ECLI:CZ:US:2014:3.US.3964.13.1
sp. zn. III. ÚS 3964/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Heské, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 6 Ans 4/2013-51, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, č. j. 12 A 1/2012-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení jejích ústavním pořádkem garantovaných práv, zakotvených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Česká správa sociálního zabezpečení dosud nevydala rozhodnutí, kterým by provedla plnou realizaci rozsudků Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2010, č. j. 16 Cad 42/2009-46, a č. j. 16 Cad 78/2009-50, přičemž Městský soud v Praze dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že žaloba stěžovatelky na nečinnost České správy sociálního zabezpečení není důvodná a Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožnil a kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl.
Ze spisového materiálu vyplývá, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů a stěžovatelka pouze znovu opakuje námitky, kterými se již tyto soudy zabývaly.
II.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem rozhodnutí Městského soudu v Praze, Nejvyššího správního soudu, jakož i se spisem České správy sociálního zabezpečení, který si pro posouzení věci vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud soustředil na posouzení toho, zda napadená rozhodnutí nejsou projevem libovůle v rozhodování, tj. zda jsou řádně a srozumitelně odůvodněna, nebo zda nejsou založena na formalistickém výkladu práva.
Ani jednu z těchto podmínek, za jejichž splnění by bylo možné shledat porušení práva na spravedlivý proces, však Ústavní soud neshledal. Naopak oba soudy napadené rozsudky řádně zdůvodnily a dospěly k závěru, že Česká správa sociálního zabezpečení svým rozhodnutím ze dne 13. 12. 2011, č. j. 495729117, rozhodla v intencích obou rozsudků Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2010, č. j. 16 Cad 42/2009-46, a č. j. 16 Cad 78/2009-50, které se oba týkají rozhodování o jednom a tomtéž starobním důchodu stěžovatelky, a to ještě před podáním žaloby na nečinnost, a proto nelze této žalobě vyhovět. Nejvyšší správní soud ve svém odůvodnění také uvádí, že pro řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti není podstatné, jak byl kasační rozsudek krajského soudu správním orgánem realizován, nýbrž zda byl vůbec nějak realizován.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle a Ústavní soud při jejich posouzení neshledal ani jiný zásah do práv stěžovatelky, který by měl ústavněprávní rozměr.
Naopak námitku stěžovatelky, že v rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 12. 2011, č. j. 495729117, není výslovně uvedeno, že se jím realizují oba rozsudky Krajského soudu v Plzni, která směřuje k podpoře jejího tvrzení o nečinnosti České správy sociálního zabezpečení, považuje Ústavní soud v daném směru za přepjatě formalistickou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu