ECLI:CZ:US:2014:3.US.410.13.1
sp. zn. III. ÚS 410/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Rudolfa Nyklíčka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, AK se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012 č. j. 1 Afs 71/2012-35, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2012 č. j. 31 Af 63/2011-41, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2011 č. j. 1569/11-1100-604189 a rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě ze dne 24. 6. 2010 č. j. 76460/10/243911605146, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Odvolacího finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 29. 1. 2013 se Rudolf Nyklíček (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve správním soudnictví a jim předcházející rozhodnutí územních finančních orgánů vydaná ve věci daně z příjmu fyzických osob.
Jelikož ústavní stížností byla napadena rozhodnutí orgánů daňové správy vydaná přede dnem 1. 1. 2013, Ústavní soud pro úplnost připomíná, že k uvedenému dni nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů, a nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech).
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 24. 6. 2010 Finanční úřad v Náchodě (dále jen "správce daně") rozhodnutím č. j. 76460/10/243911605146 žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 148 576,- Kč a s tím související penále ve výši 29 715,- Kč.
Dne 15. 3. 2011 Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím č. j. 1569/11-1100-604189 odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně ze dne 24. 6. 2010 zamítlo.
Dne 26. 6. 2012 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "správní soud") rozsudkem č. j. 31 Af 63/2011-41 žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 15. 3. 2011 č. j. 31 Af 63/2011-41 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 7. 11. 2012 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") rozsudkem č. j. 1 Afs 71/2012-35 kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 26. 6. 2012 č. j. 31 Af 63/2011-41 zamítl jako nedůvodnou (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení před orgány finanční správy a soudy ve správním soudnictví, a vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími, jimiž měla být porušena jeho zaručená základní práva a svobody. Popsal skutkové okolnosti týkající se neuznaných výdajů za dodavatelsky provedené práce a polemizoval s jejich posouzením správcem daně a ve správním soudnictví; obdobně pojednal o neuznaných výdajích za prohraný soudní spor a vyjádřil vlastní právní názor na uvedené sporné otázky.
Dále stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že "jak správní orgány, tak i soudy, zamezily v přístupu ke spravedlivému soudnímu procesu, neboť neprovedly veškeré ... navrhované důkazy" a tvrdil, že postupem, vedoucím k vydání napadených rozhodnutí, byl porušen čl. 10, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení před správními orgány resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatele vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i účastníku řízení známo.
Správní soud ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Tvrzení o porušení čl. 5 a čl. 10 odst. 1 Listiny nebylo podloženo jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací.
Správní i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatele resp. jeho kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správním soudem nebo kasačním soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv, Ústavní soud připomíná, že Všeobecná deklarace má přes svůj výjimečný historický i politický význam stejnou právní povahu jako ostatní rezoluce Valného shromáždění OSN. Je doporučením, a proto nevytváří pro státy závazky, ani není přímým pramenem práva. Pro vnitrostátní soudy nemá právní závaznost, neboť není mezinárodní smlouvou. Deklarace se tudíž při podání k vnitrostátním soudům nelze účinně dovolávat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu