ECLI:CZ:US:2014:3.US.3774.14.1
sp. zn. III. ÚS 3774/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 11. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JIMAST s. r. o., se sídlem Votice, Husova 442, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, AK se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014 č. j. 25 Co 362/2014-277 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 6. 2014 č. j. 11 C 10/2013-226, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 1. 12. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vydání předběžného opatření v zahájeném řízení o zaplacení částky 661 377 Kč s přísl. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal přednostně mimo pořadí, ve kterém ji obdržel, a bez zbytečného odkladu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobci Jana Řezníčková a Martin Gerle podali dne 25. 2. 2013 k Okresnímu soudu v Benešově (dále jen "nalézací soud") žalobu o zaplacení částky 661 377 Kč s přísl., a dále podali i návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhali, aby stěžovatelce bylo zakázáno nakládat se specifikovanou bytovou jednotkou v Praze - Holešovicích. Nalézací soud takto rozhodl poté, co dřívější vyhovující usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 10. 4. 2013 č. j. 25 Co 151/2013-84 zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13.
Dne 17. 6. 2014 usnesením č. j. 11 C 10/2013-226 nalézací soud zakázal žalované stěžovatelce převést, pronajmout a zatížit předmětnou bytovou jednotku. Své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že existuje důvodná obava žalobců, že by uspokojení jejich pohledávky, i v případě, že by byli nuceni přistoupit k výkonu rozhodnutí, bylo ohroženo.
Dne 29. 8. 2014 usnesením č. j. 25 Co 362/2014-277 k odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení nalézacího soudu ze dne 17. 6. 2014 č. j. 11 C 10/2013-226 potvrdil. V odůvodnění uvedl, že žalobci listinnými důkazy dostatečně osvědčili, že mají vůči žalovanému pohledávku vyplývající z jejich vzájemného závazkového vztahu, i když nelze jednoznačně stanovit, že v plném rozsahu, jak je žalovanou požadováno, a že je dána důvodná obava, že by případný výkon rozhodnutí pohledávky žalobců mohl být ohrožen. Námitku stěžovatelky, že nabízela složení finanční částky převyšující částku, která je předmětem tohoto řízení, do úschovy advokáta žalobců, a že to byli sami žalobci, kdo to odmítl, nepovažoval za důvodnou. Stěžovatelce podle odvolacího soudu nic nebránilo, aby příslušné finanční prostředky složila do úschovy právního zástupce žalobců, soudu, notáře či jiného advokáta, což neučinila. Odvolací soud též poukázal na odpovědnost navrhovatele předběžného opatření za případnou škodu či jinou újmu, která předběžným opatřením vznikne, danou ustanovením §77a odst. 1 o. s. ř.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, zejména do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, jakož i k porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace.
Stěžovatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení ve věci návrhu na nařízení předběžného opatření, v níž rozhodoval též Ústavní soud výše již citovaným nálezem ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13, uvedla, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nalézacího soudu považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť soud o návrhu rozhodoval pouze na základě tvrzení a důkazů doložených žalobci, aniž by vzal v úvahu četná podání a důkazy doložené stěžovatelkou, jimiž byla tvrzení žalobců zcela vyvrácena. Nalézací soud měl přihlédnout ke skutečnosti, že žalobcům nabídla složení částky 700 000 Kč do úschovy jejich advokáta, ve snaze zajistit případný výkon za současné minimalizace újmy na straně stěžovatelky.
Odvolací soud se podle stěžovatelky sice částečně jejími tvrzeními a jí doloženými důkazy zabýval, nicméně i jeho rozhodnutí bylo dle přesvědčení stěžovatelky nezákonné a rozporné s ústavně zaručenými právy, neboť se nevypořádal se všemi argumenty ohledně její solventnosti. Závěr odvolacího soudu, že je stále dána důvodná obava, že by případný výkon pohledávky mohl být ohrožen, byl nesprávný. Stěžovatelka dále polemizovala se závěrem odvolacího soudu, dle něhož mohla složit částku 700 000 Kč do úschovy.
Závěrem stěžovatelka, v souvislosti s návrhem na přednostní projednání jejího návrhu, poukázala na důsledky, které pro ni může mít nezákonně nařízené předběžné opatření, aniž by tyto důsledky blíže specifikovala.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit za rozhodnutí konečná, jimiž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky; Ústavní soud však připouští, že k jí tvrzenému zásahu do základních práv a svobod, zejména však do základního práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), potenciálně mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatelky projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 a v něm v bodě 4 citovaná rozhodnutí, dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz).
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že nalézací soud a odvolací soud rozhodly nesprávně, dospěly-li k závěru, že v projednávané civilní věci byly splněny podmínky §102 odst. 1 o. s. ř. pro nařízení předběžného opatření po zahájení řízení, tedy že byla důvodná obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Jinak řečeno, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť podmínky pro vydání předběžného opatření byly obecnými soudy nesprávně právně posouzeny, v důsledku čehož bylo protiústavně zasaženo i do vlastnického práva stěžovatelky.
V případě stěžovatelky bylo vyhověno návrhu žalobců na vydání předběžného opatření po zahájení řízení. Ústavní soud ve své judikatuře (jak bylo naznačeno již výše) vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu o nařízení předběžného opatření a zákazu nakládání s předmětnou nemovitostí bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Stejně tak i důvody, pro které odvolací soud odvoláním napadené usnesení nalézacího soudu potvrdil, byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Principy spravedlivého procesu postupem nalézacího soudu ani odvolacího soudu vedoucím k vydání předmětných rozhodnutí nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud též připomíná, že prověřování podmínek pro nařízení předběžného opatření dle §102 odst. 1 o. s. ř. bylo především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.
K tvrzenému porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka nebyla napadenými soudními rozhodnutími zbavena svého vlastnického práva, ale pouze omezena v jeho výkonu. Došlo tudíž k zásahu do jejího základního práva na pokojné užívání majetku chráněného jak čl. 11 Listiny, tak i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Proto bylo třeba dále zkoumat, zda inkriminovaný zásah byl ospravedlnitelný z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, tj. zda byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon" a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Tyto otázky však již byly kladně zodpovězeny výše v souvislosti s posouzením namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení; z týchž důvodů neshledal oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu