ECLI:CZ:US:2014:3.US.3618.14.1
sp. zn. III. ÚS 3618/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Burianové, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem Vídeňská 181, Klatovy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. října 2014 č. j. 3 As 129/2013-28 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2013 č. j. 30 A 49/2011-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím správních soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu před nuceným omezením vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatelka se v řízení před správními soudy domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne ze dne 5. 10. 2011, jímž bylo částečně změněno rozhodnutí Městského úřadu Železná Ruda (dále též "stavební úřad") ze dne 25. 1. 2011. Rozhodnutím stavebního úřadu bylo ve prospěch JUDr. Jiřího Šimana a Marty Šimanové povoleno užívání stavby "Vnitřní rozvody vody a kanalizace, kanalizační přípojka k rekreačnímu objektu č. ev. X1 v Železné Rudě" na pozemcích p. č. X2, st. X3 v katastrálním území Železná Ruda (dále jen "stavba"). Stěžovatelka podala správní žalobu jako účastnice předchozího kolaudačního řízení z titulu vlastnictví pozemků nabytého převodem od svého manžela Ondřeje Buriana, na kterých se předmětná stavba nachází. V žalobě argumentovala tím, že manželům Šimanovým vůbec nesvědčilo oprávnění stavět, neboť na ně (z důvodu nabytí od nevlastníka) nepřešlo vlastnické právo, resp. veřejnoprávní oprávnění pokračovat v povolené stavbě, a dále vznesla námitku, že stavební povolení vydané ve spojeném územním a stavebním řízení nemohlo nabýt právní moci s ohledem na opomenutého účastníka - vlastníka zastavovaných pozemků. Stěžovatelka rovněž namítala, že stavební povolení pozbylo platnosti, neboť se stavbou nebylo započato v zákonem stanovené lhůtě a uváděla též další námitky související s vlastním kolaudačním řízení.
3. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, následně podaná kasační stížnost byla ze strany Nejvyššího správního soudu napadeným rozsudkem rovněž zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jí obecné soudy neposkytly ochranu před manželi Šimanovými a tím ji znevýhodnily. Tvrdí, že její vlastnické právo k pozemku a právo na jeho ochranu mají nepochybně přednost před právem stavět manželů Šimanových. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka poukazovala na složitou a měnící se judikaturu k otázce opomenutého účastníka řízení. Poukazovala také na skutečnost, že s tehdejším opomenutým účastníkem řízení Státním statkem Dešenice, státním podnikem, nebylo ve společném územním a stavebním řízení a ani v řízení o změně stavebního povolení (o prodloužení jeho platnosti) jednáno a rozhodnutí o stavebním povolení a rozhodnutí o změně stavebního povolení mu nikdy nebyla doručena.
5. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, zjistitelnou ze spisu stavebního úřadu v řízení o změně stavebního povolení (o prodloužení lhůty, resp. termínu k dokončení stavby), že předchůdce stěžovatelky ve vlastnictví pozemků Ondřej Burian podal dne 28. 7. 2004 u stavebního úřadu odvolání proti stavebnímu povolení ze dne 12. 11. 1996, o němž však dosud nebylo rozhodnuto. Uvedená správní rozhodnutí tedy nenabyla právní moci a nebyly tak splněny podmínky pro vydání kolaudačního rozhodnutí. V kolaudačním řízení pak správní orgány nesouhlas vlastníka pozemku již nezajímal.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Stěžovatelka v řízení před správními soudy brojila proti rozhodnutí, kterým bylo manželům Šimanovým povoleno užívání stavby, tj. proti kolaudačnímu rozhodnutí, resp. řízení, jež mu předcházelo. V žalobě i kasační stížnosti vznesla množství námitek, z nichž některé (a právě ty, které uplatnila rovněž v ústavní stížnosti) se s uvedeným typem řízení, jehož rámcem byla správním soudům dána přezkumná pravomoc, zcela míjí, když je bylo možné efektivně uplatnit výlučně v řízeních předcházejících řízení kolaudačnímu (neúčinnost doručení ve společném územním a stavebním řízení, nerozhodnutí o odvolání v řízení o změně stavebního povolení, tvrzené nabytí nemovitosti od nevlastníka). Tvrzené porušení základních práv stěžovatelka nepodkládá argumentací, která by zásah Ústavního soudu mohla odůvodnit, přičemž ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze seznat relevantní podklad pro takový případný zásah.
10. Ústavní soud má za to, že námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá, byly v řízení před správními soudy vypořádány způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Pokud stěžovatelka požaduje přehodnocení tohoto vypořádání, resp. závěrů správních soudů, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; v podrobnostech tak lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
11. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelkou namítané porušení základních práv bylo opodstatněné; napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu