ECLI:CZ:US:2014:3.US.412.14.1
sp. zn. III. ÚS 412/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 24. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. 7 Afs 98/2013-22 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 3 Af 14/2010-94, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 3. 2. 2014 se Olomoucký kraj (dále též jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci rozhodnutí o odvodu peněžních prostředků a předpisu penále.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 11. 2008 rozhodnutími č. j. KUOK 111484/2008 a č. j. KUOK 111492/2008 Olomoucký kraj uložil Společenství Romů na Moravě, o. p. s., odvod peněžitých prostředků ve výši 2 029 233,75 Kč, resp. penále ve výši 170 455,63 Kč, za porušení rozpočtové kázně v období 5. 9. až 27. 11. 2008.
Dne 27. 1. 2010 rozhodnutím č. j. MV-8891-12/ODK-2009 Ministerstvo vnitra rozhodnutí Olomouckého kraje ze dne 27. 11. 2008 č. j. KUOK 111484/2008 resp. č. j. KUOK 111492/2008 zrušilo.
Dne 27. 6. 2013 rozsudkem č. j. 3 Af 14/2010-94 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen "žalovaný") ze dne 27. 1. 2010 č. j. MV-8891-12/ODK-2009 zamítl.
Dne 28. 11. 2013 rozsudkem č. j. 7 Afs 98/2013-22 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. 3 Af 14/2010-94 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nesprávnost resp. ústavní nesouladnost napadených rozsudků spatřuje v právním názoru správních soudů, podle nichž ustanovení §170 spr. řádu - zejména výjimka upravující nemožnost odstoupení od veřejnoprávní smlouvy - je "bezbřeze" aplikovatelná i na jiné veřejnoprávní smlouvy, než výslovně upravené v části páté správního řádu, což vede k omezení smluvní svobody v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a představuje zneužití omezení k jinému účelu ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny.
S právním názorem správního soudu i kasačního soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť má zato, že by se uvedená výjimka měla vztahovat toliko a jen na ty veřejnoprávní smlouvy, které jsou výslovně upraveny v části páté spr. řádu. Způsob aplikace ustanovení §170 spr. řádu správními soudy stěžovatel považuje za neústavní, neboť se nabízel jiný jeho výklad, méně omezující smluvní volnost a tudíž ústavně konformní, který by měl mít přednost.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny nesprávnou aplikací ustanovení §170 spr. řádu, zejména té jeho části, jež upravuje výjimky z možnosti přiměřeně aplikovat ustanovení občanského zákoníku při postupu podle části páté správního řádu.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
K tvrzení stěžovatele o porušení článku 2 odst. 3 Listiny, jemuž obsahově odpovídá článek 2 odst. 4 Ústavy, Ústavní soud připomíná, že citované články, zakotvující princip omezení státní moci zákonem, subjektivní samostatné veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládají a nelze se jich dovolávat samostatně [srov. např. nálezy ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417) a ze dne 9. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 223/04 (N 27/36 SbNU 319)]. Ústavní soud ze shromážděných podkladů nezjistil jakýkoliv náznak porušení uvedeného principu.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele o neústavní aplikaci ustanovení §170 spr. řádu ve vztahu k výjimkám v něm formulovaným, což mělo vést k porušení článku 4 odst. 4 Listiny. Ústavní soud se nedomnívá, že citované ustanovení §170 spr. řádu resp. jeho část přímo omezuje některé z hmotných či procesních základních práv či svobod, zejména s přihlédnutím ke specifické povaze veřejnoprávních smluv, u nichž je již z povahy věci smluvní volnost příjemce veřejných prostředků omezena.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu