ECLI:CZ:US:2014:3.US.400.14.1
sp. zn. III. ÚS 400/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti ASANO, spol. s r. o., adresa: Nad Tratí 344, 463 12 Liberec, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem AK SPOLAK s. r. o. se sídlem Chrastavská 273/30, 460 01 Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 3140/2013-113, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. června 2013 č. j. 35 Co 23/2013-96 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. října 2012 č. j. 18 C 46/2012-67, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého vlastnického práva shledává stěžovatelka v tom, že obecné soudy vyhověly určovací žalobě žalobkyně Gabriely Hanzlíkové, která se u obecných soudů domáhala určení svého vlastnického práva k parcele č. X1 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, na LV č. X2 pro kat. území Horní Hanychov, obec Liberec (dále jen "předmětná nemovitost"). Obecné soudy prý dospěly k nesprávnému závěru, že kupní smlouva ohledně předmětné nemovitosti, uzavřená dne 20. 11. 2009 mezi žalobkyní jako prodávající a společností Duha Invest, s. r. o. jako kupující za dohodnutou cenu 12 780,- Kč, která byla vložena do katastru nemovitostí s účinky vkladu od 9. 12. 2009, je absolutně neplatná. Proto podle obecných soudů ani další kupní smlouva na předmětnou nemovitost, kterou uzavřela společnost Duha Invest, s. r. o. dne 6. 10. 2010 se stěžovatelkou, nemůže být platná, neboť stěžovatelka, ač v dobré víře, koupila předmětnou nemovitost od nevlastníka. Stěžovatelka uvádí, že i když vklad vlastnického práva stěžovatelky do katastru byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec ze dne 19. 10. 2010 č. j. V-7181//2010-505 a na předmětné nemovitosti stěžovatelka začala s výstavbou, přičemž došlo k rozdělení nemovitosti na tři pozemky se samostatnými parcelními čísly, v současné době nemá zajištěn přístup k rozestavěné budově ve svém vlastnictví na cizím pozemku.
Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že se nezabývaly odpovědností žalobkyně za neplatnost kupní smlouvy, kterou prý sama způsobila, přičemž nepřihlédly ani k dalším námitkám stěžovatelky, které uplatnila v řízeních před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
K porušení práva na spravedlivý proces prý došlo zejména ze strany dovolacího soudu, který dovolání odmítl, aniž stěžovatelku vyzval k odstranění vad dovolání a jeho doplnění ve smyslu poučení o upřesnění dovolacího důvodu a aniž jí k tomu poskytl odpovídající lhůtu.
Závěrem stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obou obecných soudů.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Liberci určil, že žalobkyně Gabriela Hanzlíková je vlastníkem předmětné nemovitosti. Důvodem pro vyhovění žalobního návrhu byla neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 20. 11. 2009 mezi žalobkyní jako prodávající a společnosti Duha Invest, s. r. o. jako kupujícím za dohodnutou kupní cenu 12 780,- Kč; účinky vkladu předmětné nemovitosti nastaly k 9. 12. 2009. Do katastru nemovitostí však nebyly vloženy dodatky této kupní smlouvy, které byly uzavřeny mezi jejími účastníky před podáním návrhu na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí, v nichž byla upravena výše kupní ceny dodatkem č. 1 na částku 2 950 000,- Kč. Kupní smlouvu tak shledal soud prvního stupně absolutně neplatnou pro rozpor s §39 a §46 odst. 2 občanského zákoníku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž zdůraznil, že pro posouzení přechodu vlastnictví je rozhodující, jestli ke dni účinku vkladu dne 9. 12. 2009 trvala účinnost původní kupní smlouvy, či byla účinná jen ve spojení s jejím dodatkem. Protože dodatek o podstatné náležitosti kupní smlouvy (kupní cena) nebyl součástí do katastru vložené kupní smlouvy, nemohla tato neplatná kupní smlouva vyvolat vložením do katastru zamýšlené právní účinky.
Dovolací soud usnesením ze dne 18. 12. 2013 č. j. 30 Cdo 3140/2013-113 dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatelka "nevymezila dovolací důvod způsobem stanoveným v ustanovení §2431a odst. 3 ve vazbě na §237 odst. 3 o. s. ř., takže pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat".
III.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelkou napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a není proto ani řádnou další odvolací instancí, není obecným soudům nadřízen, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima jsou prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Obecné soudy v projednávané věci postupovaly a předmětnou věc rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl odpovídajícím způsobem zjištěn skutkový stav a z provedených důkazů byl vyvozen i správný právní závěr. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se krajský soud zabýval odvolacími námitkami stěžovatelky, přičemž zdůraznil, že u žalobkyně je nepochybně dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví předmětné nemovitosti, když "toto právo žalobkyně nelze odepřít ani podle §3 občanského zákoníku". Tvrzení stěžovatelky, že žalobkyně svým jednáním "způsobila neplatnost kupní smlouvy" vložené do katastru nemovitostí, byla v průběhu řízení vyvrácena svědeckou výpovědí Ing. Jiřího Ježka, který měl zajistit vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí, tedy podat návrh na vklad obsahující i platnou kupní smlouvu se všemi jejími dodatky tak, jak byla jejími účastníky ještě před vkladovým řízením uzavřena.
Jestliže se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil výše uvedené závěry obecných soudů, staví ho do role další instance, která mu nepřísluší.
V části ústavní stížnosti v níž stěžovatelka napadá usnesení dovolacího soudu, jíž tento soud odmítl dovolání, přičemž v odůvodnění tohoto usnesení jen pouze velmi stručně vymezil důvod odmítnutí dovolání tak, že stěžovatelka v dovolání nevymezila dovolací důvod způsobem stanoveným v §241a odst. 3 "ve vazbě na §237 odst. 3 o. s. ř.", takže pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat, lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že novelizací ustanovení §237 o. s. ř. provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., došlo s účinností od 1. ledna 2013 ke změně citovaného ustanovení občanského soudního řádu tak, že §237 již není členěn do odstavců. Jestliže tedy dovolací soud rozhodoval o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2013, rozhodoval již za použití právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 a měl správně odkázat jen na ustanovení §241a odst. 3 ve vztahu na §237 o. s. ř. Tato nesrovnalost však nedosahuje úrovně nezákonnosti, tím méně pak protiústavnosti napadeného usnesení dovolacího soudu jako celku, neboť svým charakterem jde jen o písařskou chybu.
Pokud stěžovatelka zpochybňuje správnost výše uvedeného zjištění dovolacího soudu, který vedl k odmítnutí dovolání a tvrdí, že v případě vady dovolání spočívající v nedostatečné specifikaci dovolacího důvodu měla být stěžovatelka o této vadě soudem poučena a k odstranění vady jí měla být poskytnuta lhůta, Ústavní soud připomíná, že v takovém případě nejde o poučení soudu ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř., takže stěžovatelce se nemůže ze strany soudu dostat poučení o tom, jak má vymezit dovolací důvod v konkrétní věci, aby byla se svým dovoláním úspěšná. Je zajisté věcí advokáta dovolatelky, aby v rámci povinného právního zastoupení v dovolacím řízení této povinnosti uvedené v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. řádně dostál.
Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že přes kusost a značnou stručnost odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2013 č. j. 30 Cdo 3140/2013-113, které je doplněno odkazem na platnou judikaturu dovolacího soudu, je z něj možné zjistit důvod odmítnutí dovolání stěžovatelky, pro který nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
Podle platné judikatury Ústavního soudu (shodně viz např. usnesení ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1467/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz) k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovatelce v procesním postavení žalované odepřeno právo se bránit proti uplatněnému nároku (např. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu nebo by zůstal v řízení delší donu nečinný), eventuálně by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v projednávané věci evidentně nenastala. Postupem obecných soudů, resp. napadenými rozhodnutími nebylo vyloučeno či omezeno žádné právo označené stěžovatelkou.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat pro stěžovatelku příznivé (vyhovující) rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu