ECLI:CZ:US:2014:3.US.3409.13.1
sp. zn. III. ÚS 3409/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Jochmanové, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012 č. j. 30 Cdo 885/2012-459, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2012 č. j. 21 Co 220/2011-546, ve znění opravného usnesení ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 21 Co 220/2011-612, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013 č. j. 30 Cdo 1861/2013-601, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 8. 11. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2013, doplněnou podáním ze dne 17. 2. 2014 a 19. 2. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a také že jimi byly porušeny zásady demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") i postuláty ochrany základních práv a svobod soudní moci podle čl. 4 Ústavy.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 12. 2010 č. j. 14 C 3/2007-325 byla zamítnuta žaloba Zofie Jochmanové a stěžovatelky, směřující proti žalovanému Janu Eisenreichovi a žalované Marii Eisenreichové (později Elis), na určení, že zůstavitelka Helena Levá byla ke dni své smrti (tj. dne 24. 5. 2006) spoluvlastníkem podílu o velikosti ideálních 3/4 domu i parcely v k. ú. Hradec Králové (výrok I), a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II a IX).
3. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2011 č. j. 21 Co 220/2011-418 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jednak ve věci samé, to však jen ve vztahu k žalobkyni Zofii Jochmanové, jednak ve výroku o nákladech řízení pod bodem IX (výrok I), ve vztahu ke stěžovatelce jej změnil tak, že určil, že zůstavitelka byla spoluvlastnicí předmětných nemovitostí (výrok II), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III až VII).
4. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v měnícím výroku II o věci samé, jakož i v souvisejících výrocích V a VII o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
5. Následně krajský soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu potvrdil, jednak výrok I, zde již jen ve vztahu ke stěžovatelce, a jednak ve výroku VII a IX, ve výrocích IV a V jej pak změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II), a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalovanému i žalované náklady odvolacího řízení (výrok III a IV).
6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky s tím, že není ve smyslu §237 občanského soudního řádu přípustné, stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení a dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje průběh řízení před obecnými soudy, včetně argumentace, kterou v tomto řízení uplatnila, následně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se spravedlnosti jako hodnotového činitele v procesu soudní interpretace a aplikace práva, resp. zákona [např. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)] a s odkazem na nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) vyvozuje, že ústavní stížnost je přípustná i ve vztahu ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. rozsudku č. j. 30 Cdo 885/2013-495. Následně namítá, že Nejvyšší soud v usnesení č. j. 30 Cdo 885/2013-601 zcela opomněl veškerou argumentaci ohledně porušení základních práv a svobod, kterou uplatnila v dovolání, čímž nerespektoval závěry Ústavního soudu vyslovené v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13.
8. Za extrémně rozporný s principy spravedlnosti považuje stěžovatelka závěr obecných soudů, že kupní smlouvu, kterou dne 5. 2. 2006 uzavřela zůstavitelka s žalovanými, nelze považovat za simulovaný právní úkon, neboť právně nezávaznou deklaraci o tom, že se žalovaný postará o bydlení stěžovatelce, nelze spojovat s úvahou o simulaci kupní ceny, tedy že cena ve smlouvě je odlišná od ceny skutečně dohodnuté. Důvodem má být, že kupní cena byla stanovena právě s ohledem na (penězi ocenitelný) závazek žalovaného zajistit stěžovatelce bydlení a že tedy úplata za převáděné nemovitosti byla ve skutečnosti vyšší než cena 450 000 Kč, jak byla uvedena v kupní smlouvě, a žalovaný žádný domek, jímž mělo být toto bydlení zajištěno, stěžovatelce nenabízel.
9. Následně stěžovatelka upozorňuje na obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 24. 5. 2007, kde žalovaný uvedl, že na prodej byl vyhotoven znalecký posudek. Ten však v soudním řízení nebyl předložen. I kdyby však tento posudek zněl na částku 1 546 810 Kč a od této částky se odečetla suma 77 000 Kč, jako údajná hodnota věcného břemene (bezplatného doživotního užívání bytu), jež bylo zřízeno ve prospěch zůstavitelky, pak by sjednaná cena 450 000 Kč činila pouze ? hodnoty. To má svědčit o tom, že písemné vyhotovení smlouvy nezachycovalo skutečnou vůli účastníků.
10. Stěžovatelka má rovněž za to, že neobstojí závěr obecných soudů, že kupní smlouva není v rozporu s dobrými mravy. Z dokazování vyplynulo, že o potřeby zůstavitelky se starala výlučně její rodina (tj. obě žalobkyně), nikoliv žalovaní, osobní situace zůstavitelky se na sklonku jejího života nezměnila, k prodeji podílu na nemovitostech za výše uvedenou cenu neměla zůstavitelka žádný rozumný důvod a prodej za cenu v hrubém nepoměru s hodnotou věci ji poškodil, přičemž se uskutečnil v době, kdy prožívala chorobné stavy a stavy zmatenosti, trpěla dlouhodobou vyčerpaností a ztrátou životních aktivit, a měla oslabené duševní schopnosti. To mělo dle stěžovatelky představovat stav tísně. V soudním řízení bylo vyvráceno, že zůstavitelka na sklonku života žila v zanedbaném prostředí, byl i vyvrácen závěr okresního soudu, že prodej byl zůstavitelkou učiněn po rozumné úvaze, a nebyl nelogický či překvapující, což vyvrací i reakce zůstavitelky na dopis s kupní smlouvou z katastru nemovitostí, jak o tom vypověděla svědkyně Zofie Jochmanová. Výše uvedené okolnosti nesvědčí tomu, že by kupní smlouva byla projevem jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami. Zmíněný hrubý nepoměr neměl být vyvážen ani ujednáním o zřízení věcného břemene, neboť to nebylo spojeno s žádným zaopatřením a zůstavitelka si musela hradit náklady spojené s bydlením; pokud žalovaný uvedl, že tuto úhradu nákladů nepožadoval, klade stěžovatelka otázku, proč tedy takové ujednání nechal do smlouvy zapracovat.
11. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že ač neprovedl navržené důkazy stran toho, že kupní cena nebyla žalovanými zaplacena, dospěl k závěru, že své tvrzení neprokázala. V této souvislosti upozorňuje, že podle kupní smlouvy měla být kupní cena zaplacena v hotovosti při podpisu, žalovaný však uvedl, že ji předal zůstavitelce předem. Svědkyně Ivana Váchová, notářská úřednice, přitom nepotvrdila jeho výpověď o tom, že se zůstavitelky zeptala, zda obdržela kupní cenu, není ani pravdivé tvrzení žalovaného, obsažené ve zmíněném úředním záznamu o podání vysvětlení, že zaplatil daň z prodeje nemovitostí, neboť z výzvy finančního úřadu plyne opak. Celá skutková verze žalovaných, jde-li o zaplacení kupní ceny, je tudíž prý nevěrohodná. Stěžovatelka dále vyslovuje názor, že jestliže popřela správnost předmětné kupní smlouvy jako soukromé listiny ohledně zaplacení kupní ceny, pak žalované stíhala důkazní povinnost, přičemž se dovolává např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1031/96.
12. V ústavní stížnosti je krajskému soudu vytýkáno, že ve svém rozsudku opomenul podstatné části výpovědí praktického lékaře MUDr. Korola (ošetřujícího lékaře) a Zofie Jochmanové, týkající se životních podmínek zůstavitelky, resp. péče o ní, a také že závěr krajského soudu o tom, že žalovaní zůstavitelce poskytovali pomoc, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy i tvrzeními žalovaného. Krajský soud měl pochybit i tím, že opomněl zjevné rozpory ve výpovědích svědka Zdeňka Píchy. Jmenovaný si sice detailně pamatoval na údajné podrobnosti před uzavřením smlouvy, konkrétně že zůstavitelka byla duševně v pořádku, události po uzavření smlouvy nikoliv, ačkoliv podle MUDr. Korola byla zůstavitelka zmatená a psychicky upadala, samotný rozpor má být mezi jeho výpovědí před okresním soudem, dle které zůstavitelka uvedla, že peníze na opravu elektroinstalace, kterou měl zajišťovat, by neměly být problém, v odvolacím řízení popřel, že by uvedla, z čeho chce tuto opravu zaplatit.
13. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 2. 2014 stěžovatelka v podstatě zopakovala své námitky, jak uvedeno výše, a namítla porušení práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy právně nezhodnotily v celém souhrnu posuzovaných skutečností skutkové okolnosti, které ona namítala, nevycházely z individuálních rozměrů případu a nevypořádaly se s nimi způsobem odpovídajícím jejich závažnosti. V doplnění ze dne 19. 2. 2014 stěžovatelka upozornila, že žalovaní podali proti stěžovatelce žalobu, kterou se domáhali vrácení kupní ceny pro případ, že by kupní smlouva byla shledána neplatnou a že žalovaná (Marie Elis) vzala žalobu zpět s tím, že nemá povědomí a přímou vazbu ke skutečnosti tvrzené v žalobě, tedy že došlo k předání finanční částky 450 000 Kč při podpisu smlouvy a že se to jeví jako nepravděpodobné, neboť žádnému předání peněz nebyla přítomna a ani se o tom žalovaný (Jan Eisenreich) nezmiňoval.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
16. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům především vytýká vadné hodnocení provedených důkazů (stran tísně zůstavitelky a zaplacení kupní ceny), jakož i nesprávné právní posouzení (za jakých podmínek lze příslušný úkon považovat za simulovaný) s tím, že obecné soudy nezohlednily individuální okolnosti případu, v důsledku čehož nelze napadená rozhodnutí pokládat za spravedlivá, přičemž pochybení, jichž se obecné soudy dopustily, mají být takového rázu, že vedou k porušení ústavnosti.
17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej není možné, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady však Ústavní soud v případě napadených soudních rozhodnutí nezjistil.
18. V prvé řadě je třeba zmínit, že těžiště dokazování v daném soudním řízení spočívalo v posouzení duševního stavu zůstavitelky v době uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 2. 2006, neboť stěžovatelka tvrdila, že zůstavitelka již v této době trpěla duševní poruchou. Okresní soud, jak patrno ze soudního spisu i "prvostupňového" rozsudku, provedl v tomto ohledu řadu důkazů, mj. lékařskými zprávami a znaleckých posudky, a to jednak MUDr. Kučery, MUDr. Davida, dále pak revizním znaleckým posudkem MUDr. Kolomazníka, jakož i revizním posudkem znaleckého ústavu - Fakultní nemocnice v Olomouci, načež - po pečlivém zhodnocení příslušných důkazů - dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by zůstavitelka jednala v duševní poruše, která by ji činila nezpůsobilou předmětnou smlouvu uzavřít. Stěžovatelka tento závěr v ústavní stížnosti nezpochybňuje, resp. jej v podstatě pomíjí, přičemž Ústavní soud sám neshledal žádný důvod, proč by z něj nemohl vycházet (a naopak jej pokládal za významný z hlediska celkového posouzení věci).
19. Jestliže za této situace stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje na zůstavitelčiny stavy zmatenosti a oslabené duševní schopnosti s tím, že nejednala po "rozumné úvaze", tato otázka byla řešena v rámci způsobilosti zůstavitelky k danému právnímu úkonu a s ohledem na výše uvedené není třeba tuto problematiku zde znovu otevírat. Argumentuje-li ovšem stěžovatelka v tom smyslu, že v době prodeje předmětných nemovitostí zůstavitelka nebyla v dobré fyzické a duševní kondici, a tudíž na její straně existoval stav tísně, nutno poukázat na odůvodnění jak citovaného rozsudku okresního soudu, tak napadeného rozsudku krajského soudu. Z nich totiž plyne, že uvedené soudy se zabývaly otázkou tísně na straně zůstavitelky a potažmo neplatnosti kupní smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy (§39 občanského zákoníku), přičemž dospěly k závěru, že samotná skutečnost, že cena byla nižší, než je cena obvyklá, nemůže být důvodem neplatnosti daného právního úkonu. Současně odmítly, že by stěžovatelka své tvrzení, že zůstavitelka jednala v tísni, prokázala. Stěžovatelka sice označila řadu konkrétních skutečností, na nichž postavila svou argumentaci o stavu tísně na straně zůstavitelky, obecné soudy však tyto skutečnosti buď nepokládaly za relevantní, nebo sice ano, pak je ovšem interpretovaly s jiným výsledkem, než k jakému dospěla stěžovatelka.
20. Okresní soud vycházel z toho, že žalovaný zůstavitelku navštěvoval a poskytoval jí příležitostně pomoc, že zůstavitelka právě kvůli svému zdravotnímu stavu nebyla již schopna se o dům starat (pozn.: a jak plyne z výpovědi svědka Zdeňka Píchy na č. l. 132 soudního spisu, měla v úmyslu dům prodat) a že žila v zanedbaném prostředí, ač v domě bydlely i obě žalobkyně. To okresní soud vedlo k závěru, že vzhledem k zůstavitelčině životní situaci, kdy již otázka ceny nehrála pro ni tak zásadní roli, prodej nelze považovat za nelogický, a tedy že zůstavitelka takto postupovala po rozumné úvaze.
21. Stěžovatelka sice odmítá, že by o zůstavitelku nebylo náležitě postaráno a že by jí žalovaný poskytoval pomoc, avšak v tomto ohledu lze poukázat na závěry, k nimž dospěl krajský soud v napadeném rozsudku. Uvedený soud měl za to, že vztahy mezi žalobkyní Zofií Jochmanovou a zůstavitelkou nebyly "příliš vřelé", otázku, zda se žalobkyně o zůstavitelku náležitě staraly, však zjevně nepokládal za významnou (byť i v tomto ohledu provedl dokazování - viz výslech svědka MUDr. Michala Korola na č. l. 496 či Zdeňka Píchy na č. l. 500, z nichž ostatně možno vyvodit, že tomu tak zcela nebylo), načež vyšel z toho, že se s ní žalovaný jako její soused mnoho let znal a že jí občas poskytl drobnou pomoc, přičemž žádné podstatné okolnosti stran toho, že by žalovaní zneužili svého postavení, nezjistil. Z uvedeného plyne, že stěžovatelčiny výhrady směřují proti skutkovým zjištěním, které krajský soud nepokládal za relevantní (tedy zda žalobkyně o zůstavitelku pečovaly), případně za nějak rozhodné (jaký byl vztah zůstavitelky s žalobkyní Zofií Jochmanovou, či jak častou pomoc jí žalobce poskytoval). Uvedené skutečnosti, resp. uvedená skutková zjištění navíc nejsou bez dostatečné opory v provedeném dokazování (a tedy nelze vyvozovat, že se mohlo jednat o případ tzv. extrémního rozporu mezi nimi a provedenými důkazy). Z tohoto důvodu obecným soudům nic nebránilo, aby si na jejich základě vytvořily podrobnější obraz o okolnostech prodeje předmětných nemovitostí, jenž pak nenasvědčuje tomu, že by zůstavitelka daný prodej uskutečnila v tísni (resp. že by její tísně využili žalovaní). Ovšem i kdyby snad Ústavní soud shledal dané skutkové závěry "spornými", neznamenalo by to samo o sobě, že by závěr obecných soudů, že stěžovatelka neprokázala své tvrzení o stavu tísně u zůstavitelky (a že tedy nenesla své důkazní břemeno), nemohl obstát.
22. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že zpochybnila správnost kupní smlouvy jakožto soukromé listiny, podle které došlo k zaplacení kupní ceny žalovanými, a tudíž důkazní břemeno o jejím zaplacení leží na žalovaných. V podstatě se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud "přehodnotil" závěr obecných soudů, že správnost dané listiny nebyla zpochybněna, a potažmo že stěžovatelka neprokázala, že kupní cena nebyla zaplacena. K takovémuto "přehodnocování" důkazů však Ústavní soud není oprávněn, nehledě na to, že stěžovatelka v podstatě žádný důkaz v daném ohledu obecným soudům nepředložila, kromě toho nelze přejít, že byla nejen u uzavření kupní smlouvy přítomna, ale také byla její účastnicí jako osoba povinná z věcného břemene, přičemž smlouva samotná je sepsána jednoduše, resp. srozumitelně (viz č. l. 67 soudního spisu), takže lze předpokládat, že pokud by skutečně kupní cena zaplacena nebyla, pak by nejen zůstavitelka, ale i stěžovatelka urgovaly její zaplacení. Stěžovatelka poukazuje sice na údajné rozpory ve výpovědi žalovaného, ovšem i touto otázkou se obecné soudy dostatečně zabývaly a neshledaly tyto rozpory z posuzovaného hlediska nějak významnými. Skutečnost, že se s těmito závěry stěžovatelka neztotožňuje a že by dané skutečnosti hodnotila jinak, opodstatněnost ústavní stížnosti rovněž založit nemůže (viz bod 17).
23. Stěžovatelka dále vytýká Nejvyššímu soudu pochybení, pokud se jedná o posouzení otázky, zda předmětná kupní smlouva představuje simulovaný právní úkon, či nikoliv, a to z důvodu, že kupní cena byla sjednána (také) s ohledem na závazek žalovaného zajistit stěžovatelce bydlení. Ovšem ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud z hlediska mezí přezkumu ústavnosti aktů orgánů veřejné moci co Nejvyššímu soudu vytknout, neboť ten se v napadeném rozsudku danou otázkou zabýval, přičemž srozumitelně stěžovatelce vysvětlil, v čemž spočívá rozdíl mezi případem simulovaného právního úkonu a případem nyní posuzovaným, tedy že za rozhodné kritérium nutno považovat to, zda skutečná vůle účastníků, jde-li o sjednání kupní ceny, korespondovala s jejím projevem na příslušné listině, tj. kupní smlouvě, a v daném případě nebylo zjištěno, že by cena uvedená v kupní smlouvě byla rozdílná od ceny, kterou si účastníci smlouvy fakticky sjednali. Dovolává-li se stěžovatelka nějakých dalších skutečností, vzhledem k danému právnímu názoru, jehož věcnou správnost Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, je zjevné, že tyto žádný význam mít nemohou.
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu