ECLI:CZ:US:2014:3.US.414.14.1
sp. zn. III. ÚS 414/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Pavlíčka, právně zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem, advokátem se sídlem Maiselova 19, 110 00 Praha 1, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, spočívajícímu "v nesplnění povinnosti ministra spravedlnosti předložit prezidentu republiky k rozhodnutí návrh na zastavení trestního stíhání stěžovatele v rozporu s článkem II odst. 2 písm. c) rozhodnutí prezidenta republiky č. 56/1993 Sb., o amnestii ze dne 3. 2. 1993", za účasti ministryně spravedlnosti, jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 2. 2014, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud ČR uložil ministryni spravedlnosti předložit prezidentu republiky České republiky návrh na zastavení stěžovatelova trestního stíhání, které je vedeno u Okresního soudu v Rakovníku pod spisovou značkou 2 T 136/2012.
Stěžovatel se domnívá, že postupem ministryně spravedlnosti, která jeho věc nepředložila prezidentovi republiky k aboličnímu rozhodnutí, bylo znemožněno, aby okresní soud mohl pokračovat v řízení, a "ve svém důsledku" bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces (projednání věci bez zbytečných průtahů) ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu přiložených listin se zjišťuje:
U Okresního soudu v Rakovníku je vedeno pod sp. zn. 2 T 136/2012 trestní řízení proti stěžovateli pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e), f) tr. zákoníku. Trestného činu se měl stěžovatel dle obžaloby dopustit (stručně řečeno) tím, že v roce 1952 jako předseda Místního národního výboru v obci Třtice inicioval vydání výměru o uložení tzv. nuceného pachtu na zemědělskou usedlost Karla Horáčka, která byla předána k užívání jednotnému zemědělskému družstvu. Dále měl stěžovatel vydat protiprávní rozhodnutí o zrušení užívacího práva Karla Horáčka k bytu a přinutil tak poškozeného a jeho rodinu přestěhovat se do jiné obce a žít v nevyhovujících podmínkách.
V průběhu trestního řízení stěžovatel namítl, že na žalovaný trestný čin se vztahuje amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1993 (č. 56/1993 Sb.) a navrhl, aby jeho trestní věc byla okresním soudem předložena ministru spravedlnosti s návrhem na zastavení trestního stíhání dle výhrady učiněné v článku II odst. 2 písm. c) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, protože stěžovatel byl v době vyhlášení amnestie starší 60 let. Na základě tohoto stěžovatelova návrhu předložil okresní soud dne 17. 5. 2013 trestní spis Ministerstvu spravedlnosti "k přezkoumání, zda jsou splněny podmínky" pro postup navržený stěžovatelem.
Ministerstvo spravedlnosti sdělilo přípisem ředitele odboru dohledu Mgr. Pavla Bednaříka ze dne 28. 11. 2013 č. j. 437/2013-OD-DOH/3 stěžovatelově obhájci JUDr. Čestmíru Kubátovi, že ministryně spravedlnosti přezkoumala trestní věc "ze všech relevantních hledisek" a "neshledala důvody k předložení návrhu prezidentu republiky na zastavení trestního stíhání". Stejné stanovisko zaslalo Ministerstvo spravedlnosti též Okresnímu soudu v Rakovníku, který poté pokračoval v projednávání věci na základě podané obžaloby.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší zejména tyto námitky:
Ministryně spravedlnosti svým postupem prý odňala prezidentovi republiky jeho pravomoc danou mu Ústavou, čímž zároveň stěžovatele připravila o "právo na případné zastavení jeho trestního stíhání rozhodnutím prezidenta republiky". Ministryně prý "si přisvojila pravomoc, která jí nepřísluší a proto ani nepovažovala za nutné své "rozhodnutí" odůvodnit".
Stěžovatel se domnívá, že formulace amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky "nedává ministru spravedlnosti na výběr na základě vlastního uvážení, zda prezidentovi věc s návrhem na zastavení trestního stíhání předloží či nikoliv - je povinen ji přezkoumat a pak už jen předložit prezidentovi s návrhem na zastavení trestního stíhání"; ministr prý nemůže rozhodovat za prezidenta. Podle stěžovatelova názoru "ministrovi ovšem nic nebrání, aby na základě přezkoumání sdělil prezidentovi svůj názor. Předložit věc prezidentu republiky s návrhem na zastavená trestního stíhání ovšem musí v každém případě."
Zároveň stěžovatel vyslovuje názor, že "postup paní ministryně naráží na čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon". Postup ministryně prý "brání prezidentovi republiky završit výkon jeho ústavní pravomoci - případně zastavit řízení ve prospěch stěžovatele".
IV.
Pro posouzení věci je vhodné připomenout, že pravomoc prezidenta republiky vydávat rozhodnutí o amnestii je zakotvena v článku 62 písm. g) Ústavy české republiky, v němž se praví: "Prezident republiky... odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení...". Ačkoliv o normativní povaze amnestijního rozhodnutí se vedou spory (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. března 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/13), je nesporné, že pro všechny orgány veřejné moci je takové rozhodnutí závazné.
Relevantní část znění článku II odst. 2 písm. c) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1993, publikovaného v částce 17/1993 Sbírky zákonů pod č. 56/1993 Sb., jehož aplikace v posuzované věci se stěžovatel dovolává, zní:
"(2) Ukládám generálnímu prokurátorovi, ministru spravedlnosti a ministru obrany, aby mi po přezkoumání předložili k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání, prominutí nebo zmírnění trestů uložených za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí osobami, na které se toto rozhodnutí nevztahuje nebo na které se vztahuje jen zčásti, jde-li o
a) těhotné ženy,
b) ženy nebo osamělé muže pečující o dítě mladší 15 let,
c) muže starší 60 let a ženy starší 55 let a
d) osoby invalidní nebo trpící závažnou chorobou."
V.
Ústavní soud přezkoumal námitky uplatněné stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Stěžovatel koncipuje svou ústavní stížnost na podkladě tvrzení, že postupem ministryně spravedlnosti bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. K tomu mělo dojít tím, že ministryně spravedlnosti jeho věc nepředložila prezidentovi republiky, čímž připravila stěžovatele o "právo na předložení věci prezidentu republiky", a tím též o "právo na případné zastavení jeho trestního stíhání rozhodnutím prezidenta republiky".
K těmto závěrům dospívá stěžovatel interpretací článku II odst. 2 písm. c) citovaného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, obsahujícího příkaz, aby ministr spravedlnosti v trestních věcech obžalovaných mužů, starších 60 let prezidentovi republiky "po přezkoumání předložil k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání". Stěžovatel z tohoto znění dovozuje svůj závěr, že "formulace... nedává ministru spravedlnosti na výběr na základě vlastního uvážení, zda prezidentovi věc s návrhem na zastavení trestního stíhání předloží či nikoliv - je povinen ji přezkoumat a pak už jen předložit prezidentovi s návrhem na zastavení trestního stíhání"; prezident tak prý musí učinit "v každém případě".
Stěžovatelova interpretace článku II odst. 2 písm. c) citovaného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii je však podle názoru Ústavního soudu nesprávná. Z formulace prezidentova příkazu, "aby mi po přezkoumání předložili k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání", nelze dovodit povinnost, aby ministr spravedlnosti předložil prezidentu republiky každou věc, týkající se dané skupiny osob (v tomto případě mužů starších 60 let), tedy i takovou, u níž ministr zastavení řízení nenavrhuje. Příkaz výslovně stanoví pouze povinnost ministra věc přezkoumat a předložit k rozhodnutí návrh na zastavení trestního stíhání. Formulace amnestijního rozhodnutí obsahující příkaz, aby ministr sám nejprve podrobil věc "přezkoumání", a teprve poté předložil prezidentovi návrh na zastavení trestního stíhání, svědčí o tom, že prezident republiky svěřil ministru spravedlnosti diskreční oprávnění, aby sám, dle svého uvážení vybral z množiny přezkoumávaných případů ty, u nichž návrh na zastavení stíhání podá, a toliko tyto předložil prezidentu republiky.
Z ničeho nelze dovodit ministrovu povinnost, aby i věci, nenavrhované k zastavení, prezidentovi předkládal. Z použité formulace je patrný prezidentův záměr rozhodovat o eventuálním zastavení trestního stíhání v rámci amnestie toliko na ministrův návrh. Je ostatně zcela obvyklé, že v případech amnestií, které se mají vztahovat na celé početné skupiny osob, vymezené druhovými znaky (věkem, pohlavím, chorobností apod.), přenese prezident republiky na jiný orgán (v daném případě na ministra spravedlnosti) pravomoc posoudit amnestijní relevanci těchto znaků v komplexu dalších okolností případu a provést jistou selekci případů.
Tak, jako neexistuje žádné ústavně garantované právo na udělení amnestie, neexistuje ani "právo stěžovatele na předložení věci prezidentu republiky", jehož se stěžovatel ve IV. části své ústavní stížnosti dovolává.
Ústavní soud dodává, že právo udílet amnestii je prerogativem, výsadním právem prezidenta republiky. Prezident je nadán autonomní pravomocí, aby v rámci vyhlášené abolice stanovil též procesní a organizační podmínky realizace amnestie. Pokud pro výběr amnestovaných osob stanovil takový postup, že část procesních pravomocí svěřil ministrovi spravedlnosti, nelze proti takovému postupu z ústavněprávního hlediska ničeho namítat.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává:
Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že sám o milost nežádá, neboť prý "jako nespravedlivě stíhaný nemá... důvod žádat o milost, jelikož se domnělého skutku, z něhož je obviněn, nedopustil a řízení se navíc vede bez právního důvodu". Dosáhnout zastavení trestního stíhání stěžovatel chce aboličním rozhodnutím, nikoliv individuální žádostí o milost. K takové stěžovatelově argumentaci lze obiter dictum uvést: Také aboliční rozhodnutí je jedním z druhů milosti. Pokud by stěžovatel sledoval cíl, aby byl vydán autoritativní deklaratorní výrok, že se nedopustil inkriminovaného skutku, nelze tohoto cíle dosáhnout ani rozhodnutím o individuálně podané žádosti o milost (kterou stěžovatel nechce podat), ani aboličním rozhodnutím prezidenta republiky, že se zastavuje trestní stíhání, vydaným postupem podle článku II odst. 2 písm. c) amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky. Deklarování stěžovatelovy viny či neviny by mohlo být výsledkem toliko meritorního soudního rozhodnutí o podané obžalobě. Do pravomocného odsouzení platí presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) bez ohledu na to, zda se na obviněného vztahuje či nevztahuje abolice.
VI.
V té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel vznáší námitku údajného porušení oprávnění prezidenta republiky ministryní spravedlnosti, je podaný návrh nepřípustný. Ústavní stížnost je z definice určena k ochraně individuálních subjektivních práv stěžovatele [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nikoliv k ochraně subjektivních práv třetích osob, nebo dokonce k ochraně kompetencí presidenta republiky nebo jiných státních orgánů.
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě neshledal porušení základních práv stěžovatele. Proto podaný návrh odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odstavce 2 písm. a) a zčásti jako nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu