ECLI:CZ:US:2014:3.US.3472.12.1
sp. zn. III. ÚS 3472/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. JUDr. Dany Ševců a 2. Ing. Jaroslava Ševců, zastoupených JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, proti výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 32 Cdo 2808/2010-698 a výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 9 Cmo 340/2008-575, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou názoru, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 3. 2008 č. j. 41 Cm 255/1999-525 žalobu Československé obchodní banky (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) proti žalovaným stěžovatelům a Miloslavu Balcarovi na zaplacení částky 14 633 716,90 Kč zamítl.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se ohledně částky 398 241,70 Kč zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok I.), přičemž ve zbývajícím rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaní (včetně stěžovatelů) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 14 235 475,26 Kč (výrok II.). Odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Nejvyšší soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelů (výrok II.) a žalovaného M. Balcara (výrok III.). Dovolání stěžovatelů proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, odmítl (výrok I.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti těmto rozsudkům (resp. konkretizovaným výrokům) obšírně oponují, a jelikož jimi předestřená argumentace je jim nepochybně známa, netřeba ji v podrobnostech rekapitulovat.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Obdobné závěry se uplatní též v případě posouzení ústavní stížnosti coby nepřípustné [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, identifikuje se stížností jiného stěžovatele - v řízení před obecnými soudy rovněž žalovaného Miloslava Balcara, zastoupeného týmž právním zástupcem, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl usnesením sp. zn. II. ÚS 3448/12 ze dne 30. 9. 2014 a jako zčásti zjevně neopodstatněnou a zčásti (co do námitky nesprávného obsazení soudu) nepřípustnou ji odmítl.
To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.
Patří se pak již jen shrnout, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat ani jako "svévolná" či excesivní, jestliže obecné soudy svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily, a jimi uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a jsou v rovině práva ústavního akceptovatelné.
Ve vztahu k výtce týkající se nesprávného obsazení soudu se patří stěžovatele odkázat na prostředky nápravy, které jim právní řád poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu [žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].
Je tudíž na místě úsudek, že se stěžovatelům porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zčásti zjevně neopodstatněné, resp. zčásti nepřípustné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Ústavní soud se zřetelem k požadavku zajištění jednotné judikatury vyčkával rozhodnutí v předcházející věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3448/12; toto řízení, v jehož rámci došlo ke změně soudce zpravodaje, bylo skončeno až výše zmiňovaným usnesením ze dne 30. 9. 2014.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu