ECLI:CZ:US:2014:3.US.532.14.1
sp. zn. III. ÚS 532/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 30. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva Zhoř, v likvidaci, se sídlem Zhoř 92, zastoupeného Mgr. Martinou Kadaňkovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 18. 11. 2013 č. j. 54 Co 940/2013-114, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 10. 2. 2014 se Zemědělské družstvo Zhoř, v likvidaci, se sídlem ve Zhoři (dále jen "oprávněný", případně "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v exekuční věci oprávněného proti Josefu Novákovi (dále též jen "povinný").
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 10. 8. 2009 usnesením č. j. 2 Nc 6750/2009-6 Okresní soud v Jihlavě (dále též jen "exekuční soud") nařídil exekuci k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 42 537 Kč, jakož i k uspokojení nákladů této exekuce, a jejím provedením pověřil soudní exekutorku Mgr. Lenku Černoškovou.
Povinný Josef Novák se návrhem ze dne 29. 9. 2009, později doplněným, domáhal jednak zastavení exekuce v té její části, pokud je vedena postižením specifikovaných nemovitostí v k. ú. a obci Rybné, a k. ú. Kamenice u Jihlavy a obci Kamenice, jednak odložení jejího provedení na dobu do pravomocného skončení řízení vedených u exekučního soudu pod sp. zn. 10 C 396/2000 a sp. zn. 9 C 26/2012
Dne 21. 6. 2013 usnesením č. j. 2 Nc 6750/2009-97 exekuční soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením exekučního soudu ze dne 10. 8. 2009 č. j. 2 Nc 6750/2009-6, a to v té jeho části, pokud je vedena prodejem specifikovaných nemovitostí povinného (výrok I), a zamítl též návrh povinného na odklad provedení exekuce na dobu do pravomocného skončení řízení vedených u exekučního soudu pod sp. zn. 10 C 396/2000 a 9 C 26/2012 (výrok II).
Dne 18. 11. 2013 usnesením č. j. 54 Co 940/2013-114 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 21. 6. 2013 č. j. 2 Nc 6750/2009-97 ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II (který je předmětem ústavní stížnosti) změnil tak, že provedení exekuce nařízené usnesením exekučního soudu ze dne 10. 8. 2009 č. j. 2 Nc 6750/2009-6 odložil do pravomocného skončení řízení vedených u exekučního soudu pod sp. zn. 10 C 396/2000 a 9 C 26/2012 (výrok II). Odvolací soud shodně s nalézacím soudem konstatoval, že za situace, kdy doposud nebyly oceněny nemovitosti postižené exekucí, je návrh na zastavení exekuce v té její části, pokud je vedena jejich prodejem, předčasný, neboť doposud nelze konstatovat, že by částka, které by mohlo být dosaženo jejich prodejem, přesahovala zde vymáhanou pohledávku. Povinný sám přitom ani v reakci na výzvu soudu nepředložil důkazy (zejména pak znalecké posudky stran ocenění postižených nemovitostí), jimiž by svá skutková tvrzení o nepřiměřenosti postihu pozemků doložil. Odvolací soud shodně jako soud exekuční uzavřel, že zde prozatím nebyl dán žádný ze zákonných důvodů pro (byť jen částečné) zastavení exekuce ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 a 4 o. s. ř., a proto napadené usnesení ve výroku I. jako věcně správné potvrdil.
Odlišnou situaci odvolací soud shledal stran návrhu povinného na odklad provedení exekuce. Předmětem nalézacích řízení vedených u soudu prvního stupně pod výše uvedenými spisovými značkami má být zaplacení peněžité pohledávky z titulu nevypořádané restituční rezervy oprávněného. Uvedené pohledávky (byť jsou oprávněným zpochybňované jak co do základu i výše) nelze a priori považovat za neexistující obzvláště za situace, kdy se k potenciální možnosti domáhat se vydání nároků vyplývajících z transformace družstev ze zdrojů odpovídajících tzv. "restituční rezervě" družstva kladně vyjádřil také Ústavní soud ČR [např. nálezem ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 3010/08 (N 169/54 SbNU 161)]. Pokud by povinný v řízeních vedených u exekučního soudu pod sp. zn. 10 C 396/2000 či 9 C 26/2012 skutečně uspěl, získal by tak vykonatelnou peněžitou pohledávku způsobilou k započtení na pohledávky oprávněného vymáhané v této exekuci, což by v konečném důsledku mohlo vést i k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Vycházeje z posledně uvedeného proto odvolací soud změnil napadené rozhodnutí v jeho části týkající se odkladu exekuce [za analogického použití ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tak, že její provedení odložil (podle §54 odst. 6 ex. řádu v jeho znění účinném do 31. 12. 2012) na dobu do pravomocného skončení řízení vedených u exekučního soudu pod uvedenými spisovými značkami.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným výrokem II usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 11. 2013 č. j. 54 Co 940/2013-114, jímž bylo provedení exekuce odloženo, byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že za správné považoval napadenému rozhodnutí předcházející usnesení exekučního soudu ze dne 21. 6. 2013 č. j. 2 Nc 6750/2009-97, kterým byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut.
Zjištění a z toho plynoucí právní závěry odvolacího soudu stěžovatel považoval za "flagrantní porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků v řízení", jímž se odvolací soud absolutně odchýlil od dosavadní praxe, která pouhou existenci sporných pohledávek povinného nepovažovala za důvod pro odklad exekučního řízení. Stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1996 sp. zn. 2 Cdon 336/96 a tvrdil, že v jeho případě nebyla splněna základní podmínka pro zastavení exekuce stanovená v §266 odst. 2 o. s. ř., t. j. lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven. Odvolací soud svým postupem nepřípustně zvýhodnil povinného, jehož sporné pohledávce dal přednost před vykonatelnou pohledávkou stěžovatele.
Právo na rovnost v řízení a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny bylo dle stěžovatele porušeno tím, že odvolací soud učinil skutkové závěry o obsahu řízení vedených před ním pod sp. zn. 10 C 396/2000 a sp. zn. 9 C 26/2012, "aniž by v tomto ohledu provedl jakékoliv dokazování, či alespoň připojil předmětné spisy." Stěžovatel podrobně popsal předmět řízení vedených pod výše citovanými spisovými značkami, jež dle jeho přesvědčení trvají resp. budou ještě trvat neúměrně dlouhou dobu, a konstatoval, že svého nároku se bezúspěšně domáhá již bezmála pět let. Poukázal na dříve nalézacím soudem a odvolacím soudem učiněná zamítavá rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce, a uvedl, že v daném kontextu ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo zcela nepředvídatelné a rozporné se stávající soudní praxí.
Stěžovatel shrnul a uzavřel, že odvolací soud rozhodl v rozporu se stávající soudní praxí, čímž porušil právo na spravedlivý proces, jeho rozhodnutí bylo nepředvídatelné, neboť rozhodl opačně, než jak o věci rozhodoval v řízení dříve, skutkové závěry učinil bez dokazování, zvýhodněním protistrany porušil zásadu rovnosti stran.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o odložení exekuce pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po konečném rozhodnutí (zpravidla ve věci). Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V případě stěžovatele bylo vyhověno návrhu povinného na odložení exekuce do stanovené doby. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých nemeritorních rozhodnutí zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, resp. i když ve věci bylo již s konečnou platností rozhodnuto.
Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je tudíž specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy plně dopadají i na exekuční řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43)], dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci. Právo na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely hlavy páté Listiny resp. článku 6 Úmluvy. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda nemeritorní rozhodnutí, v projednávaném případě o odložení exekuce, mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
Ústavní soud dále připomíná, že pokud jde o posouzení poměrů povinného ve smyslu §266 o. s. ř., není jeho úkolem jednat jako soud další instance ve vztahu k rozhodnutí přijatému v exekuční věci odvolacím soudem. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o odložení provedení výkonu rozhodnutí vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky poměrů povinného, žádajícího odložení výkonu rozhodnutí, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
V projednávaném případě je zřejmé, že odvolací soud svůj ústavní stížností napadený výrok dostatečně podrobně odůvodnil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu