ECLI:CZ:US:2014:3.US.408.14.1
sp. zn. III. ÚS 408/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem Praha 6 - Břevnov, Patočkova 1471/77, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 54 Co 1089/2013, ze dne 22. 11. 2013 sp. zn. 54 Co 1092/2013, ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1090/2013, ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 54 Co 1091/2013, a dále proti usnesením téhož soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1157/2013, ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1154/2013, ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1194/2013, ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1153/2013, ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1156/2013, ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 54 Co 1200/2013 a ze dne 19. 12. 2013 sp. zn 54 Co 1155/2013, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 3. 2. 2014 se Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem Praha 6 - Břevnov (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími o nákladech řízení došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
A/ Okresní soud v Jihlavě (dále jen "nalézací soud") usneseními ze dne 3. 10. 2013 č. j. 102 EC 129/2011-30, č. j. 102 EC 127/2011-30, č. j. 102 EC 131/2011-29, č. j. 102 EC 130/2011-30 a č. j. 102 EC 128/2011-30, a ze dne 23. 10. 2013 č. j. 105 EC 914/2011-36, ve výrocích I rozhodl o pokračování dříve přerušeného řízení, výroky II zamítl návrh Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále též jen "žalovaná") na spojení vyjmenovaných věcí, výroky III rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby a výroky IV rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, v řízení zastoupené advokátem, neboť je neshledal účelnými ve smyslu §146 odst. 2 věty první o. s. ř.; usnesením ze dne 30. 9. 2013 č. j. 109 EC 919/2011-37 nalézací soud rozhodl o pokračování dříve přerušeného řízení (výrok I), dále rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby (výrok II) a dalším výrokem, který opět označil jako výrok II (správně výrok III), nepřiznal náklady řízení žádnému z účastníků.
Výše uvedená usnesení nalézacího soudu, a to pouze jejich nákladové výroky IV resp. výrok II (správně výrok III), napadla žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odvoláními, v nichž tvrdila, že právní problematika úhrad za poskytnutou zdravotní péči je velmi komplikovaná a vysoce právně specializovaná. Vyžaduje tak dlouhodobé zkušenosti, zejména s řízením před soudem. Zvládnutí veškeré agendy pouze vlastními zaměstnanci právního oddělení není reálné.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované výše zmíněná usnesení nalézacího soudu ve výrocích IV, resp. druhém výroku II (správně výroku III, pokud jde o usnesení ze dne 30. 9. 2013 č. j. 109 EC 919/2011-37) změnil tak, že žalobkyni zavázal zaplatit žalované ve stanovené lhůtě specifikované náklady řízení k rukám advokáta (výroky I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II).
B/ Nalézací soud dále usneseními ze dne 6. 9. 2013 č. j. 103 EC 917/2011-40, č. j. 103 EC 914/2011-47, č. j. 103 EC 916/2011-40 a č. j. 103 EC 915/2011-40, ve výrocích I zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby a ve výrocích II uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení. Tato usnesení nalézacího soudu, a to pouze jejich nákladové výroky II, napadla odvoláními žalobkyně, v nichž mimo jiné namítla neúčelnost nákladů vynaložených žalovanou na právní zastoupení advokátem s tím, že jde o spor o tzv. bagatelní částky a žalovaná je dostatečně personálně vybavena osobami, které by ji mohly v předmětných věcech zastupovat.
Odvolací soud k odvoláním žalobkyně výše uvedená usnesení nalézacího soudu ve výrocích II potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud v odůvodnění svých měnících resp. potvrzujících výroků uvedl, že námitce neúčelnosti žalovanou vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem nelze beze zbytku přisvědčit a že není vyloučeno, aby (na základě konkrétních okolností případu) byly i ve vztahu k žalované aplikovány závěry vyslovené opakovaně Ústavním soudem např. v nálezech z 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 či ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2855/10. Současně však měl za to, že v předmětné věci nebyl tento postup namístě (a to aniž by se bylo třeba zabývat otázkou existence právního odboru žalované, jeho velikostí a problematikou, kterou se zabývá). Důvodem pro tento závěr byla skutečnost, že to byla žalobkyně, která podala proti žalované žalobu nikoliv toliko v této věci, nýbrž i v řadě věcí obdobných (jak je již i odvolacímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti), a v těchto jednotlivých věcech bagatelního charakteru zvolila vždy zastoupení advokátem. Její postup tak do značné míry nesl známky účelovosti ve snaze domoci se na úkor žalované i přisouzení náhrady nákladů řízení, která by v důsledku tohoto postupu vždy přesáhla výši žalované částky, vyšší než v případě, že by se zaplacení více částek domáhala jedinou žalobou. Za této situace nelze dle názoru odvolacího soudu žalované vytýkat, jestliže reagovala v těchto věcech rovněž vyhledáním zastoupení advokátem, když navíc její argumentace ve vyjádření k žalobě, kterou odůvodňovala své nesouhlasné procesní stanovisko, nebyla jednoduchou. Důvody, pro které by náklady právního zastoupení žalované v předmětné věci bylo třeba považovat za neúčelně vynaložené, tak odvolací soud neshledal. Rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku tak měl odvolací soud za správné a dle ust. §219 o. s. ř. rozhodl o jeho potvrzení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení a polemizovala s odvolacím soudem, zejména jeho posouzením otázky zavinění, že řízení muselo být zastaveno, a účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení žalované advokátem. Dle stěžovatelky šlo o rozhodnutí svévolná a rozporná s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech účelnosti nákladů na právní zastoupení organizačních složek státu advokátem a vyjádřila přesvědčení, že závěry plynoucí v tomto směru z judikatury Ústavního soudu měly být aplikovány i v jejím případě ve vztahu k žalované.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky bylo tvrzení o neúčelnosti nákladů vynaložených žalovanou na právní zastoupení advokátem a tvrzení o porušení požadavků spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená usnesení odvolacího soudu v nákladových výrocích (uvedená již výše) dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena, a v žádném případě je nelze označit za rozhodnutí svévolná, a to zejména za situace, kdy odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení vypořádal i s nálezovou judikaturou Ústavního soudu ohledně účelnosti nákladů vynaložených na zastupování účastníka řízení advokátem, na niž v odůvodnění svých rozhodnutí poukázal.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadená usnesení odvolacího soudu nelze označit za rozporná se základním právem na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu