ECLI:CZ:US:2014:3.US.3541.13.1
sp. zn. III. ÚS 3541/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky HPQ - Plast, s. r. o., IČ 25038842, se sídlem Český Dub, Husova 52, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, Liberec 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2013 č. j. 21 Cdo 2590/2012-164 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. února 2012 č. j. 29 Co 598/2011-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 22. 11. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména pak její práva odpovídající ústavním principům podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 5. 2011 č. j. 16 C 48/2010-85 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 10. 2011 č. j. 16 C 48/2010-108) byla zamítnuta žaloba Ing. Lubora Chudárka proti stěžovatelce na určení, že se zrušuje výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelkou žalobci, datovaná 21. 12. 2009, a dále jím byla žalobci uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 10 800 Kč a zaplatit České republice na svědečném 405 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že předmětná výpověď je neplatná, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 28 570,40 Kč a České republice ve výši 405 Kč.
4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto stěžovatelkou podané dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného důvodu věcně správný (a netrpí žádnou z vad uvedených v §242 odst. 3 občanského soudního řádu), a dále jím bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 901 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nezabezpečily její právo na spravedlivý proces a vydaly nezákonná rozhodnutí. K tomu uvádí, že od spravedlivého rozhodnutí očekávala dodržení principu nezávislosti a nestrannosti soudu, práva na náležité odůvodnění rozsudku i zákazu výrazného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, stejně jako dodržení zásady volného hodnocení důkazů a práva na "opětovnou možnost ve spravedlivém opravném procesu nespravedlivý rozsudek přezkoumat", a že se cítí být zasažena na právu vlastnit majetek, neboť nespravedlivě hrozí, že bude muset žalobci platit náhradu mzdy ve výši okolo 1 mil. Kč, přičemž pokud by soudy rozhodovaly správně, škoda (v podobě náhrady mzdy za období delší než dva roky) by jí nevznikla.
6. Dále stěžovatelka uvádí, že předmětná výpověď byla žalobci dána z toho důvodu, že se coby vedoucí zaměstnanec ve dnech 9. až 10. 12. 2009 bez omluvy nedostavil do zaměstnání a omlouval to zdravotní indispozicí, což však neprokázal, a dopustil se tak vědomé lži. Soud prvního stupně uzavřel, že z pracovní smlouvy vyplývala pro žalobce povinnost oznámit svou pracovní neschopnost do 12 hodin prvního dne trvání nemoci a následujícího pracovního dne tuto doložit potvrzením, že žalobce vykonával pozici vedoucího zaměstnance, u něhož lze očekávat odpovědný přístup k plnění povinností, a že došlo k narušení důvěry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, a proto nelze po ní spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr byl ponechán v účinnosti. Krajský soud sice připustil, že žalobce porušil svou neomluvenou absencí povinnost vyplývající z právních předpisů, avšak s ohledem na porušení práva zaměstnance na dovolenou a pravidel na čerpání této dovolené ze stěžovatelčiny strany neshledal, že by dané porušení dosáhlo takové intenzity, aby to zakládalo oprávnění pracovní poměr vypovědět z důvodu podle §52 písm. g) zákoníku práce. Nejvyšší soud se pak se závěry odvolacího soudu ztotožnil, resp. potvrdil, že postupoval správně a v souladu s jeho judikaturou.
7. Proti závěrům krajského i Nejvyššího soudu stěžovatelka vznáší námitky, přičemž se domáhá, aby je podrobil svému přezkumu, a to pro jejich údajnou neslučitelnost s ústavními principy. Dle svých slov stěžovatelka nijak nesporuje úvahy Nejvyššího soudu o tom, jak má být aplikováno citované ustanovení, obsahující normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, tedy že je dána široká úvaha soudu, jak v každém konkrétním případě tuto hypotézu vymezí z předem neurčeného okruhu okolností, má však za to, že s takovouto normou je třeba zacházet v rámci ústavněprávních mantinelů, které nebyly respektovány, resp. že nelze dané oprávnění zneužívat způsobem majícím dopady do ústavních práv účastníků soudního řízení, přičemž zmíněné soudy hranici volného uvážení překročily, neboť postupovaly libovolně, bez respektu k základním principům logiky a spravedlnosti. Z napadených rozhodnutí má totiž plynout, že pokud vedoucí zaměstnanec svévolně a bez informování zaměstnavatele nepřijde do zaměstnání a tři dny nedá o sobě vědět, a tímto způsobem poruší pracovní smlouvu i esenciální povinnost podle zákoníku práce, nemusí to mít žádný dopad, má-li z vlastní neznalosti právních předpisů nevyčerpanou dovolenou za předchozí kalendářní rok. Má jít o pominutí zásady ignorantia legis neminem excusat, navíc v soudním řízení nebylo řešeno, z jakého důvodu se žalobce nedomáhal čerpání dovolené dříve, dovolací soud naopak spekuluje v tom smyslu, že (stěžovatelka) nevysvětlila, jaké dopady by mělo, kdyby žalobce čerpal dovolenou od 1. 11. 2009.
8. Uvedené soudy tak měly upřednostnit ochranu zaměstnance a překročit své diskreční oprávnění, když "využily" pochybení na její straně k nepřípustnému popření jejího práva sankcionovat zaměstnance za porušení nejzákladnější zaměstnancovy povinnosti. Není nevýznamné, že žalobce svou nepřítomnost omlouval nepravdivými skutečnostmi, neboť za této situace nemůže být po ní spravedlivě požadováno, aby jej v pracovním poměru ponechávala. Za další exces stěžovatelka považuje to, jakým způsobem krajský soud naložil s judikaturou spojenou s identickým případem, kdy neomluvená absence byla hodnocena jako porušení právních předpisů zvlášť hrubým způsobem, a že se dovolací soud svou relevantní judikaturou, představovanou rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nezabýval, čímž se dopustil elementárního porušení vlastní judikatorní praxe.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká obecným soudům, že nesprávně vyložily a aplikovaly §52 písm. g) zákoníku práce, tedy tzv. podústavního práva. Jak sama v souvislosti se závěry Nejvyššího soudu zmiňuje, uvedené ustanovení obsahuje normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, a tudíž otevírá poměrně široký prostor pro obecné soudy, aby na základě vlastní úvahy a s ohledem na jedinečné okolnosti jimi posuzovaného případu daly pojmu (resp. slovnímu spojení) "závažné porušení povinností..." konkrétní obsah. Lze rovněž souhlasit s tím, že jejich uvážení nesmí být "libovolné", ovšem přezkum daného uvážení ze strany Ústavního soudu - s ohledem na výše popsané postavení tohoto soudu a na skutečnost, že žádné ústavně zaručené základní právo hmotné povahy, které by mělo být při intepretaci a aplikaci citovaného ustanovení bráno v potaz, na věc nedopadá - je v principu možný pouze z procesního hlediska (resp. z hlediska principů spravedlivého procesu), tedy zda obecné soudy svůj postup řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s věcným posouzením, tak není z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti právně významné, stejně tak jako eventualita, že by se toto posouzení jevilo Ústavnímu soudu jako nesprávné (viz také výše).
13. Jak přitom patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, jak soud odvolací, tak dovolací se otázkou intenzity porušení povinností žalobcem podrobně zabývaly, přičemž uvedly konkrétní, nikoliv zjevně irelevantní důvod (tj. porušování povinností zaměstnavatele ze strany stěžovatelky, jde-li o čerpání dovolené žalobce, resp. o vznik zákonné fikce tohoto čerpání), pro který zhodnotily dané porušení jako méně intenzivní, než aby bylo způsobilým důvodem výpovědi podle citovaného ustanovení. Z hlediska ústavnosti tak nelze obecným soudům nic vytknout.
14. Stěžovatelka sice rovněž namítá, že se obecné soudy nedržely závěry plynoucími z jejich vlastní judikatury, představované zde především rozsudkem ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 971/2000, z napadených rozhodnutí však plyne, že krajský i Nejvyšší soud z citovaného judikátu vycházely, resp. v něm vyjádřený relevantní právní názor, tedy že "porušení právních povinností zaměstnavatelem může mít v závislosti na jejich příčinném vztahu k vlastnímu porušení pracovní kázně zaměstnancem význam z hlediska hodnocení jeho intenzity", respektovaly, nicméně - s ohledem na konkrétní okolnosti, jež se lišily od tehdy posuzované věci - shledaly porušení povinností zaměstnavatelem z výše popsaného hlediska jako významné. Ani v tomto bodě tak Ústavní soud žádnou, z hlediska ústavnosti významnou vadu nezjistil.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu