovostní platební styk, přičemž své závěry opřel nikoli jen o nárůst počtu vydaných platebních karet, který byl pro rok 2012 podle jeho závěrů více jak dvojnásobný (10 172 883) ve srovnání s rokem 2001 (4 658 902). Na tom nic nemění částečná změna v pohybu tohoto vývoje (dle údajů z 13. 5. 2014 pokles počet platebních karet v 1. čtvrtletí roku 2014 o 126 tisíc - z 10 250 651 za rok 2013 na 10 124 847 - viz údaje a odůvodnění na adrese http://www.financninoviny.cz/zpravy/pocet-platebnich-karet-v-cr-letos-klesl-o-126-000-na-10-12-milionu/1078563), když podstatou ustanovení §234trestního zákoníku je již zmíněná ochrana právě platebního styku, jehož četnost se ve srovnání s počátkem tohoto století zmnohonásobila (viz údaje dostupné na téže adrese - návštěva 16. 6. 2014).13. Vzhledem k těmto okolnostem, stejně jako k okolnostem, za kterých došlo k trestnému jednání stěžovatele, neshledala většina senátu Ústavního soudu důvod pro kasační nález, popř. pro předložení věci plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska, kterým by byl případně právní názor ve věci sp. zn. IV. ÚS 37/03 překonán v podmínkách aplikace nového trestního zákoníku. Ačkoliv zmíněné řádné dovození nepřímého úmyslu pachatele je především věcí nalézacího soudu, posuzuje Ústavní soud zásadně spravedlnost soudního řízení jako celku, a tudíž náprava tohoto pochybení až ze strany Nejvyššího soudu není ústavně nepřípustným zásahem do stěžovatelova práva na spravedlivé posouzení jeho trestní věci. Proto většina senátu neshledala důvod ani pro posouzení ústavnosti samotného ustanovení §234 odst. 1trestního zákoníku ve vazbě na ustanovení §15, 18 a 19trestního zákoníku, popř. pro dovozování závěrů např. z §18 odst. 2trestního zákoníku, neboť zde neshledala důvod pro dovozování nějaké privilegované skutkové podstaty (blíže Šámal a kol. Trestní zákoník I. Komentář. C. H. Beck, Praha 2009, s. 200, podrobněji např. Schönke, A., Schröder, H., Cramer, P. a kol. Strafgesetzbuch. 27. vyd., C. H. Beck, München 2006, s. 350-351).13. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by se ratio decidendi napadených rozhodnutí fakticky odchylovalo od relevantních závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285), přičemž stěžovatel jinou námitku nevznesl, nepřistoupil již Ústavní soud z důvodu ustáleně uznávané zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci k přezkumu další, dle obecných soudů tyto závěry překonávající, argumentace. Ze stejného důvodu pak třetí senát Ústavního soudu nepřistoupil ani ke zvážení postupu podle ustanovení §23zákona o Ústavním soudu, neboť - jak bylo již výše sub 9 a 12 uvedeno - projednávaná věc k tomu neposkytuje zejména po skutkové stránce dostatečný a spolehlivý podklad.14. Vzhledem k tomu, že se senát při hlasování nesjednotil na návrhu na rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu, bylo ve smyslu §19 odst. 2 ve spojení s §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu rozhodnuto ve věci nálezem.
Odlišná stanoviskaOdlišné stanovisko soudce Jana MusilaNesouhlasím s výrokem a odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 3255/13 a podle §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:I. Extrémně vadná právní kvalifikace trestného činu1. Mé odlišné stanovisko směřuje proti té části zamítavého nálezu, v níž byla Ústavním soudem aprobována jako ústavně souladná právní kvalifikace skutku, spáchaného stěžovatelem (dále jen "obviněný"), jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou právní kvalifikaci pokládám za extrémně vadnou a protiústavní; znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nebyly podle mého názoru naplněny.Proti zbývajícím částem nálezu týkajícím se souběžně stíhaných trestných činů krádeže a porušování domovní svobody nevznáším žádné námitky.2. Připomínám, že podle skutkových zjištění obecných soudů se skutek, v němž byl spatřován přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, odehrál takto:Obviněný v nočních hodinách vnikl do rodinného domu poškozeného MUDr. J. K. a z pánské bundy, odložené v chodbě domu, odcizil pánskou peněženku (a jiné věci, které se však k trestnému činu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku nevztahují) a ihned poté z domu odešel. Podle tvrzení obviněného, které nebylo v průběhu trestního řízení nijak vyvráceno, se krádež stala za tmy, obviněný se do peněženky na místě nepodíval. Bezprostředně poté, co dům opustil, peněženku na přilehlém pozemku otevřel, vytáhl z ní papírové peníze, které si ponechal, a peněženku se zbylým obsahem odhodil. Obviněný tvrdí, že si vůbec nevšiml, že v peněžence se nacházejí rovněž platební karty. Pohozená peněženka i s platebními kartami byla na přilehlém pozemku asi po týdnu nalezena sousedem a vrácena poškozenému (č. l. 19 vyš. spisu).3. Právní věta výroku prvoinstančního rozsudku vyjadřuje právní kvalifikaci skutku tak, že obviněný "sobě bez souhlasu oprávněného držitele opatřil nepřenosnou platební kartu".4. Tuto právní kvalifikaci však vůbec nelze vyvodit ze skutkové věty výroku rozsudku, v níž je skutek obviněného ve vztahu k použité právní kvalifikaci popsán slovy: "obžalovaný ... odcizil pánskou koženou peněženku ... obsahující ... dvě karty Unikredit Bank Visa, platební kartu Airbank Master Card, platební kartu Komerční banka Visa ...". S takovým popisem skutku by snad bylo možno se spokojit, pokud by obviněný byl stíhán za krádež, avšak ve vztahu k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku je takový slovní popis skutku neúplný - nevystihuje skutkovou podstatu trestného činu v objektu, v objektivní stránce ani v subjektivní stránce tak, aby ji bylo možno jednoznačně subsumovat pod použitou právní kvalifikaci.5. Je třeba vzít na vědomí, že trestný čin podle §234 odst. 1 tr. zákoníku má (na rozdíl od trestných činů proti majetku a jiných trestných činů hospodářských) samostatný a specifický objekt trestného činu (předmět ochrany) - tím je řádné fungování bezhotovostního platebního styku (viz Šámal P. a kol. Trestní zákoník: Komentář. II. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 2128). Z toho také vyplývá, že má též specifický předmět útoku (platební kartu) a specifické jednání jako znaky objektivní stránky trestného činu. Výraz "odcizil peněženku obsahující platební karty", použitý ve výrokové větě rozsudku, popisuje po skutkové stránce jiný předmět útoku (peněženku obsahující peněžní kartu), než je požadován v právní větě ("opatřil nepřenosnou platební kartu").6. Ještě závažnější vadou však je, že skutková věta neobsahuje nic, z čeho by bylo možno dovozovat subjektivní stránku trestného činu (v daném případě nepřímý úmysl pachatele) - tj. vědomost a srozumění. Ze skutkové věty nelze vůbec seznat, z jakých skutkových okolností lze dovodit, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného ustanovením §234 odst. 1 tr. zákoníku, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, jak požaduje §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.7. Přesný a výstižný popis skutku v enunciátu odsuzujícího rozsudku, korespondující s právní větou enunciátu, má mimořádný význam pro zákonnost rozhodování v trestních věcech. Má garantovat totožnost skutku, což je princip důležitý pro individualizaci trestného činu, pro předmět a rozsah dokazování, pro stabilitu rozhodování (respektování zásady ne bis in idem), pro transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování. Již v samotném vadném popisu skutku a ve vadné subsumpci pod právní kvalifikaci je možno za určitých podmínek spatřovat porušení principu spravedlivého procesu a důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.II. Extrémně vadné posouzení nepřímého úmyslu8. Posouzení zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu je podle mého názoru extrémně vadné. Prvoinstanční soud vyvozuje nepřímý úmysl ze skutečnosti, že "... je v současné době běžnou praxí, kterou musí pachatel předpokládat, že poškození uschovávají běžně v peněženkách i platební karty. Pokud si tudíž pachatel úmyslně přisvojí peněženku v úmyslu získat finanční prostředky v ní uložené, musí být srozuměn i s eventuální možností, že v peněžence jsou uloženy také platební karty".9. Odvolací soud vychází ze stejné argumentace jako soud nalézací a rozšiřuje ji o konstatování, že "v současné době lze u každého (zvýrazněno mnou) dospělého jedince předpokládat běžné každodenní používání platebních karet, které jsou nyní obvyklým platebním prostředkem, takže v případě odcizení kabelky nebo peněženky lze předpokládat, že s nimi bude odcizena i platební karta nebo platební karty, do nich vložené. Stejně tak i v projednávané věci mohl tedy obžalovaný důvodně předpokládat, případně byl minimálně srozuměn s tím, že v odcizené peněžence mohou být kromě peněz a dalších dokladů také platební karty".10. Dovolací soud, vyslovující souhlas s argumentací soudů první a druhé instance, obohacuje jejich argumentaci o zjištění, že "používání platebních karet je v současnosti stále na vzestupu", což dokládá statistickými údaji o nárůstu počtu vydaných platebních karet a o nárůstu počtu realizovaných plateb u obchodníků prostřednictvím platebních karet mezi léty 2001 až 2012.11. Obecné soudy mají za to, že v současnosti je již překonán právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03, v němž bylo vysloveno, že "závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ..., musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení, obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že totiž obžalovaní ... museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech', postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety. Při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný".12. Dovolací soud navíc dodává, že závěr o tom, že citovaný judikát Ústavního soudu je překonán, je dnes již běžně zastáván judikaturou Nejvyššího soudu (např. v usnesení sp. zn. 4 Tdo 884/2011 a sp. zn. 8 Tdo 1419/2011).13. Pokládám interpretaci nepřímého úmyslu nastíněnou obecnými soudy za zcela nesprávnou. Jak vyplývá z ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nepřímý úmysl v případě trestného činu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje kumulativně dva psychické procesy:a) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. řádného fungování bezhotovostního platebního styku);b) pachatel pro případ, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. řádného fungování bezhotovostního platebního styku) způsobí, byl s tím srozuměn.Žádná z těchto dvou podmínek nepřímého úmyslu není v posuzovaném případě dána - resp. žádná není prokázána (což při respektování presumpce neviny má stejný trestněprocesní význam, jako kdyby tyto podmínky neexistovaly).14. Obě psychické složky nepřímého úmyslu (vědění, srozumění) se v případě daného specifického objektu (řádného fungování bezhotovostního platebního styku) musejí vztahovat k existenci platební karty jako předmětu útoku (alternativně by předmětem útoku mohly být též jiné platební prostředky vyjmenované v §234 odst. 1 tr. zákoníku, tj. elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šeková karta).Jestliže v posuzovaném případě nebylo obviněnému prokázáno, že o existenci platební karty v peněžence vůbec věděl, nelze nedostatek vědění, jako paralelní a nezbytné podmínky nepřímého úmyslu, nahradit žádnými úvahami o srozumění (což je forma volního vztahu); opačně ani existenci srozumění nelze dovozovat z potenciální možnosti vědění. Obě složky (vědění a srozumění) musejí být naplněny samostatně a paralelně, z existence jedné z nich nelze dovozovat existenci druhé, nemohou se vzájemně nahrazovat.15. Také úvahy obecných soudů, z nichž je v dané věci dovozováno srozumění, jsou na daný skutkový stav nepřiléhavé, nepřesvědčivé a tautologické. Sentence, převzaté z odborné literatury, o jakýchsi blíže nespecifikovaných jiných cílech sledovaných pachatelem nebo o tom, že "pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného", jsou v dané věci bezobsažné a nemají žádnou vazbu na daný skutkový stav. S jistotou je totiž známo pouze to, že obviněný chtěl ukrást peníze (což také učinil), o dalších jiných cílech či jeho představách o možných následcích se neví naprosto nic a úvahy soudů na toto téma jsou jen prázdnými spekulacemi.16. Pojem srozumění, jako klíčový znak nepřímého úmyslu, je jak v jeho definici v trestním zákoníku, tak v odborné literatuře velmi vágní, nesnadno a kontroverzně interpretovatelný. Domnívám se, že k vyjasnění tohoto pojmu nijak podstatně nepřispěla ani nová definice obsažená v §15 odst. 2 tr. zákoníku, zahrnující do pojmu srozumění navíc také pojem smíření.17. Ať už se obsah pojmu srozumění interpretuje extenzivně (jako je tomu u těch autorů, kteří za srozumění pokládají i lhostejnost pachatele k nastalému následku) nebo restriktivně [ve smyslu, že lhostejnost nestačí k nepřímému úmyslu - takový názor zastával např. Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 222; stejně tak nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 301/98 (N 45/13 SbNU 325) a IV. ÚS 433/02 (N 49/33 SbNU 11)], vždy je pokládáno za nezbytnou charakteristiku srozumění, že vyjadřuje pachatelův kladný volní vztah ke způsobenému následku (srov. Novotný, O. et al.: Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 231).18. V posuzovaném případě nelze jakýmkoli výkladem dospět k závěru, že obviněný měl k opatření si platební karty kladný volní vztah. Za prokázané lze pokládat pouze jednání, tedy to, že obviněný bezprostředně po krádeži peněženky a po vyjmutí peněz peněženku zahodil na přilehlém pozemku (spolu s platebními kartami, o nichž však nevěděl). Z takového jednání pachatele nelze dovozovat jakýkoliv volní vztah (chtění, srozumění) k opatření si platební karty, natož pak vztah kladný. Dokonce, i kdyby obviněný věděl, že v odhozené peněžence zůstaly platební karty (tato vědomost ovšem prokázána nebyla, obviněný sám ji popírá), nebylo by možno nikterak dovozovat, že byl srozuměn s opatřením si platební karty - naopak by bylo zcela jasné, že platební kartu si opatřit nechtěl, že platební karta nebyla předmětem jeho zájmu, a proto se jí okamžitě zbavil. Ve vztahu k opatření si platební karty nelze v daném případě dovodit vůbec žádné, ani to nejslabší srozumění pachatele; o jakémkoli nepřímém úmyslu nemůže být žádná řeč.19. Úvahy obecných soudů, obsažené v jejich rozhodnutích, usuzující na nepřímý úmysl obviněného z objektivních okolností - jednak z rozdílů mezi způsobem spáchání krádeže peněženky poškozeného MUDr. J. K. a způsobem spáchání krádeže peněženky jeho manželky a jednak z narůstající četnosti používání platebních karet v populaci - jsou zcela nepřípadné a nic o existenci nepřímého úmyslu pachatele nevypovídají. Z těchto objektivních znaků by mohla být nanejvýš dovozována složka možnosti vědění, nikoliv však složka volní (srozumění).20. Z důkazního hlediska je nepřijatelné, jestliže dovolací soud používá k vyvracení námitek obhajoby nikoliv pozitivně zjištěná fakta, nýbrž toliko ničím nepodložené hypotézy nebo logicky vadné argumenty. Takovou povahu má např. úsudek obsažený na str. 8 usnesení Nejvyššího soudu: Námitku obviněného, že si na místě činu neprohlížel odcizenou peněženku, protože na místě byla úplná tma, a že tudíž nevěděl, že se v ní nacházejí platební karty, pokládá dovolací soud za vyvrácenou tím, že obviněný prý měl u sebe v době činu kapesní svítilnu. To prý má být prokázáno tím, že při osobní prohlídce, která však byla provedena až při zadržení dne 9. 11. 2012 (č. l. 60 verte vyš. spisu) - tedy dva měsíce po spáchání činu - byla u obviněného taková kapesní svítilna nalezena. Takový úsudek nemůže z hlediska formální logiky obstát.III. Obecná úvaha o negativních dopadech trendu kriminalizace přípravných jednání (tzv. předsunutí trestní odpovědnosti) 21. Mohlo by se snad zdát, že předchozí úvahy nejsou pro daný konkrétní případ až tak důležité - pachatel byl beztak odsouzen ještě pro další dva trestné činy (krádež a porušování domovní svobody), a pokud tedy byla navíc nesprávně použita jednočinná souběžná kvalifikace trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, neprojevilo se to patrně nijak výrazně ve výměře uloženého trestu. Přesto však pokládám za důležité, aby postup obecných soudů a způsob jejich argumentace byl podrobně analyzován, protože se v něm zrcadlí obecnější trendy soudobé trestní politiky a aplikační praxe, jejichž mnohé aspekty pokládám za povážlivé.22. Jedním z trendů soudobé trestní politiky je tzv. nová kriminalizace, tj. zavádění nových skutkových podstat trestných činů a nových institutů jak obecné, tak zvláštní části trestního zákona. Zatímco některé z těchto nových úprav jsou legitimní a přiměřenou zákonodárnou reakcí na nové nebezpečné protispolečenské jevy (organizovaná kriminalita, terorismus apod.), v jiných případech jsou tyto novinky velmi kontroverzní - jsou v rozporu s jinou všeobecně uznávanou zásadou pomocné úlohy trestního práva (subsidiaritou trestní represe); ve skutečnosti znamenají bezúčelné zostřování trestní represe.23. Takovou velmi problematickou tendencí (vedle zavádění abstraktních ohrožovacích deliktů) je tzv. předsunutí trestní odpovědnosti (v německé odborné literatuře označované jako "Vorverlagerung der strafrechtlichen Verantwortlichkeit"), tj. kriminalizace takových jednání, která časově daleko předcházejí vlastnímu nebezpečnému jednání (pokusu nebo dokonání činu) a nezpůsobují žádný okamžitý škodlivý následek.24. Po roce 1989 bylo na jedné straně trestněprávní naukou i zákonodárcem proklamováno, že obecná trestnost přípravy k trestnému činu je zavrženíhodným reziduem předchozího "socialistického trestního práva", vedoucím k přepínání trestní represe. Proto byla již novelizací provedenou zákonem č. 175/1990 Sb. obecná trestnost přípravy z trestního zákona odstraněna a nahrazena omezenou trestností přípravy pouze u zvlášť závažných trestných činů (dnes zvlášť závažných zločinů - viz §20 odst. 1, §14 odst. 3 tr. zákoníku).25. Na druhé straně však začaly v trestním zákoníku jako houby po dešti přibývat tzv. předčasně dokonané delikty (které jsou po obsahové stránce vlastně přípravným jednáním) - jako příklad uveďme trestné činy neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací (§230), opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat (§231), vystavení nepravdivého potvrzení a zprávy (§259), nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka (§349), padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu (§350) - a také v našem případě aplikovaný trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (§234).26. Důsledky tohoto zákonodárného trendu předsunutí trestní odpovědnosti jsou velmi problematické, v některých případech jsou jednoznačně negativní. Zatímco obecná trestnost přípravy je omezena na zvlášť závažné zločiny (delikty ohrožené trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deseti let), u nově zaváděných předčasně dokonaných trestných činů jde často o typově bagatelní delikty, u nichž vzniká otázka, zda jejich nízká společenská škodlivost vůbec opravňuje kriminalizaci a zda by neměla být použita jiná než trestněprávní reakce. Rozdílná reakce státu na typově shodně závažná přípravná jednání (některá jsou trestána, jiná nikoliv) může vyvolávat pochybnosti o racionalitě trestní politiky.27. Mnozí významní teoretici (např. bývalý soudce německého Spolkového ústavního soudu a přední právní teoretik Winfried Hassemer: Sicherheit durch Strafrecht. Höchstrichterlichen Rechtsprechung im Strafrecht - HRR. Heft 4/2006, s. 143) upozorňují na to, že předsunutí trestní odpovědnosti vede ke změně celkového paradigmatu trestního práva - tradičně reaktivní trestní právo se mění v "právo odvracející nebezpečí". Tento trend vede k výraznému zvýšení stupně represivity trestního práva a vzbuzuje klamná očekávání o všemocnosti odstrašující role trestněprávní represe.28. Skutkové podstaty předčasně dokonaných trestných činů je obtížné dostatečně přesně a výstižně definovat. Protože jejich obsahem je zpravidla toliko budoucí ohrožení právních statků, je definice objektivní stránky skutkové podstaty takových trestných činů málo přesná, protože v ní chybí popis poruchy (jež dosud nenastala); definice podaná zákonodárcem je proto často velmi vágní, omezuje se toliko na lapidární popis jednání. Tak tomu je i u skutkové podstaty obsažené v §234 tr. zákoníku; formulace "sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného" rozhodně nevyniká žádnou přesností. Lze si představit, že by pod takto popsanou skutkovou podstatu bylo možno subsumovat např. jednání spočívající v tom, že občan nalezne na ulici ztracenou cizí platební kartu, strčí si ji bezmyšlenkovitě do kapsy kabátu a ponechá si ji tam do druhého dne - již to by mohl někdo považovat za "opatření si" nebo "přechovávání". Taková vágnost v definicích trestných činů je krajně nežádoucí - odporuje obecnému požadavku určitosti právní normy.29. Neurčitě vymezené "opatření si" platební karty je v reálném životě realizováno velice variabilními způsoby - krádeží, nálezem, lstivým přisvojením. Velice často se karta dostane do dispozice pachatele náhodně - zpravidla jako skrytý obsah peněženky či zavazadla, jehož se ovšem pachatel zmocňuje převážně s úmyslem odcizit toliko peníze. Velice často je tomu tak, že pachatel takto náhodně získanou platební kartu nějakou dobu přechovává, avšak nemá v úmyslu ji kdykoli použít k platbě a později ji zahodí. Pouze velmi malá část takto získaných cizích platebních karet je "opatřena" či přechovávána se záměrem skutečného budoucího zištného použití. Nedostatkem současné právní úpravy uvedeného trestného činu je, že všechny tyto varianty, vykazující velmi rozdílný stupeň škodlivosti, trestní zákoník nijak nediferencuje a stanoví pro ně stejnou trestní sazbu.30. Pokud by zákonodárce dospěl k přesvědčení, že je zapotřebí kriminalizovat již samotné "opatření si" platební karty, pokládal bych za vhodnější omezit se pouze na případy jejich krádeží. To by bylo možno snadno docílit rozšířením katalogu variant krádeží v §205 odst. 1 tr. zákoníku tak, aby krádež platební karty byla trestná vždy, bez ohledu na výši způsobené škody. Ostatní případy "opatření si" a "přechovávání" platební karty by mohly být beztrestné. Odpadly by tím nynější potíže s interpretací §234 tr. zákoníku. Došlo by zároveň k zúžení okruhu kriminalizovaných případů, což bych pokládal za velmi žádoucí.IV. Obecná úvaha o negativních dopadech trendu "vyprazdňování" subjektivního zavinění31. Na posuzované kauze lze demonstrovat další podle mého názoru nežádoucí jev, vyskytující se v posledních letech jak v české trestněprávní legislativě, tak v soudní praxi - totiž postupné zeslabování až "vyprazdňování" subjektivní stránky trestného činu. Nejmarkantněji se tento trend projevuje právě na zákonném vymezení a interpretací nepřímého úmyslu v jeho volní složce - srozumění. Zatímco v dřívější době trestněprávní nauka (viz např. Solnař) zastávala názor, že lhostejný vztah ke způsobenému následku nestačí k dovození nepřímého úmyslu, dnešní interpretace tzv. pravé lhostejnosti (chápané jako smíření se s následkem mlčky) vede k tomu, že je běžně pokládána za nepřímý úmysl.32. Judikatura Nejvyššího soudu při tomto extenzivním výkladu nepřímého úmyslu zachází v některých trestních kauzách neúnosně daleko. Kategoricky vyslovený předpoklad v nyní posuzovaném případě, totiž že pachatel musí předpokládat, že platební karta se nachází v odcizené peněžence, je v jiných judikátech ještě dále rozšiřován.* Ve věci sp. zn. 4 Tdo 884/2011 Nejvyšší soud tvrdí, že existenci platební karty musel pachatel předpokládat, jestliže odcizil pánskou látkovou příruční tašku zn. Adidas (i v této kauze pachatel tvrdil, že tašku neprohledával, odcizil z ní jen peníze a tašku se zbylým obsahem odhodil do popelnice). Nejvyšší soud dokonce argumentuje tím, že "v současné době je u každého (zvýrazněno mnou) dospělého jedince běžné každodenní používání platebních karet, které jsou obvyklým platebním prostředkem", z čehož dovozuje, že spáchání trestného činu podle §234 tr. zákoníku "bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno".* V trestní kauze sp. zn. 8 Tdo 1419/2011 odcizil pachatel z neuzamčeného automobilu batoh, vzal si z něho peníze a batoh se zbylým obsahem (včetně platební karty) zahodil. I zde Nejvyšší soud dovozuje existenci nepřímého úmyslu opatřit si platební kartu z toho, že "v současné době je již naprosto běžný tzv. bezhotovostní platební styk realizovaný (mimo jiné) prostřednictvím platebních karet, které ... se běžně v peněženkách dospělých osob vyskytují, přičemž peněženky se zase zcela obvykle nacházejí v taškách, kabelkách, batozích či jiných příručních zavazadlech. Pokud tedy obvinění ... odcizili batoh z neuzamčeného vozidla, mohli ... naprosto důvodně předpokládat, že v něm bude uložena... také peněženka a v ní pak nejrůznější platební prostředky (bankovky, mince, platební karty, šeky či např. stravenky) ..., tedy museli být s touto skutečností minimálně srozuměni".33. Velice se obávám toho, aby další vývoj trestního práva nenabral směr - od staletími osvědčené koncepce individuální odpovědnosti za zavinění - k objektivní odpovědnosti. Některé nově zaváděné instituty, jako je tzv. jednání za jiného (§114 odst. 2 tr. zákoníku) a celá koncepce trestní odpovědnosti právnických osob (zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů) vzbuzují dojem, že se česká legislativa již tímto směrem vydala. Pro některé tyto koncepce lze snad shledat dobré důvody. Pokládal bych však za chybné, kdyby k podpoře tohoto trendu začal být používán i extenzivní výklad nepřímého úmyslu.V. Na závěr literární vložka34. V nesmrtelném díle Jaroslava Haška nalezneme tyto skvostné pasáže z raportu putimského četnického strážmistra Flanderky o výslechu dobrého vojáka Švejka:"Mezi jiným při mém křížovém výslechu udal, že umí fotografovat, a to nejraději nádraží. Aparát fotografický sice u něho nalezen nebyl, ale jest domněnka, že ho někde skrývá, a proto s sebou nenosí, aby odvrátil od sebe pozornost, čemuž nasvědčuje i jeho vlastní doznání, že by fotografoval, kdyby měl aparát u sebe ... Jisto je, že dle jeho vlastního doznání jediné to, že nemá aparát fotografický s sebou, zabránilo tomu, aby nefotografoval nádražní budovy a vůbec místa strategické důležitosti, a jest nesporné, že by byl tak učinil, kdyby byl měl dotyčný fotografický přístroj, který ukryl, při sobě. Jedině té okolnosti, že nebyl fotografický aparát při ruce, lze děkovati tomu, že u něho nebyly nalezeny žádné fotografie."Bylo štěstím, že rytmistr König z píseckého četnického velitelství, kam byl delikvent eskortován, nesdílel v roce 1914 Flanderkovo originální pojetí eventuálního úmyslu, a nepostavil Švejka před polní soud pro špionáž. Domnívám se, že i současná česká justice by měla projevit stejně zdravý úsudek.35. Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že ústavní stížnosti mělo být zčásti vyhověno a že napadená rozhodnutí obecných soudů měla být zrušena v těch částech, v nichž bylo rozhodováno o trestném činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.