ECLI:CZ:US:2014:3.US.49.14.1
sp. zn. III. ÚS 49/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky CARDI, spol. s r. o., IČ 442 65 638, se sídlem v Praze 8, Lindavská 781, zastoupené JUDr. Ivem Fajmonem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 243/39a, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2013 č. j. 4 Co 164/2012-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 2. 1. 2014 (podanou k poštovní přepravě dne 4. 1. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudů, a to pro tvrzené porušení zejména základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2012 č. j. 22 Co 457/2008-241 zamítl jako nedůvodnou. Hlavním tvrzeným důvodem žaloby pro zmatečnost bylo, že stěžovatelce v řízení o věci samé (o žalobě na vyklizení) byla odňata možnost jednat před soudem, neboť jí nebylo umožněno, aby se v průběhu řízení - konkrétně při jednání před odvolacím soudem dne 2. 12. 2008 - mohla vyjádřit k zásadnímu důkazu žalobce, a to k dopisu s obálkou ze dne 16. 1. 2006, který měl obsahovat výpověď z nájemní smlouvy.
3. Krajský soud však neuvěřil tvrzení žalovaného, že v původním řízení u odvolacího soudu byl prováděn důkaz příslušnými obálkami, když situace, kterou popsala stěžovatelka (vyžádání obálek soudem či konflikt o otázce protokolace této události), v protokolu zachycena není a námitky proti protokolaci nejsou ani v původním spise zažurnalizovány. Poukázal na to, že stěžovatelka průběžně v mnoha stadiích řízení měnila svá tvrzení, že měla možnost se s uvedeným důkazem seznámit vícekrát, sama vznesla námitku o tom, že výpověď doručena nebyla, a soud se v původním řízení s tímto vypořádal, stejně jako se tím zabýval i Nejvyšší soud v dovolacím řízení. V této souvislosti vyšel z toho, že účelem ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. je zabránit tomu, aby se účastník nedostal do situace, kdy nemůže důkaz provést bez vlastní viny vůbec. V projednávané věci však stěžovatelka o tomto důkazu věděla a nijak proti němu nebrojila. Dále krajský soud uvedl, že mu při jednání o žalobě pro zmatečnost žalobce předložil příslušné obálky, ty byly dány k nahlédnutí stěžovatelce, čímž bylo potvrzeno, že obě obálky skutečně existují, obě obsahují výpověď z nájmu, datovanou dne 16. 1. 2006, a obě byly zaslány na různé adresy, přičemž obě byly uloženy na poště a jako nerozlepené pak byly vráceny žalobci.
4. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto, že se řízení o žalobě pro zmatečnost z důvodu §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavuje a usnesení krajského soudu bylo potvrzeno. Vrchní soud se přitom obsáhle k jednotlivým námitkám stěžovatelky z hlediska prováděného dokazování a jeho protokolace vyjádřil a vypořádal se s její argumentací. Toto usnesení je stěžovatelce známo a není je proto třeba reprodukovat, když stačí na tuto část odůvodnění (s. 5 až 6) odkázat.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2013 č. j. 21 Cdo 2934/2013-311 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné proto, že je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení o věci samé (o žalobě na vyklizení) jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť jí nebylo umožněno, aby se v průběhu řízení - konkrétně při jednání před odvolacím soudem dne 2. 12. 2008 - mohla vyjádřit k zásadnímu důkazu žalobce, a to k dopisu s obálkou ze dne 16. 1. 2006, který měl obsahovat výpověď z nájemní smlouvy. Dále vrchní soud podle stěžovatelky pominul skutečnost, že obsahem námitek proti protokolaci bylo současně to, že jí byla odmítnuta protokolace námitek při jednání odvolacího soudu v původním řízení. Právě proto stěžovatelce nezbylo než tyto námitky podat písemně.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby žalovanou v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení před obecnými soudy a nezjistil nic, co by dané věci dávalo ústavněprávní rozměr. Proto konstatuje s využitím §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, umožňujícího rozhodnout formou stručného odůvodnění rozhodnutí, že obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně a racionálně obhajitelně odůvodnily. Racionálně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. V konkrétnostech Ústavní soud dodává, že stěžovatelka oponuje hlavně názoru odvolacího soudu, podle kterého měla námitky proti protokolaci vznést již u jednání před odvolacím soudem v původní věci (ve věci samé), což podle odvolacího soudu neučinila. Stěžovatelka namítá, že takto naopak učinila. To však dostatečně nereflektuje, že k nevyhovění jejímu návrhu vedly samy o sobě již důvody předtím v napadeném usnesení uvedené, tedy důvody jiné, které vrchní soud ve svém usnesení podrobně rozvedl (s. 5 a 6 napadeného usnesení). Stejně tak lze poukázat na přesvědčivé argumenty v usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 457/2008-241, které obstojí rovněž samy o sobě, když rozhodnutí krajského soudu se nezakládá výlučně na údajné neexistenci námitek stěžovatelky proti protokolaci, nýbrž jde jen o jeden z řady jím odůvodněných a přijatelných závěrů.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu