ECLI:CZ:US:2014:3.US.356.14.1
sp. zn. III. ÚS 356/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Focko, zastoupeného JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem Pellicova 2c, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 25 Cdo 2222/2013-404, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2012 č. j. 44 Co 441/2011-353 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. července 2011 č. j. 31 C 132/2000-325, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která údajně porušila jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a čl. 90 Ústavy ČR.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se zjišťuje:
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně, jímž tento soud zamítl žalobu společnosti ADONTON, s. r. o. v likvidaci proti žalovanému Statutárnímu městu Brno - městské části Brno-střed o zaplacení 895 663,-Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti výše označeným rozhodnutím podal dovolání Ing. Martin Kleil, zastoupený advokátem JUDr. Vladimírem Focko. Dovolatel dovozoval svou legitimaci pro podání mimořádného opravného prostředku ze smlouvy o postoupení žalované pohledávky, kterou uzavřel dne 17. 1. 2013 (po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu) s JUDr. Miroslavem Kyprým, kterému byla předmětná pohledávka postoupena žalobcem smlouvou ze dne 14. 12. 2012.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 11. 2013 č. j. 25 Cdo 2222/2013-404 řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I) a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok II). Svůj odmítavý výrok odůvodnil dovolací soud poukazem na ustanovení §107a a §243c odst. 1 část věty za středníkem občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř.") s tím, že dovolání bylo podáno osobou, která není k podání dovolání oprávněna.
III.
Stěžovatel odvozuje svoji legitimaci k podání projednávané ústavní stížnosti ze smlouvy ze dne 24. 1. 2014, kterou mu dovolatel, Ing. Martin Klail postoupil předmětnou pohledávku s příslušenstvím "za vzájemně dohodnutou cenu ve výši 1,- Kč, která byla mezi účastníky smlouvy vypořádána při podpisu této smlouvy v hotovosti".
IV.
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V projednávané věci byl věcný přezkum vyloučen, neboť stěžovateli nesvědčilo postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti, a to z níže vyložených důvodů.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická (nebo právnická) osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Toto ustanovení zakotvuje ústavní stížnost jako prostředek individuální právní ochrany subjektivního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele, tj. stěžovatel musí být napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci sám postižen. Materiální předmět řízení o ústavní stížnosti se liší od předmětu řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, a s ohledem na to je i zcela jinak upraveno účastenství v řízení; v řízení o ústavní stížnosti vystupuje na straně jedné stěžovatel (účastník řízení před obecným soudem) a na straně druhé tento obecný soud sám. Stěžovatelem tak (až na výjimku, která na projednávanou věc nedopadá) nemůže být osoba, která nebyla účastníkem soudního řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Je-li předmětem ústavní stížnosti ochrana vlastnického práva, rozhodovací praxe Ústavního soudu připouští procesní nástupnictví při univerzální sukcesi za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§107), tj. zemře-li v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel - původní účastník řízení před obecnými soudy - Ústavní soud zpravidla pokračuje v řízení s jeho dědici (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 870/09 ze dne 8. 4. 2010, N 79/57 SbNU 71). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel nebyl účastníkem dovolacího řízení; nebyl účastníkem ani řízení před obecnými soudy. Napadené usnesení dovolacího soudu bylo doručeno stěžovateli jen jako právnímu zástupci dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto právě proto, že nebyl procesním nástupcem žalobce a nebyl tedy ani osobou legitimovanou k podání dovolání.
Nebyl-li stěžovatel účastníkem řízení před soudem prvního a druhého stupně, nemohl být účastníkem ani řízení dovolacího, jak srozumitelně vysvětlil dovolací soud ve vztahu k dovolateli a není proto aktivně legitimován požadovat zrušení jejich rozhodnutí cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel nezískal toto oprávnění ani jako procesní nástupce. V této souvislosti lze jen poznamenat, že procesní nástupnictví při singulární sukcesi a analogické použití §107a o. s. ř. je v řízení o ústavní stížnosti vyloučeno (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 17/03 ze dne 17. 9. 2003, U 20/31 SbNU 333).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj