ECLI:CZ:US:2014:3.US.3263.14.1
sp. zn. III. ÚS 3263/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Milotové, zastoupené Mgr. Michalem Večeřou, advokátem se sídlem Rašínova 103/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014 č. j. KSBR 32 INS 1054/2013, 29 NSČR 81/2014-A-40, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2013 č. j. KSBR 32 INS 1054/2013, 1 VSOL 216/2013-A-10 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2013 č. j. KSBR 32 INS 1054/2013-A-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla - pro nesprávný postup soudů při posouzení insolvenčního návrhu stěžovatelky - zkrácena na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále má stěžovatelka za to, že bylo zkráceno též její právo dle čl. 30 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelka podala dne 15. 1. 2013 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím tento návrh odmítl, neboť neobsahoval náležitosti požadované zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. K odvolání stěžovatelky bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně potvrzeno napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci. K podanému dovolání proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu byla stěžovatelka vyzvána, aby si zvolila svého zástupce - advokáta, jak pro dovolací řízení vyžaduje §241 odst. 1 občanského soudního řádu. Nato stěžovatelka požádala o prominutí soudních poplatků a ustanovení zástupce, čemuž Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 12. 11. 2013 po zhodnocení osobních, majetkových a výdělkových poměrů stěžovatelky nevyhověl s odůvodněním, že podmínky pro její osvobození od soudních poplatků, ani pro ustanovení zástupce k ochraně jejích práv, nejsou dány. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci naposled uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně usnesením ze dne 7. 5. 2014 potvrdil.
3. Ve věci dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu ve věci osvobození stěžovatelky od soudních poplatků a ustanovení zástupce rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2014 tak, že dovolací řízení usnesením zastavil. Nejvyšší soud odůvodnil toto rozhodnutí tak, že nejsou splněny předpoklady pro to, aby byl stěžovatelce v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, neboť stěžovatelka uplatňuje dovoláním zřejmě bezúspěšné právo. Následně Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolací řízení zastavil z důvodu neodstranění nedostatku povinného zastoupení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí insolvenčního návrhu bylo vydáno až po uplynutí lhůty ve smyslu §128 odst. 1 insolvenčního zákona. Dále vyjadřuje přesvědčení, že její insolvenční návrh nevykazoval vady vedoucí k jeho odmítnutí, a jednalo se o návrh projednatelný. Pokud listinné důkazy nebyly součástí návrhu, soud měl stěžovatelku vyzvat k jejich doplnění, což však neučinil. Stěžovatelka má za to, že pokud by bylo její žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů vyhověno, a byla by osvobozena od soudních poplatků, mohla by v dovolacím řízení prokázat, že odmítnutím jejího insolvenčního návrhu byl porušen zákon.
II.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
6. Ústavní soud dále přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů.
8. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich.
9. Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým byly v podstatě aprobovány závěry soudu nalézacího (insolvenčního) a odvolacího, vykazovalo nějaké ústavněprávní deficity (kvalifikované vady). Jak bylo shora uvedeno, důvodem pro zastavení řízení o dovolání byla skutečnost, že stěžovatelka neodstranila vytýkanou vadu nezastoupení své osoby advokátem, ačkoli, jak vyplývá ze spisu vyžádaného Ústavním soudem, o následcích neodstranění takového nedostatku byla řádně poučena. Ústavní stížností přitom stěžovatelka výslovně ani nebrojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno dovolací řízení proti rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce stěžovatelce.
10. Pokud stěžovatelka vytýkanou vadu ve stanovené lhůtě neodstranila, nelze shledávat protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu v tom, že dovolací řízení, jak mu ukládá zákon, zastavil. K tomu je nutno nad rámec ústavní stížnosti dodat, že závěry Nejvyššího soudu o zjevně bezúspěšném uplatňování práva ze strany stěžovatelky, které brání tomu, aby stěžovatelce byl ustanoven zástupce z řad advokátů (§138 odst. 1 část věty před středníkem občanského soudního řádu ve spojení s §30 občanského soudního řádu), byly v daném případě zcela namístě. Ústavní soud tak jen může odkázat na doporučení, která stěžovatelce poskytl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí k tomu, aby eventuálně další insolvenční návrh (jehož podání nic nebrání) bylo možné soudy projednat, tj. obrátit se při jeho sepisu na některou z občanských poraden, event. za tímto účelem zvážit podání žádosti o ustanovení zástupce ještě před podáním takového návrhu.
11. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu