ECLI:CZ:US:2014:3.US.3300.12.1
sp. zn. III. ÚS 3300/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jany Hrdličkové, zastoupené JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem tř. Svobody 31, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2012 č. j. 38 ICm 706/2010, 11 VSOL 10/2012-94 (KSBR 38 INS 3077/2009) a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2011 č. j. 38 ICm 706/2010-58, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce stěžovatelka uvádí, že po své zemřelé matce zdědila pohledávku za dlužníkem - Zemědělským družstvem Rousměrov s. r. o. z titulu nevypořádaných restitučních nároků ve výši 112 442,- Kč, kterou v roce 2009 přihlásila do insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS 3077/2009. Svoji přihlášku stěžovatelka v průběhu řízení několikrát doplnila. Krajský soud v Brně nejprve žalobu stěžovatelky odmítl, po zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelčinu pohledávku v rámci přezkumného jednání dne 17. 6. 2010 popřel.
Žalobu stěžovatelky o určení pravosti pohledávky ze dne 7. 7. 2010 Krajský soud v Brně nyní napadeným rozsudkem zamítl s poukazem na změnu právního důvodu pohledávky, k němuž došlo podáním stěžovatelky ze dne 5. 5. 2011, oproti právnímu důvodu uvedenému v přihlášce do insolvenčního řízení ze dne 13. 7. 2009.
S rozhodnutím stěžovatelka nesouhlasí, a tvrdí, že v podání ze dne 5. 5. 2011 pouze reagovala na vyjádření insolvenčního správce úpadce k její žalobě, v němž uvedl, že úpadce v rámci privatizace žádné závazky z restitučních nároků nepřevzal. Stěžovatelka prý v žádném případě neměla v úmyslu změnit právní důvod přihlášené pohledávky.
Podle názoru stěžovatelky bylo řízení vedené před Krajským soudem v Brně neobjektivní a jednostranně zaměřené proti jejím zájmům, neboť krajský soud ani v jednom případě nevyhověl návrhům stěžovatelky na předložení účetních dokladů úpadce.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2011 č. j. 38 ICm 706/2010-58 zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že má za dlužníkem Zemědělskou společností Rousměrov s. r. o. pohledávku ve výši 112 442,- Kč z titulu nevypořádané jedné třetiny dohodnuté kupní ceny za převod majetku na základě předávacího protokolu a kupních smluv ze dne 1. 4. 1993 (výrok I).
Soud prvního stupně konstatoval, že v přihlášce pohledávky žalobkyně jako důvod vzniku pohledávky uplatnila restituční nárok po zemřelé Marii Procházkové z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář na základě protokolu o konečném vypořádání restitučních nároků oprávněných osob ze dne 17. 6. 1993. V podání ze dne 5. 5. 2011 změnila svůj žalobní návrh tak, že za důvod vzniku pohledávky uvedla nevypořádanou dohodnutou jednu třetinu kupní ceny za převod majetku matky stěžovatelky na základě předávacího protokolu a kupních smluv ze dne 1. 4. 1993. Postup žalobkyně odporoval ustanovení §198 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), a proto ji soud prvního stupně zamítl.
Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky za situace, kdy Ústavní soud mohl brát zřetel pouze k tvrzením o údajném porušení ústavnosti napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště námitek stěžovatelky spočívá v polemice se skutkovými zjištěními především soudu prvního stupně a s právním závěrem, které z nich tento soud vyvodil. Z obsahu projednávané ústavní stížnosti i napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2012 č. j. 38 ICm 706/2010, 11 VSOL 10/2012-94 (KSBR 38 INS 3077/2009) je však zřejmé, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky uplatněnými i nyní v projednávané ústavní stížnosti podrobně zabýval a ve všech souvislostech předmětné věci se s nimi logicky a srozumitelně vypořádal.
V projednávané věci je nepochybné, že stěžovatelka přihlásila svoji pohledávku ve výši 112 442,- Kč jako věřitelka v insolvenčním řízení dlužníka, které bylo proti němu vedeno Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS 3077/2009. V této přihlášce stěžovatelka jako důvod vzniku pohledávky uvedla nevypořádané restituční nároky své zemřelé matky.
Na tomto právním důvodu vzniku pohledávky stěžovatelka setrvala i ve své žalobě o určení pravosti pohledávky. V podání ze dne 5. 5. 2011 však uvedla jako důvod vzniku pohledávky nevypořádanou jednu třetinu u dohodnuté kupní ceny za převod majetku na základě předávacího protokolu a kupních smluv ze dne 1. 4. 1993, jimiž dlužník převzal od Marie Procházkové (matky stěžovatelky) a dalších dvou osob mrtvý a živý inventář v hodnotě 118 000,- Kč. Změnu právního důvodu pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení na právní důvod uvedený v předmětném podání ze dne 5. 5. 2011 potvrdil při jednání před soudem prvního stupně dne 27. 10. 2011 i advokát stěžovatelky. V reakci na tyto procesní úkony stěžovatelky soud prvního stupně na tomto jednání za přítomnosti všech účastníků řízení rozhodl o změně žaloby tak, jak bylo stěžovatelkou navrhováno.
Ústavní soud se z výše uvedených důvodů neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že si nejsou jak ona, tak i její právní zástupce vědomi toho, že by takovou změnu navrhovali.
Jak správně zdůraznil odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jestliže stěžovatelka ve shodě s přihláškou pohledávky nejprve tvrdila, že důvodem vzniku sporné pohledávky je restituční nárok z titulu náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby podle zákona o půdě ve smyslu protokolu ze dne 17. 6. 1993, a poté v podání ze dne 5. 5. 2011 tento právní důvod změnila, tedy změnila skutkové okolnosti, na nichž byla jí uplatněná pohledávka založena, postupovala v rozporu s ustanovením §198 odst. 2 insolvenčního zákona. Obecné soudy tedy postupovaly správně, pokud její žalobě nevyhověly.
Ústavní soud porušení ústavnosti, jichž se údajně dopustily oba obecné soudy v projednávané věci, nezjistil, proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu