ECLI:CZ:US:2014:3.US.344.14.1
sp. zn. III. ÚS 344/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 19. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti KVAZAR akciová společnost, se sídlem Ostrava - Kunčičky, Střádalů 26, zastoupené Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem, AK se sídlem v Ostravě, Solná 1472/5, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 11. 2013 č. j. 15 C 61/2012-125, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou dne 28. 1. 2014 a doplněnou dne 14. 3. 2014, se KVAZAR akciová společnost, se sídlem v Ostravě - Kunčičkách (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, vydané v občanskoprávním řízení o náhradu škody za poškozenou pneumatiku na vozidle Škoda Superb Combi, vzniklé najetím do výtluku na místní komunikaci.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 8. 11. 2013 rozsudkem č. j. 15 C 61/2012-125 Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") návrh žalobkyně, aby Městu Šenov (žalovaný) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 3 000,62 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému ve stanovené lhůtě na náhradě nákladů řízení částku 11 011,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu porušuje čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými nalézacím soudem, "a dále bylo s mimořádnou intenzitou zasaženo do jejího ústavního práva na spravedlivý proces", pokud byla žalovanému, který je územním samosprávným celkem, přiznána náhrada nákladů právního zastoupení advokátem, a to navíc v částce, která dosahuje téměř čtyřnásobku žalované jistiny.
K rozhodnutí ve věci samé stěžovatelka dále uvedla, že jeho odůvodnění je neúplné, činí rozsudek nepřezkoumatelným a především je v přímém rozporu se skutečnostmi, které vyšly najevo v řízení. Namítla, že nalézací soud se s jejími tvrzeními nijak nevypořádal a nevyslechl jí navrhovaného svědka Roberta Vitta; polemizovala se způsobem, jakým nalézací soud hodnotil v řízení provedené důkazy a opakovala, že závěry nalézacího soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, která byla prokázána v průběhu řízení. Tím prý nalézací soud porušil zásadu rovnosti stran a rovněž i právo na spravedlivý proces, neboť důkazy hodnotil nikoli dle zásady volného hodnocení důkazů, ale dle své libovůle, přičemž rozsudek řádně neodůvodnil a některé důkazní prostředky zcela opomenul. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 (N 255/55 SbNU 463) a opakovala, že napadeným rozsudkem nalézacího soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka byla toho názoru, že přes bagatelní povahu napadeného výroku "meritorní projednání věci zcela zásadně přesahuje její individuální zájem."
K náhradově nákladovému výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu stěžovatelka uvedla, že s ním kategoricky nesouhlasí, neboť žalovaný má vlastní právní a kontrolní úsek, v jehož čele stojí člověk s vysokoškolským právnickým vzděláním, což lze zjistit z oficiálních webových stránek žalovaného v sekci "struktura úřadu." Poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12, ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3000/11 (N 6/64 SbNU 61) a tvrdila, že výrokem II napadeného rozsudku bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť "ne každé zastoupení účastníka advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny".
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci samé, Ústavní soud je toho názoru, že nalézací soud věc stěžovatelky dostatečně posoudil a ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že žalobě nemohl vyhovět. Ústavní soud se s odůvodněním tohoto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k němu dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Rozhodnutí bylo přijato v rámci kontradiktorního řízení, během nějž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. V odůvodnění sice není výslovně uvedeno, zda byl důkaz výslechem svědka Roberta Vitta žalobkyní navrhován, resp. proč nebyl soudem akceptován, nicméně tato skutečnost zjevně nemůže ovlivnit závěr, že po celkovém posouzení se řízení před nalézacím soudem jeví Ústavnímu soudu jako spravedlivé. Ústavní soud navíc není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného nalézacím soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkané rozhodnutí za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné odůvodnění plně odkázat.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou výše požadované náhrady škody. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupné na http://nalus.usoud.cz), který v projednávaném případě neshledal. Názor o významu ústavní stížnosti podstatně přesahujícím vlastní zájmy stěžovatelky Ústavní soud nesdílí.
K té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti náhradově nákladovému výroku, Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení (včetně řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů), resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele bylo tvrzení, že náklady na právní zastoupení žalované advokátem nebyly účelně vynaloženými náklady, tj. náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný je územním samosprávným celkem a má vlastní právní a kontrolní úsek v čele se zaměstnancem s vysokoškolským právním vzděláním, jak plyne z obecně dostupné "struktury úřadu."
Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že náklady na právní zastoupení územně samosprávného celku nemusí být vždy náklady vynaloženými účelně, a to s ohledem na způsob financování a personální vybavení územně samosprávných celků, orgánů veřejné moci, resp. jiných státních či státem ovládaných subjektů právními (legislativními) odbory, zaměstnávajícími dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat zájmy příslušného subjektu před soudy.
V projednávaném případě je však Ústavní soud toho názoru, že ze samotné skutečnosti, že podle informací o struktuře obecního úřadu zveřejněných na webových stránkách žalovaného byl v čele jeho úseku právního a kontrolního JUDr. Tadeáš Kowalski, nelze bez dalšího dovodit, že náklady na právní zastoupení žalovaného advokátem nebyly účelně vynaloženými náklady. K posouzení toho, zda se obec Šenov mohla obejít při vedení soudního sporu o náhradu škody bez právní pomoci advokáta, by bylo zapotřebí zkoumat faktické údaje o kapacitních možnostech právního a legislativního úseku Městského úřadu, o jeho personálním obsazení a pracovním vytížení. Takové podklady stěžovatelka neposkytla a nemůže být úkolem Ústavního soudu, aby si je sám obstarával, navíc ve věci bagatelního významu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu