ECLI:CZ:US:2014:3.US.3443.14.1
sp. zn. III. ÚS 3443/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti JOKA Agentura s.r.o., se sídlem Praha 8, Střížkovská 8/9, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Praha 9, Krausova 605/6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 881/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 53 Co 113/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2012 sp. zn. 22 C 267/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v její občanskoprávní věci.
Stěžovatelka nabyla veřejnou dražbou konanou dne 9. 7. 2003 mj. pohledávku za dlužníkem Milanem Herčíkem ve výši 428 404 Kč s příslušenstvím, doloženou platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 1998, a poté vstoupila na místo předchozího oprávněného do exekučního řízení, v jehož průběhu však vyšlo najevo, že platební rozkaz byl nesprávně opatřen doložkou právní moci, neboť nebyl žalovanému řádně doručen. V následném - znovuotevřeném - občanskoprávním řízení byla původní žaloba proti výše jmenovanému dlužníku zamítnuta; tvrzený důvod z nájemního vztahu pro neplatnost nájemní smlouvy odpadl a nárok z bezdůvodného obohacení již byl promlčen.
Na tomto základě stěžovatelka dovodila, že - nevymožením nabyté pohledávky - jí vznikla škoda, a to nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nesprávném vyznačení doložky právní moci na platebním rozkazu.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem - po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3930/2011- stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti státu domáhala náhrady škody ve výši 1 101 456 Kč (skládající se z jistiny nevymožené pohledávky a příslušenství ve výši 673 052 Kč), opětovně zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil, a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Uvedená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou rozhodujícím soudům, jakož i stěžovatelce, známá, pročež je netřeba rekapitulovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že přijaly výklad, na jehož základě liberovaly stát z jeho odpovědnosti, čímž nepřípustně porušily její základní právo, jež je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 3 Listiny. Namísto toho, aby vycházely z prokázaných skutkových okolností chybného vyznačení právní moci daného platebního rozkazu, resp. aby věnovaly pozornost skutečnosti, že nebýt chybného vyznačení doložky právní moci, škoda by jí nevznikla, se zabývaly "zcela irelevantní" otázkou, zda by předmětnou pohledávku vydražila, i kdyby platební rozkaz doložku právní moci neobsahoval.
Ke "zrušení" platebního rozkazu došlo až po více než šesti letech od (nesprávného) vyznačení této doložky, v době, kdy již byly skartovány listiny prokazující důvodnost původní žaloby, a stěžovatelka se proto domnívá, že právě v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu nastalo znehodnocení její pohledávky, jež se v důsledku toho stala fakticky bezcennou; navíc musela vynaložit další náklady soudního řízení v celkové výši 143 763 Kč.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Jako zvláště významné jest zdůraznit - neboť stěžovatelka tuto okolnost zjevně přehlíží - že pouhá věcná správnost rozhodnutí obecných soudů kritériem ústavněprávního přezkumu není.
Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany se zřetelem k čl. 36 odst. 3 Listiny, však směřuje svoji kritiku do řízení soudního, v němž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána, a právě takovou "věcnou nesprávnost" namítá. Proto primárně může jít jen o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Skutečnost, že nesprávné vyznačení doložky právní moci představuje nesprávný úřední postup, za nějž - bez ohledu na zavinění - odpovídá stát, nebyla v projednávané věci zpochybňována; spornou se stala výlučně otázka, zda existuje příčinná souvislost mezi stěžovatelkou tvrzenou vzniklou škodou a indikovaným pochybením státu. Obecné soudy dospěly k závěru, že tento rozhodný vztah příčinné souvislosti v dané věci nebyl doložen, neboť naopak bylo prokázáno (a stěžovatelka to v ústavní stížnosti v úplnosti ostatně nikterak nezpochybňuje), že by k vydražení předmětné pohledávky přistoupila i v případě, že by pravomocným platebním rozkazem přiznána nebyla, což bylo dáno její dražební strategií v poměrech hromadného dražení "balíku pohledávek", jak ji popsal před soudem prvního stupně stěžovatelčin jednatel.
Soud prvního i druhého stupně tím učinily zadost zmíněnému kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž právě ve vztahu k takto pochopené podobě příčinné souvislosti závazně obrátil jejich pozornost, a kterým - evidentně výstižně - potlačil jejich názor předchozí, který byl pro stěžovatelku nepříznivý "od počátku".
V hmotněprávní větvi čl. 36 odst. 1 Listiny - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou v kontextu ústavněprávního přezkumu významné (nejde-li o instanční přezkum, jak bylo řečeno výše) až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Z předchozího je zjevné, že tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Obecné soudy aplikovaly relevantní právo, jeho interpretace nevykazuje seznatelné nedostatky, dosažený výsledek sporu je adekvátně odůvodněn a lze jej rozumně zastávat. Ústavněprávně relevantním deficitem - ve smyslu výše vymezeného excesu - netrpí zjevně.
Není-li zpochybnitelný tento hmotněprávní základ, neobstojí ani námitky stěžovatelky, obsahově směřující k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v jeho větvi procesní. Což se týká namítaného nedostatku provedení důkazu výpovědí svědka M. Herčíka, jehož zdůvodnění tkví očividně mimo rozhodný kontext věci, jakož i - pouze spekulativní - úvahy, že vyznačení doložky právní moci platebního rozkazu ztížilo stěžovatelce procesní situaci v následném nalézacím řízení.
Na podkladě řečeného je tedy namístě závěr, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Jako návrh zjevně neopodstatněný stěžovatelčinu ústavní stížnost podle tohoto ustanovení - v senátě a bez jednání - usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu