ECLI:CZ:US:2014:3.US.3529.14.1
sp. zn. III. ÚS 3529/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Anny Mazurekové a 2. Antona Mazureka, obou zastoupených JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2013 č. j. 57 Co 193/2013-125 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. října 2012 č. j. 9 C 279/2010-97, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a projednání mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 4. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2014, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně požádali Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby se usnesl, že se při projednání ústavní stížnosti nebude řídit pořadím, v jakém mu návrhy došly.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby žalovaná obec Zděchov byla povinna odprodat jim nově vzniklý pozemek označený parc. č. X1 dle geometrického plánu pro rozdělení pozemků č. 455-100/2008 ze dne 4. 3. 2009, vyhotovený Ing. Vlastimilem Duškem (výrok I), a aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelům částku 16 300 Kč (výrok II), dále jím pak bylo rozhodnuto, že se státu nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19 980 Kč (výrok IV).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu ve výroku I a II potvrzen, ve výrocích III a IV byl změněn tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 7 740 Kč, a dále jím bylo stěžovatelům uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 465 Kč.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 236/2014-184 bylo podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuto dovolání stěžovatelů, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a pokud jím byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 16 300 Kč, nebylo navíc dovolání přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že prokázali zápisem z 12. zasedání zastupitelstva žalované obce Zděchov, které se konalo dne 23. 11. 2007, přípisem žalované ze dne 29. 11. 2007 i výslechy účastníků, že žalovaná učinila veřejný příslib, že jim odprodá část pozemku parc. č. X2. Na základě doporučení žalované dali zhotovit výše zmíněný geometrický plán, za nějž zaplatily 20 500 Kč, a protože ten řešil zaměření i pozemků dalších zájemců, měli se na jeho úhradě podílet částkou 2 100 Kč, stejně tak jako žalovaná, která jim tutéž částku zaplatila. Poté žalovaná od daného veřejného příslibu odstoupila s tím, že se zájemci o odkoupení obecního pozemku mají dohodnout o hranicích nově vzniklých pozemků, načež přes řadu jejich výzev k převodu pozemku nedošlo.
6. V návaznosti na to stěžovatelé tvrdí, že z provedeného dokazování měla vyplynout oprávněnost tohoto jejich požadavku a že ačkoliv - s poukazem na §850 a násl. ("starého") občanského zákoníku a komentář k občanskému zákoníku na str. 2193 nakladatelství C. H. Beck, vydání první - argumentovali, že jde o veřejný příslib k odprodeji předmětné nemovitosti, okresní soud se s tímto názorem neztotožnil, neboť dle jeho názoru šlo o úkon subjektu veřejného práva, jenž se obracel na konkrétní osoby - na ně. Tak tomu však nebylo, neboť žalovaná se neobracela pouze na ně, ale na širší veřejnost. Stěžovatelé mají za to, že takové jednání je nesolidní, neboť žalovaná nerealizovala původní záměr a začala zvýhodňovat další zájemce.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla zčásti podána včas (viz ale bod 8) oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (k tomu viz ale bod 9).
8. Podmínku včasnosti podání však ústavní stížnost nesplňuje v té části, kde stěžovatelé napadají a domáhají se zrušení výroku II rozsudku okresního soudu, resp. výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl tento výrok potvrzen, neboť v tomto případě bylo dovolání objektivně nepřípustným mimořádným opravným prostředkem (tj. jeho přípustnost nezávisela na uvážení dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a proto dvouměsíční lhůta začala běžet již doručením napadeného rozsudku krajského soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tj. nejpozději dne 28. 8. 2013, kdy tento rozsudek nabyl právní moci, přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 6. 11. 2014.
9. Otázkou také je, zda ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím soudů nižších stupňů lze ústavní stížnost považovat za přípustnou, neboť to předpokládá vyčerpání dovolání podle §236 a násl. o. s. ř., jakožto mimořádného opravného prostředku ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, k němuž může dojít pouze za předpokladu, že bude stěžovatelem "řádně" uplatněn, tedy způsobem předpokládaným zákonem. V tomto ohledu současná praxe Ústavního soudu "toleruje", není-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), resp. vymezí-li dovolatel - v návaznosti na to - vadně důvody dovolání či to, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. [srov. bod 21 a násl. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Možno podotknout, že takovýto procesní postup je v podstatě nutností. Ústavní soud vyslovil, že před podáním ústavní stížnosti je třeba vždy vyčerpat dovolání, nejde-li samozřejmě o případ, kdy je "objektivně" nepřípustné [srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)], čímž současně poskytl jistotu účastníkům řízení, že posléze podaná ústavní stížnost nebude ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů pro opožděnost odmítnuta; účastníci tak nejsou nuceni řešit poměrně složitou otázku, zda by uvažované dovolání bylo postaveno na zákonem předpokládaném dovolacím důvodu (a případně "pro jistotu" podávat souběžně s ním ústavní stížnost), resp. Ústavní soud nemusí posuzovat, zda námitky obsažené v ústavní stížnosti takový dovolací důvod naplňují, či nikoliv (a tedy zda stěžovatel nepochybil, pokud dovolání neuplatnil), a to s rizikem vzniku nežádoucí diskrepance mezi názorem svým a názorem Nejvyššího soudu. Vzhledem k aktuální právní úpravě (a teprve se vytvářející judikatuře Nejvyššího soudu po zásadní změně úpravy §237 o. s. ř.) se z hlediska dovolatelů nejeví jako jednoduchý úkol dostát požadavkům stran některých obsahových náležitostí dovolání, zvláště pak těch, jež souvisí právě s otázkou uplatnění adekvátního dovolacího důvodu (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), což zatím nutí Ústavní soud brát tuto okolnost (zčásti objektivního rázu) na zřetel. Poněkud jiná situace ovšem nastává, jestliže příslušný nedostatek vznikne tak, že dovolatel postupuje podle nesprávné právní úpravy, zde konkrétně podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 (tento závěr Nejvyššího soudu přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezpochybňují a jeho rozhodnutí nenapadají); v takovém případě se totiž zjevným pochybením samotní dovolatelé (zpravidla) připravují o to, aby se Nejvyšší soud otázkou přípustnosti dovolání, resp. uplatnění adekvátního dovolacího důvodu a naplnění obsahových náležitostí dovolání ve smyslu posledně citovaného ustanovení, mohl vůbec zabývat, takže lze sotva dospět k závěru, že by zde rozhodování Nejvyššího soudu bylo nějak nepředvídatelné. Nicméně toto v souzené věci až tak podstatné není, neboť jsou dány i jiné důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti (viz níže), a proto Ústavní soud ponechal tuto otázku stranou. Současně však touto cestou pro futuro avizuje, že výše uvedený tolerantní přístup má určité hranice.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud (přesto) posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, jak obecné soudy interpretovaly ustanovení §850 občanského zákoníku, tedy tzv. podústavní právo, a jak je aplikovaly na jejich případ, konkrétně pak jak posoudily otázku, zda dopis žalované ze dne 29. 11. 2007, ve spojení se chválením záměru prodeje části obecního pozemku parc. č. X2 zastupitelstvem obce (žalované), představovaly veřejný příslib.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích ovšem opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelé v ústavní stížnosti žádné takové vady, jimiž by byla stižena interpretace a aplikace uvedeného zákonného ustanovení, nenamítají, a ani Ústavní soud žádné nezjistil. Obecné soudy řádně vysvětlily, proč v souzené věci o veřejný příslib nejde, a pokud stěžovatelé argumentují, dovolávaje se publikace Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník II, 1. vydání, Praha, 2008, str. 2193, že se žalovaná neobrátila jen na ně, ale i na další zájemce, takže o veřejný příslib šlo, nijak tím správnost (natož pak ústavnost) závěrů obecných soudů nezpochybňují. Z hlediska kvalifikace příslušného úkonu totiž není rozhodující, na kolik zájemců se žalovaná obrátila (podle žaloby přiložené k ústavní stížnosti mělo jít o 4 vlastníky přilehlých pozemků), ale zda byl okruh zájemců individualizován, či nikoliv. Nelze rovněž ponechat stranou, že stěžovatelé zcela opomíjejí další, z hlediska příslušného závěru nikoliv irelevantní argumentaci obecných soudů týkající se jednak usnesení zastupitelstva obce, kterým byl vysloven souhlas se záměrem prodeje pozemku parc. č.X2, jakožto veřejnoprávního úkonu, jednak (toliko) informativní povahy navazujícího dopisu ze dne 29. 11. 2007. Jak také plyne z provedeného dokazování, prodej byl předpokládán v případě, že budou splněny určité podmínky, mimo jiné udělení souhlasu starosty k rozdělení předmětného obecního pozemku, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by tyto byly splněny.
14. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebylo možné projednat věcně, nemohl Ústavní soudu ani vyhovět (akcesorickému) návrhu stěžovatelů ve smyslu §39 a §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (nicméně se snažil postupovat tak, aby věc byla vyřízena v co nejkratší době).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu