ECLI:CZ:US:2014:3.US.370.14.1
sp. zn. III. ÚS 370/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marie Urbanové, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388, usnesení téhož soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. prosince 2009 č. j. 8 C 110/2006-311, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2014 a doplněnou na základě výzvy Ústavního soudu dne 11. 2. 2014, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Benešov ze dne 7. 4. 2006 č. j. PÚ 7320/3686-5049-II rozhodnutím soudu, že stěžovatelka je vlastnicí ve výroku pod bodem I rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2009 č. j. 8 C 110/2006-311 blíže označených a specifikovaných pozemků, nacházejících se v katastrálním území Rabyně (dále jen "předmětné pozemky"). Stěžovatelka se svou žalobou před obecnými soudy neuspěla.
V obsáhlém odůvodnění stěžovatelka uvádí důvody, pro které nesouhlasí s právním závěrem obou obecných soudů, že předmětné pozemky nelze vydat, i když stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě) a pro obnovu vlastnického práva jí svědčí restituční titul podle §11 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
V souvislosti s napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440 stěžovatelka namítá, že soud při svém rozhodování nevzal v úvahu ustanovení §21a odst. 3 zákona o půdě, které uvádí, že nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací parcel a vyměřením pozemků hradí stát. Protože součástí posudku soudem ustanoveného znalce byla rovněž identifikace parcel a vyměření předmětných pozemků, měly být podle jejího názoru tyto náklady hrazeny státem, nikoli stěžovatelkou. I v případě, že by obecné soudy tyto námitky nevzaly při svém rozhodování v úvahu, měly zmírnit dopad pro stěžovatelku nepříznivého rozhodnutí aplikací ustanovení §150 o. s. ř.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 7. 12. 2009 č. j. 8 C 110/2006-311 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala obnovy vlastnického práva k předmětným pozemkům, a pod bodem V výroku rozsudku rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Benešově na náhradu nákladů řízení státu částku, jejíž výše bude stanovena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci předmětného usnesení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že druhému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit druhému a třetímu žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení, ostatním žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V potvrdil. Ve vztahu k výroku V odvolací soud uvedl, že znalecký posudek musel být vyhotoven, aby žalobní návrh stěžovatelky byl projednatelný a mohl tak být jednoznačně vymezen žalobní petit. Proto žalobkyni bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů státu podle §142 odst. 1 a §148 odst. 1 o. s. ř.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, "že výše nákladů řízení státu je 28 866,- Kč".
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí zvážit, jestli projednávaná ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka ústavní stížností napadá jak rozhodnutí obou obecných soudů, kterým tyto soudy rozhodly ve věci samé a která nabyla právní moci dne 8. 11. 2010, tak i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výši nákladů státu, k jejichž úhradě byla stěžovatelka již dříve zavázána rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne ze dne 7. prosince 2009 č. j. 8 C 110/2006-311.
V souvislosti se zkoumáním zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozsudkům obou obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388 dovoláním, které však bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 2118/2011-414. Usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelka ústavní stížností nenapadla. Lhůtu uvedenou v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka odvíjí až od doručení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost v části, napadající rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388 (který JUDr. Bláha obdržel dne 8. 11. 2010) a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2009 č. j. 8 C 110/2009-311, je opožděná, neboť lhůta pro její podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) již marně uplynula nejpozději v roce 2011.
Ústavní soud se proto mohl zabývat jen posouzením námitek stěžovatelky, které směřují proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatelky proti výše uvedenému usnesení se týkají údajně nesprávné intepretace ustanovení §21a zákona o půdě a skutečnosti, že soud při svém rozhodování o náhradě nákladů státu neaplikoval ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud souhlasí s odůvodněním krajského soudu, že povinnost platit náhradu nákladů státu byla stěžovatelce uložena již pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově, který, jak bylo výše konstatováno, nelze již v rámci předmětné ústavní stížnosti přezkoumat pro opožděnost této části návrhu.
Zbývalo proto posoudit, zda Okresní soud v Benešově, resp. Krajský soud v Praze mohl při rozhodování o výši nákladů státu využít možnosti moderace těchto nákladů ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.
Je třeba připomenout, že rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení §150 o. s. ř. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, jestli rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je (ne)aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by představovala ústavně nepřípustnou svévoli v rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, jestli se taková úvaha soudu, vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu, opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
Podle náhledu Ústavního soudu odvolací soud svým v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl a potvrdil nákladové rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s principy zakotvenými v Listině. Z jeho dostatečného odůvodnění je zřejmé, jaké důvody jej vedly k tomu, že v rozhodnutí o náhradě nákladů státu ustanovení §150 o. s. ř. neaplikoval, ale přisvědčil soudu prvního stupně v nutnosti plné úhrady nákladů státu spojených s vyhotoveným znaleckým posudkem. Ústavní soud proto na jeho odůvodnění pouze odkazuje a uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky spočívající v "neaplikaci" §150 o. s. ř. v předmětné věci nezjistil.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. prosince 2009 č. j. 8 C 110/2006-311, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a v části, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440, ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu