ECLI:CZ:US:2014:3.US.404.14.1
sp. zn. III. ÚS 404/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České televize, adresa: Na Hřebenech II 1132/4, 147 00 Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem Škroupova 719, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. října 2013 č. j. 23 Co 505/2013-47, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2014, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené usnesení, kterým odvolací soud změnil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 7. 2013 č. j. 24 C 121/2013-33 v odvoláním napadeném výroku II o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému Ing. Tomáši Bryčkovi (dále jen "žalovaný") uložil povinnost uhradit žalobkyni České televizi náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 400,- Kč (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost uhradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč (výrok II).
Stěžovatelka s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí a považuje je za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svých základních práv shledává stěžovatelka v právních závěrech odvolacího soudu, které podle jejího názoru nevyplývají z provedeného dokazování, přičemž tento "procesní exces" je prý natolik závažný, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Stěžovatelka uvádí, že Okresní soud v Pardubicích zastavil řízení proti žalovanému poté, co po podání žaloby, kterou se domáhala zaplacení 945,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených televizních poplatků za období od března 2012 do září 2012, žalovaný tuto částku zaplatil a stěžovatelce přiznal náklady řízení v plné výši, tedy v částce 3 388,- Kč a dále rozhodl, že stěžovatelce jako žalobkyni se nevrací zaplacený soudní poplatek ve výši 400,- Kč.
Důvodem měnícího výroku odvolacího soudu, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, je prý nesprávný názor tohoto soudu při posouzení otázky účelnosti, resp. neúčelnosti stěžovatelkou vynaložených nákladů při vymáhání nezaplacených televizních poplatků, který odvolací soud vedl k tomu, že stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalovanému náklady odvolacího řízení přesto, že svým procesním postupem zastavení řízení nezavinila.
II.
Jak se zjišťuje z připojeného rozhodnutí, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením rozhodl, jak bylo výše uvedeno s tím, že se ztotožnil s argumentací žalovaného a odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12, které se týkají posouzení náhrady nákladů řízení při zastoupení stěžovatelky advokátem ve sporech o zaplacení televizních poplatků jako neúčelně vynaložených ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Za účelně vynaložené náklady stěžovatelky před soudem prvního stupně odvolací soud považoval ve smyslu citovaného nálezu toliko zaplacený soudní poplatek ve výši 400,- Kč, přičemž žalovanému přiznal na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 800,- Kč.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by došlo k pochybení ze strany Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích při rozhodování o nákladech řízení, které by, podle tvrzení stěžovatelky, dosahovalo ústavněprávní intenzity.
Především je nutno uvést, že daná věc s přihlédnutím k okolnostem případu spadá mezi tzv. věci bagatelní - stěžovatelka se svojí žalobou domáhala zaplacení částky 945,- Kč s příslušenstvím. U tzv. bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci. K samotnému vymezení bagatelního charakteru určité věci pak Ústavní soud opakovaně uvádí, že tento nelze mechanicky stanovit jednou hraniční částkou pro všechny případy, ale onu hranici elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti je nutné vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, respektive druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 1760/11 ze dne 23. 5. 2012, odkazující dále na usnesení sp. zn. I. ÚS 21/12 ze dne 12. 4. 2012 a judikaturu tam uvedenou; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V návaznosti na právě uvedené tak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje správnost rozhodnutí krajského soudu založeného na závěrech Ústavního soudu blíže vyložených v jeho nálezu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12, s nimiž se stěžovatelka nepochybně měla možnost podrobně seznámit a jejichž závaznost má své opodstatnění i v projednávané věci.
V případě povinnosti stěžovatelky nést alespoň zčásti náklady odvolacího řízení, zejména náklady právního zastoupení advokáta žalovaného, je nepochybně odůvodněn závěr odvolacího soudu, že se tak stalo z důvodu procesně úspěšného odvolatele.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a jako takovou ji odmítl v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu