ECLI:CZ:US:2014:3.US.408.13.1
sp. zn. III. ÚS 408/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti J + S, s. r. o., sídlem Praha 5, Holečkova 799/99, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem Praha 4, V Horkách 1388/9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3314/2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. 25 Co 583/2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. 28 C 146/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 10 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobcům částku 106 211 Kč s příslušenstvím, představující nutné náklady vynaložené na odstranění vad díla, provedeného stěžovatelkou, a dále i smluvní pokutu ve výši 68 000 Kč; k odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rekapituluje technické podrobnosti sporu vedeného před obecnými soudy, a v jejím závěru zaznamenává, že má napadená rozhodnutí za nespravedlivá. Uvádí posléze, že ve věci použitý znalecký posudek Ladislava Moučky byl zpracován znalcem, jenž neměl být v daném řízení - pro svou podjatost - soudem vůbec ustanovován, neboť se předtím podílel na zpracování listinných důkazů žalobců, ke kterým se měl poté - v pozici znalce - v posudku vyjadřovat. Nadto stěžovatelka tomuto znalci vytýká, že provedl místní šetření bez její účasti, přestože měl povinnost k němu přizvat obě procesní strany.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
Přestože stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu k posouzení obsáhlou ústavní stížnost, je namístě především konstatovat, že její podání postrádá relevantní ústavněprávně argumentaci, neboť pouhá citace dovolávaných ustanovení ústavního pořádku ji bez dalšího nepředstavuje. Ústavní stížnost je formulována způsobem, jako kdyby podání k Ústavnímu soudu představovalo (pouze) další z řady řádných opravných prostředků, bez ohledu na zvláštnosti tohoto mimořádného instrumentu, jehož (materiální) přípustnost specificky předpokládá identifikované důvody (tvrzeného) porušení základních práv. Tento požadavek stěžovatelka pomíjí, a toliko pokračuje v polemice se závěry obecných soudů prezentací vlastní verze daného skutkového děje, aniž by dávala najevo, proč by ta, již přijaly obecné soudy, měla být protiústavní, resp. proč by se orgán ochrany ústavnosti, jenž jim není instančně nadřazen, měl do takové polemiky vstupovat.
Do kategorie potenciálně ústavněprávně významných námitek tak spadá pouze tvrzení, že ve věci podaný znalecký posudek byl zpracován procesně nekorektním způsobem. Tuto námitku však nelze v řízení o ústavní stížnosti považovat za přípustnou, neboť zjevně nebyla stěžovatelkou v odvolacím řízení vznesena (nic takového z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývá a stěžovatelka - zastoupená advokátem - v ústavní stížnosti nenamítá, že by se odvolací soud s touto - jí vznesenou - námitkou nikterak nevypořádal). Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno principem subsidiarity, pročež se Ústavní soud nemůže věcně vyjadřovat k námitce, k jejímuž posouzení nebyla obecným soudům (zde odvolacímu soudu) dána příležitost. Nehledě na to, že s námitkou podjatosti ustanoveného znalce Ladislava Moučky se vypořádal obvodní soud na str. 3 napadeného rozsudku, a to způsobem, jenž je z ústavněprávních pozic udržitelný, a že rozhodné skutkové závěry založil nalézací soud nejen na znaleckém posudku, nýbrž i na zjištěních učiněných ze svědecké výpovědi Ing. Bohumila Zelenky.
Je tak namístě uzavřít, že v napadených rozhodnutích obecných soudů Ústavní soud ústavněprávní deficity nespatřuje; závěry, ke kterým soudy dospěly, jsou obhajitelné a lze je rozumně zastávat.
Již jen pro úplnost lze dodat, že s veškerými stěžovatelkou vznesenými námitkami (např. tvrzené porušení povinnosti žalobců jako stavebníků zajistit výsledky radonového průzkumu, poukaz na skutečnost, že předmětná stavba byla řádně kolaudována a že sklepní prostory byly posléze žalobci užívány v rozporu s původním záměrem) se obecné soudy řádně vypořádaly, pročež nelze uvažovat ani o ústavněprávně relevantním nedostatku v podobě přítomnosti znaků rozhodovací libovůle.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tak splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod doložit nezdařilo.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle tam citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji Ústavní soud v senátu bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu