ECLI:CZ:US:2014:3.US.3684.12.1
sp. zn. III. ÚS 3684/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Pelikána, sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního správce dlužníka - Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného JUDr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 26 Cdo 3799/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 62 Co 59/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 5 C 130/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel proti žalovanému Ing. Jaroslavu Vaníčkovi domáhal vyklizení v ní určeného bytu ve vlastnictví shora identifikovaného insolvenčního dlužníka; k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tato rozhodnutí zpochybňuje, jmenovitě jimi vyjádřený názor, že mezi vlastníkem bytu a žalovaným existuje právní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 11. 6. 1993; oproti obecným soudům je názoru, že tato nájemní smlouva je (absolutně) neplatná, neboť byla uzavřena ve formě nevyplněného formuláře, z nějž nebylo zřejmé, kterého (konkrétního) bytu se týká, čímž nebyl naplněn požadavek určitosti právního úkonu. O neplatnosti této nájemní smlouvy svědčí podle stěžovatele i to, že žalovaný nikdy neplatil smluvené "nájemné" ve výši 12 Kč ročně a že pronajímatel jeho placení po žalovaném ani nepožadoval. Nalézacímu soudu stěžovatel též vytýká, že vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť změnil okruh rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř., aniž by ho předtím o svém záměru poučil dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř.; kdyby "tušil, že soud prvního stupně byť jen uvažuje o vyslovení platnosti" předmětné nájemní smlouvy, navrhl by provedení důkazů, jež pak - přes toto pochybení - odvolací soud měl podle §205a odst. 1 písm. d) a e) o. s. ř. za nepřípustné. Dovolací soud rozhodl odmítnutím jeho dovolání rovněž nesprávně, neboť neplatí, že zpochybňoval právní posouzení věci jen prostřednictvím skutkových námitek; předložil totiž k posouzení otázku, zda nájemní smlouva, která postrádá podstatné náležitosti nájemní smlouvy (určení předmětu nájmu) a která stanovením výše nájemného v symbolické výši zákon obchází, je nájemní smlouvou platnou, tedy otázku, jež je striktně právní.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Přestože ze stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny (jen za předpokladu jeho porušení by v daných poměrech mohlo dojít k dotčení rovněž odkazovaného čl. 11 odst. 1 Listiny) neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o odstavec 3, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Tak je tomu i v dané věci.
Posouzení platnosti inkriminované nájemní smlouvy založily obecné soudy na principech, jež odvolací soud předestřel v odůvodnění svého rozhodnutí v naprosté úplnosti, přičemž nepominul ani ta hlediska, jež si ve své judikatuře osvojil Ústavní soud.
Nikterak se přitom nenaznačuje, že by je obecné soudy aplikovaly v dané věci jakkoli vadně či neúplně; je tomu zjevně naopak, neboť závěr o platnosti rozhodné nájemní smlouvy je založen na rozumných důvodech, a lze jej efektivně - i podústavně - hájit.
S námitkou procesní vadou z nedostatku poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. se zcela adekvátně vypořádal dovolací soud, a totéž platí o stěžovatelem uváděných důvodech neplatnosti nájemní smlouvy, spočívajících v tvrzeně nízkém (a neplaceném) nájemném.
K obecnými soudy již posouzeným námitkám stěžovatele tedy nemá Ústavní soud co dodat; tím méně může jít o jimi založený výkladový či aplikační, resp. procesní exces nebo libovůli (viz výše), což jediné by mohlo založit podmínky jeho kasačního zásahu.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, čímž je výše dovolanému ustanovení jeho odstavce 3 učiněno zadost.
Proto již jen stěžovateli na vysvětlenou se zaznamenává následující.
Stěžovatel v oponentuře vůči hodnocení dotčené nájemní smlouvy jako platné (jmenovitě určité ve svém předmětu) zjevně přehlíží, že tato smlouva byla uzavřena současně se smlouvou o budoucí smlouvě kupní, jejímž předmětem byl právě předmětný (určitě vymezený) byt, za který žalovaný na jejím základě zaplatil smluvenou cenu, již nelze mít v dobovém kontextu za nízkou (srov. odůvodnění na str. 5 napadeného rozsudku městského soudu). Stanovení i symbolického (pročež patrně i neplaceného) nájemného, stejně jako nižší míra určitosti předmětu další smlouvy (nájemní), je proto přiléhavé vnímat, jak učinily obecné soudy, právě v tomto rámci, tj. prizmatem skutečnosti, že nájemní smlouva byla očividně uzavírána jako doplňková a přechodná, dokud žalovaný nenabyde předmět nájmu do svého vlastnictví. Hodnotit takovou smlouvu za (absolutně) neplatnou by proto bylo vskutku výrazem nepřípustného formalismu (viz výše); soudy první a druhé instance tedy postupovaly ústavně konformně, jestliže před neplatností smlouvy daly přednost (v souladu s odvolacím soudem na str. 4 rozsudku odkazovanými judikáty) výkladu, jenž vedl naopak k závěru o její platnosti.
Stěžovateli nelze přisvědčit, ani co do jím tvrzených procesních pochybení obecných soudů.
Zde postačí citovat z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, ve kterém soud dospěl k závěru (s nímž se nelze neztotožnit), že "postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene, soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl proto důvod pro poučení dovolatele podle §118a o. s. ř.".
A obdobně je přiléhavé z odůvodnění dovolacího soudu (ke stěžovatelově námitce obcházení zákona sjednáním nepřiměřeně nízkého nájemného) použít názor, že "[n]eobstojí ... námitka, že bylo-li nájemné sjednáno jen v symbolické výši, je smlouva o nájmu z 11. 6. 1993 neplatná pro obcházení zákona (jeho požadavku na úplatnost nájemní smlouvy). V roce 1993 výpočet nájemného upravovala kogentně vyhláška č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, v tehdy platném znění. Neuvedení výše nájemného ve smlouvě (v době platnosti této vyhlášky) nemělo za následek neplatnost celé nájemní smlouvy (dříve smlouvy o užívání bytu), proto takový následek nemohlo mít ani sjednání nájemného v jiné výši (v rozporu s vyhláškou). Bylo-li nájemné (dříve úhrada za užívání bytu) sjednáno v nesprávné výši, byla smlouva neplatná jen v této části."
Z řečeného je pak rovněž dovoditelné, že neobstojí konečně ani stěžovatelova kritika dovolacího soudu, pakliže jeho dovolání odmítl; rozhodnutí, jímž napadenému rozsudku odvolacího soudu nepřiznal status zásadního právního významu věci, je již tím odůvodněno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu